Slovo prezidenta na listopad
Vážení a milí,
byla by jistě závažnější témata k napsání, byla by jistě témata aktuálnější či političtější. Byla by jistě i taková témata, která by většinu soudců potěšila, avšak byla by i jiná, která by některé nepotěšila vůbec. A tak píši toto slovo, nedbaje přitom na aktuality. Bude to tak lepší, aktuality ponechme médiím.
Před časem jsem se dočetl, že za bránění výkonu spravedlnosti, křivou přísahu a lživé prohlášení má poradce amerického prezidenta Lewis Libby vyfasovat 30 let. Nenápadná agenturní zpráva, kterou zřejmě čtenář ani nezaregistroval, ani nevím, jak ten případ dopadl. Možná bych ji přehlédl i já. Je-li však řeč o spravedlnosti, zbystřím. Protože jsem soudce, a každý soudce se jako sluha práva spravedlností živí. Ne vždy se mu jí podaří zcela nalézt, ne vždy odchází z jednací síně s pocitem uspokojení. Každý soudce ten pocit zná a každý soudce (správný) celou svoji kariéru přemýšlí o záludnostech spravedlnosti, jejích obrysech a hranicích.
Můžeme si o společnosti, ve které za udušení rohlíkem můžete vysoudit na pekaři milion dolarů za to, že vám zacpal ústa, cokoliv. Jedno je však nepřehlédnutelné i z té stručné a strohé agenturní správy. Smysl a cit společnosti pro spravedlnost je měřen i tím, jaký „flastr“ může nespravedlivý občan dostat. V USA tedy 30 let pro toho, kdo brání jejímu výkonu. A u nás? Za křivé svědectví v nejkrajnějším případě 2-10 let. Já osobně však neznám případ, kdy by byl křivý svědek odsouzen k nepodmíněnému trestu. Možná je to tím, že jsem poněkud omezený civilní soudce. Za pohrdání soudem maximálně dva roky. A pohrdání spravedlností? Na to náš právní řád nepamatuje.
Často si kládu otázku: Jak si náš stát váží spravedlnosti? Jak si váží svých soudců? Ale i otázku: Jak si váží čeští soudci svého poslání a práva nakládat se spravedlností? Tušíte správně: rezervy jsou na obou stranách.
Český soudce se pravidelně ocitá v top ten nejprestižnějších povolání, ale česká justice má pověst nevalnou. Česká justice je několik let hodnocena tuzemskými a zahraničními odborníky, bez ohledu na bulvární zprávy BIS (vida, přeci jsem se aktualitám nevyhnul), jako jedno z nejméně korupčních prostředí v ČR, leckdo se však domnívá, že spravedlnost lze kupovat jako housky na krámě. Čeští soudci se desetitisíci svých rehabilitačních restitučních rozsudků zasloužili jako málokdo v této zemi o návrat k demokratickým tradicím a poměrům, k rozvoji tržního hospodářství, přesto mezi některými spoluobčany panuje přesvědčení, že soudci demokratické procesy brzdí. To je realita, která mě velmi trápí a téměř dnes a denně si lámu hlavu, co s ní.
Stále, dnes a denně, se přesvědčuji o tom, že veřejnost v podstatě netuší, o čem je výkon spravedlnosti. Představa o soudci v paruce a s kladívkem v ruce, pozorně a v klidu naslouchajícího znesvářené strany, případně rozhodujícího o různých námitkách a nakonec o osudu člověka v mezích práva a spravedlnosti, je poněkud ovlivněna zámořskou filmovou produkcí. Do české reality má však daleko. Jak je to možné?
Od všeho trochu. Právní vědomí, a tedy i vědomí o soudcově povolání, či spíše poslání nalézat spravedlnost, je na velmi špatné úrovni, a čeští soudci s tím budou muset pohnout, chtějí-li naladit veřejné mínění o sobě samých mnohem pozitivněji. A chtějí-li se nadále emancipovat ve vztahu k moci výkonné a zákonodárné, budou tak muset činit, neboť jinak je jejich snaha dopředu odsouzena k neúspěchu. Před českými soudci stojí nelehký úkol objasnit veřejnosti daleko více, v čem spočívají specifika a výjimečnost soudcovského povolání. A v čem vlastně spočívají?
Především v tom, že soudce pracuje s právem. Rozhoduje o osudech, v mnoha případech o osudech gaunerů, a pohybuje se tak na hraně jistého rizika, protože rozhoduje vždy adresně, z očí do očí obžalovanému, žalobci a za své rozhodnutí také odpovídá. Kromě toho, a to je velice důležité, však pracuje s „neprávem“, s tím, co nelze vyčíst v zákoně. Má před sebou často osud dítěte, občana sociálně slabého, duševně nemocného nebo závislého. To jsou skutečnosti, které nejde vtěsnat do paragrafů, ale přitom je na soudci, aby s těmito faktory pracoval a za každou cenu rozhodl, protože mu to zákon ukládá, a rozhodnutí se vyhnout nemůže. Vždy musí rozhodnout. Nemůže se svého úkolu a odpovědnosti alibisticky zbavit, je na něm, jak s právem i neprávními veličinami naloží a určí, po jaké cestě se bude občan ubírat. Rozhodnout s vědomím, že o souzené věci nikdy nebude vědět vše, neboť jak napsal krásně Karel Čapek ve své povídce „Poslední soud“, pro lidi je určena ta spravedlnost lidská, vykonávaná lidmi nevědoucími a omylnými, na rozdíl od té spravedlnosti boží, vykonávané tím, kdo o lidech ví úplně všechno. Dokonce i to, kam jsme v dětství zakutáleli skleněnku.
A to je právě rozměr soudcovského povolání, který i leckterý soudce neuchopí po celou dobu své kariéry. Rozměr, který někdy netuší ani právník, který se na výkon soudcovského povolání několik let připravuje, ani ten, který do justice přichází zvenčí, někdy s bohatými životními zkušenostmi, natož, aby jej tušil prostý občan.
A tak by měl mít každý soudce vizi a tuto vizi aktivně prosazovat. Vizi spravedlnosti, posilování právního vědomí, ať již každodenním sebejistým postupem v jednací síni, ve vztahu k médiím, politikům, při své povinné pedagogické činnosti, při, promiňte mi to zprofanované slovo, osvětě. O tom, co je právo, spravedlnost, jejich každodenní nalézání. Pokud bude mít každý soudce svoji vizi dnes a denně před sebou, bude českým soudcům mnohem lépe. O tom jsem přesvědčen.
Mějte se krásně a na shledanou na shromáždění.
Váš prezident