Jak se vám vede?

Jsou to těžko sdělitelné pocity. Nevede se mi hůř, než pánovi v mém věku. Jsem spokojený s dobou, ve které žiji a se změnami, které prožívám. A myslím, že je mi tak dobře. Nebo tak špatně – jak chcete.

Nechtěl byste se narodit v jiné době? Ať už někdy v minulosti nebo v budoucnosti?

Přátelé politologové mi říkají, že celé století bude plné těžkých sociálních konfliktů a střetů kultur. Takže budoucnost je nejistá. To minulost je jiná káva. Tam jsou období, ve kterých si umím představit že bych žil. Třeba konec 19. století, období do 1. světové války. To byla poměrně kultivovaná doba, vyspělá a také platila nějaká pravidla. A hlavně kdybych tenkrát byl předsedou soudu. To by mě opravňovalo k plnohodnotnému životu a ne k takové nádeničině, ve které žijeme dnes.
Ale i tam jsou otazníky, a právě proto je mi dobře tady a teď.

Jakou práci vykonáváte jako čestný prezident Soudcovské unie?

Upřímně řečeno, taky už mě to napadlo, jak sám sebe definovat. Z titulu té funkce jsem interpelován jako nejstarší, jako doyen sboru. Jsem vlastně konzultant. Nemám to nikde napsané ale je to tak, že když se objeví důležitý problém, tak ho se mnou probírají. Účastním se jednání řídících orgánů a mám poradní hlas.

Kam myslíte, že v dnešním světě Soudcovská unie směřuje, k jakému cíli spěje?

Když já jsem byl ve funkci výkonného šéfa, tak se unie vytvářela a rvala se o přežití. Zejména se jednalo o peníze. Vytvoření, udržení, stabilizaci a definici základních hodnot jsme se věnovali prvních pět let. A potom, v dalších letech a vlastně i dnes, už jde o ryze praktickou záležitost. Semináře, podnikatelský výbor, pracovní týmy soudců. Už je to zavedená firma, která píše stanoviska, komunikuje s politiky. To je téma dneška, v tom bude unie pokračovat. Strategickým cílem je také dosažení systému tzv. samosprávy. Ale všichni vědí, že pro to, aby si soudnictví vládlo samo, dnes ještě nejsou podmínky.

Soudcovská unie si mimo jiné klade za cíl rozšiřovat a zvyšovat právní vědomí společnosti. Myslíte, že se tak, ať už zásluhou Soudcovské unie nebo dnešním světem jako takovým, děje?

Právní vědomí rozšíříte dodáváním právních informací. My dodáváme kvanta solidních informací. Nesmyslů právní povahy slyšíte v televizi a čtete v novinách spoustu, ale my neříkáme nesmysly, my říkáme pravdu. Té pravdy jsme za čtrnáct let naší existence vyslovili mnoho a mám dokonce i zpětnou vazbu. Chodily mi dopisy od laické veřejnosti – ale nebyly to vždycky kladné dopisy, naopak některé byly silně kritické či urážlivé. Ale to mně vůbec nevadí, protože je vidět, že tihle lidé jsou ve věci silně angažovaní a že je to zajímá. O politicích nemluvím, ti tomu nikdy moc nerozuměli a do dneška nerozumí, ale ani novináři mnoho let neinterpretovali dobře soudcovský svět. Dnes se to výrazně zlepšilo, dnešní novinář je velmi dobře poučen o otázkách právního státu a postavení soudnictví. I to je hmatatelný výsledek boje za zlepšení právního vědomí. Ale ruku v ruce s právním vědomím jde i vědomí mravní. Jedno bez druhého nemůže být.

Co myslíte mravním vědomím?

Napřed bychom museli přestat být sobečtí a egocentričtí, museli bychom se všichni řídit nějakými pravidly a mít jistou morálku. Museli bychom uznat, že na světě nejsme sami, ale že okolo je spousta ostatních lidí a my nemůžeme žít a jednat na jejich úkor. Naše společnost je složená z několika mravně poškozených generací, což je důsledek historie od roku 1938. Správně by to mělo být tak, že nejprve proběhne mravní reforma a pak teprve ta právní. Neříkám, že špatní jsou úplně všichni, ale jde o většinový postoj. Jak to, že se nedaří udržet pořádek na českých silnicích, jak to, že všechno špatné, co existuje na světě, se zárukou existuje i u nás. Já netvrdím, že opilí řidiči jsou jen v česku a že kapesní krádeže jsou specialitou jen v českých městech. To se děje i ve Francii a v Římě. Ale co mě v mravním smyslu znepokojuje je to, že my máme úplně všechno. Cokoli špatného je na světě, je i u nás.

To zní až příliš katastroficky...

Nevěřte tomu. V Irsku nejsou takové poměry jako u nás. Ve Skandinávii vůbec nic takového nenajdete. Jsou společnosti, které se dokázaly vyhnout dramatickému mravnímu propadu. Dnes mají trochu problémy, protože lidé tam jsou poněkud naivní a důvěřiví. Jak se svět v důsledku komunikační techniky a pohybu osob zmenšuje, tak oni se najednou dostávají do styku s jevy, které vůbec nekorespondují s jejich představami o tom, jak má svět a společnost vypadat. Vím to z diskusí s Nory, Holanďany, Finy, kteří jsou úplně paf z toho, že musí začít zamykat baráky přestože to nikdy nedělali, že už si neopřou kolo o zeď, protože by jim ho mohl někdo ukrást. Musíme začít pracovat nejprve sami na sobě.

Vy jste český zástupce ve všech možných mezinárodních soudcovských organizacích a často mluvíte se zahraničními kolegy soudci. Nemáte pocit, že soudci v Čechách řeší úplně odlišné problémy než například skandinávští kolegové?

Ne, to ne. Ten svět je natolik homogenní, že problémy jsou stejné. Jen to prostředí, ve kterém se řeší, je jiné. Oni například zrychlují soudní proces v situaci, kdy je absurdní, že by člověk nepřišel k soudu, je-li předvolán. Zatímco u nás řešíme stejný problém v prostředí, kde se považuje za doslova nemravné jít k soudu, když dostanete obsílku. Každý se vytahuje tím, že si vymyslí výmluvu a já nevím jakou neschopnost. Jsou to různé úrovně.

V USA považují nedostavení se k soudu za trestný čin pohrdání soudem a tresty jsou poměrně vysoké – výrazné pokuty anebo i vězení. Byl byste pro zavedení něčeho podobného i u nás?

My tady jisté pořádkové opatření máme a to dost citelné na naše poměry – padesátitisícová pokuta není málo. Ale dovedl bych si představit i nějaké trestně právní následky, kdyby šlo opravdu kvalifikovanou formu vyhýbání se procesu. A já bych byl hlavně pro to, aby se zavedl systém, který by lidi motivoval. Chce to osvětu, aby si lidé uvědomili, kde končí legrace. Ale i soudci musí být důslední a myslím, že by zatím stačilo využívat těch prostředků, které máme.

Co si myslíte, že je nejtěžší na práci soudce?

Soudnictví je spojeno s úplně nejtěžší formou odpovědnosti, jaká existuje. To jest odpovědnost konkrétního člověka–soudce vůči konkrétnímu člověku–účastníkovi. Žádné manipulace s anonymními kontingenty lidí. Podívejte se na maminku a řekněte jí: „Lituji paní, ale vy se o dítě starat nedokážete.“ Nebo říct někomu: „Jste na počátku života, ale kradl jste nebo jste někomu ublížil a teď strávíte pár let ve vězení.“ To je problém. Teprve, když to člověk zkusí, vezme si talár a udělá pár rozhodnutí, pak se teprve uvidí, jestli je soudce nebo ne. To není vůbec o právu.

Jak je vám, když musíte někomu sdělit takový verdikt?

No, časem si na to musíte zvyknout, neříkám že okoráte, ale musíte trochu ztvrdnout. Nikdy vám to nesmí být jedno, protože pak by se z vás stal právě ten řemeslník bez citu pro lidský rozměr případu. Ale zpočátku jsem to hrozně prožíval a byl jsem úplně mimo realitu, ve dne v noci jsem žil životy těch lidí. A to právě dělá ze soudnictví tak těžkou psychicky náročnou profesi, pakliže je vykonávána řádně.

Jaký má být dobrý soudce?

Má být především osobnost. Všichni nejsme osobnost a už vůbec ne nějaký James Bond, který se ničeho nebojí, to je nesmysl. Každý člověk má své limity a obavy. Ale měl by být vzdělaný, nesmí být srab. Zbabělost je mnohdy výstupem i jiných slabostí člověka. Vznešenost soudce spočívá v přiměřeném sebevědomí. Nemusí to být žádný hrdina, hrdinství je ošidná vlastnost, která zavádí do extrémů.

Máte nějaký konkrétní návrh, jak zlepšit současný, podle vás špatný, systém soudnictví?

Například mladí soudci by měli začínat u krajských soudů. Dnes představa, že by člověk zahájil svoji profesionální kariéru u vyššího soudu, je nestravitelná. Podle mého návrhu by mladý nezkušený zelenáč začal dělat soudce u krajského soudu. Tam by byl pod dohledem, v tříčlenném senátu, a když už by to uměl, tak by byl povýšen k nižšímu soudu, kde sedí sám. Mimochodem já jsem nikdy nepochopil, v čem je nejvyšší soud vyšší než okresní soud ve Zlámané Lhotě. To jsou dva soudy a každý dělá něco jiného, tak jaképak vyšší-nižší.

Jaký je váš názor na aktuálně diskutované téma tiskových mluvčí u soudu? Myslíte, že by soudy měly mít své tiskové mluvčí?

To je móda. Každý dneska musí mít tiskového mluvčího. Rozumím tomu u policie, na ministerstvech a v jiných hierarchicky strukturovaných systémech. Je tam nějaký šéf, který rozhoduje. Potom je samozřejmé, že má tiskového mluvčího. Ale v soudnictví žádná struktura neexistuje. Informace o jednotlivých případech nemůže solidně interpretovat nikdo jiný, než samotný soudce. Tiskový mluvčí u soudu je tak na všeobecné informace, nebo když soudce nechce mluvit sám.

A nakonec co soudnického byste vzkázal laické veřejnosti?

Řekl bych to tak: Důvěřujte soudnictví a soudcům! Protože komu jinému byste měli důvěřovat?

Tázala se Tereza Valášková