Slovo prezidenta na březen
Vážení a milí,
nebudu psát o jaru, ačkoliv se to podle kalendáře nabízí. I s vědomím toho, že takové „banality“, jakými jsou krásy jednotlivých ročních období, stojí za žití, ne ušmudlané soudní spisy, nevrlí předsedové, znuděné zapisovatelky či instituce sídlící v pražské Vyšehradské ulici, mající v logu nevidomou dívku s váhami. Na tom posledním je troufalé i zvláštní, že náš správce tak trochu soudcům jejich symbol „šlohl“. Neměl-li by mít spíše ve znaku klempíře opravujícího střechu justičního paláce...
Nicméně, ta nevidomá dívka za žití stojí také, tím spíše soudcům, kteří by s ní nejen měli vycházet, ale i pokorně jí sloužit. Samozřejmě, že i sebevědomě, rozhodně a nezávisle. Ale o tom již řeč byla.
Justiční jaro, zřejmě i léto a podzim, budou spojeny s tím, co se soudců bezprostředně týká. Parlament bude projednávat novelu zákonů upravujících věci soudcovské, vláda důchodovou reformu. Soudcovská unie samozřejmě bude při tom, její členové začnou (už začali) vyjednávat, řečnit, přemlouvat, psát, účastnit se konferencí, jednání, kulatých stolů. Těm členům, kteří budou ochotni se do této nevděčné činnosti zapojit, předem děkuji. Ne jen tak formálně, ale třikrát podtrženě. Ona je to totiž práce nevděčná, těžko měřitelná, bezplatná a nijak zábavná. Ale potřebná, někdo ji dělat musí, od toho náš spolek je, i když se svezou i ti, kteří se na něj dívají skrz prsty. Inu, ale existuje alespoň v některých z nás, a málo jich rozhodně není, pocit odpovědnosti za věci společné, nejen za ty své, individuální a někdy ani za ty ne.
Ten citát J. F. K. je omletý, ale tolik pravdivý a silný zároveň, že stojí za neustálé opakování: „Neptej se, co udělá Amerika pro tebe, ale ptej se, co uděláš ty pro Ameriku.“ Parafrází může mít uvedený citát mnoho a nehodí se zdaleka jen pro Ameriku. Hodí se pro spoustu seskupení, která mají společné to, že se bez aktivního přístupu zainteresovaných neobejdou. Tedy obejdou, ale jen dočasně, do doby, než jsou odsouzeny k zániku. To je tvrdé pravidlo demokratické společnosti, zejména potom té, které se říká občanská. Jak prosté a zároveň neuchopitelné pro řadu občanů této republiky. Platit daně totiž nestačí, chceme-li se někam pohnout, něčeho dosáhnout, je třeba i osobního nasazení jaksi „navíc“, dokonce někdy i jistých obětí. A to neplatí jen o státu a věcech občanských, ale v užším slova smyslu i o Unii a věcech soudcovských.
Ivan Medek (ano ten, který vždy v neděli po deváté večer pronášel ono památné: „Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň“, za což mu pamětníci dodatečně děkují) v jednom svém aktuálním rozhovoru řekl: „Demokracie bez politických stran není možná, ale jenom s politickými stranami také ne. Nelze z debaty vyloučit iniciativy, bez nichž se žádná společnost neobejde a které jsou základním znakem života společnosti.“ Zlatá slova. Soudcovská unie mezi takové iniciativy patří. Její justiční politika nemusí vonět všem soudcům, přesto je její role tak důležitá. Již samotnou existencí, tím, že sdružuje soudce s pocitem odpovědnosti za věci soudcovské.
Je důležité, aby soudcovský stav držel pospolu. Zejména v dobách, kdy jde o zákony soudců se dotýkající. A nejen v nich. Nezapomínejme totiž, že Soudcovská unie je sice podle zákona sdružením občanů, ale poněkud zvláštním. Sdružuje občany, kteří mají své jedinečné místo ve společnosti vymezené ústavou. Dokonce jim zvláštní místo ve společnosti vymezili učenci již před pár stovkami let. To je, myslím, výzva k odpovědnosti za společné soudcovské věci, zvláště pak ve státu, v němž soudci nemají vlastní reprezentativní orgán, ačkoliv to státu Ústavní soud opakovaně uložil.
Ale přeci jen k tomu jaru. Taková jarní únava není také k zahození. Člověk si jen tak v sobotu odpoledne dá nohy nahoru a přemítá s pocitem zvláštní otupělosti, cože měl vlastně ještě udělat, na což si nevzpomene, a pokud si vzpomene, tak nakonec zjistí, že to, co měl udělat, není stejně v jeho silách, a usne. A spánek, jak známo, je zdravý. Dobrou noc.
Jaromír Jirsa