Umíte vařit?
Umím. Jsem jeden z nejlepších kuchařů, co se týče třeba vaření vody. To jsem schopen udělat na 100 procent, to znamená, že ji nechávám projít varem a pak ji servíruju normálně v šálcích. Na přání hosta do ní někdy i něco vložím. Taky jsem se asi před rokem díval, jak udělat rybu na rozmarýnu s ančovičkama a s tenkejma plátkama citronu. Hned jsem to zrealizoval, sám jsem se divil, že jsem si to zapamatoval, a bylo to moc dobrý. Od tý doby jsem to dělal asi třikrát.
Proč se nevěnujete právům, když jste je vystudoval?
Mě to nikdy tak moc nebavilo a chtěl jsem spíš vždycky dělat divadlo a psát písničky. Zkrátka dělat to, co dělám. Práva jsem studoval proto, že jsem se tam dostal, a taky proto, abych nemusel na vojnu na dva roky, ale jen na rok.
Chtěl jste tenkrát jít na DAMU...
Během doby, kdy jsem studoval práva, jsem pořád dělal přijímačky na DAMU. A to, aby mi dovolili, jsem musel mít nějakej prospěch, abych mohl dělat zkoušky ještě na nějakou vysokou školu, a toho jsem se pořád bál, že nebudu moct dělat přijímačky na DAMU. A tak jsem se aspoň trošku učil, ale ten prospěch jsem měl vždycky nakonec stejně špatnej a musel jsem za proděkankou domů ji prosit, abych mi dovolila dělat ty přijímačky. Šel jsem tam s květinou a pamatuju si, že zrovna luxovala.
Jak si představujete průměrného českého soudce?
Asi tak metr šedesát pět, hnědý sako, žlutá kravata, černej kufřík, vcelku čistej a vyžehlenej, asi bude mít brýle.
Jak takový soudce soudí?
Tak, aby to bylo pořád nějak nerozhodně. Aby to skóre měl vyrovnaný.
A jak si představujete ideálního soudce?
Ideální soudce je podle mě ten, kterej nikdy neudělá žádnej rozsudek. Protože někoho soudit, to je největší hřích, jak říká Jean Paul Belmondo ve filmu Cartouche. A myslím, že to je pravda. Soudit se prostě nemá.
Takže otázka, proč nemůže být průměrný soudce ideálním soudcem, je asi zbytečná...
Asi jo...
Máte nějakou osobní zkušenost se soudem? Jakou?
Mám. Osobně nemůžu říct, jestli dobrou nebo špatnou, ale rozhodně spravedlivou. Já jsem byl předmětem rozsudku. Byl jsem osvojený dítě. A nikde nebyl problém. Jinak jsem byl na praxi u soudu, když jsem studoval práva. Pamatuju si,že jsem se byl jednou podívat na nějakej proces, ani nevím, jestli to byl trestněprávní anebo občasnkoprávní, prostě se tam řešil nějakej případ. Tak jsem tam chvíli seděl, vím, že za oknem tak pěkně ševelily stromy a že mě tak volaly a bylo to na nábřeží a tekla tam řeka a já prostě musel ven a musel jsem se trochu toulat. Považoval jsem životní praxi za důležitější než tu soudní.
Máte nějaký vzor?
Mám. Takových pár lidí před sebou, který se mi vždycky vyjevujou v nějakejch rozhodujících životních chvílích. Ne že bych rád kopíroval jejich rozhodnutí, ale spíš si říkám, co by asi udělal v tuhle chvíli ten onen. V některých věcech je to třeba strejda Přemek, kterej už umřel, v některejch věcech třeba Václav Havel, Miloš Forman. Na spoustu věcí mám různý takový..., hledám nějaký slovo místo toho vzoru. Inspirátoři. Tak. Mám své inspirátory.
Jak sám sebe vidíte? Jak byste se popsal?
Já jsem takovej Jirka z Litoměřic, kterej je na cestě od infantility k senilitě a kterej má docela štěstí na to, že se živí věcma, který ho bavěj.
Je něco mezi infantilitou a senilitou?
Já mám pocit, že v mým případě vůbec ne.
V infantilním a senilním věku je přece člověk nejšťastnější...
Obávám se, že věk na to nemá žádnej vliv. To je taková věčná puberta...
Záleží vám na tom, co si o vás lidé myslí?
Čím dál míň.
Jaký si o vás lidé udělají obrázek a co si o vás asi myslí, když vás znají z filmů Samotáři, Jedna ruka netleská, Mazaný Filip a ze skupiny MiG 21?
To by mě samotnýho zajímalo. Občas za mnou lidi přijdou a ptají se, jakej jsem ve skutečnosti. Ale já přece nemůžu vědět, co je pro ně skutečnost a neskutečnost. Já nevidím obraz sebe samého jejich očima. Vlastně teď popřu svoji předchozí odpověď, vlastně mi záleží na tom, co si o mně lidi myslej. Ale spíš ve smyslu tom, že mě to zajímá, co si tak lidi můžou o mně myslet. Je to zajímavej jev.
Podle čeho si vybíráte role? Ať už divadelní, anebo filmové. Co je pro vás důležité?
Scénář. Ten je důležitej. Musí mě to bavit, když to čtu, a musím cejtit, že se rodí chuť to hrát. Zrovna teď jsem jeden scénář četl, chuť se nerodila, takže ho odmítnu. Postava nemusí mít žádný určitý vlastnosti, je mi jedno, jestli budu padouch anebo kdokoli jinej.
Hrál jste někdy prince?
No, myslím, že jo. V jedný pohádce v Český televizi jsem hrál takovýho zlýho, línýho, no prostě nesympatickýho prince.
Co vám dala práce v Rádiu Limonádový Joe?
To mi dalo hlavně ranní vstávání, to pro mě byla novinka. Když člověk vstává a vidí východ slunce, když jede do práce a Praha je ještě prázdná. Bylo to samozřejmě hrozný, ale v tý hrůze je to krásný. V těle to nastartuje takovej proces celkovýho probouzení. Hezkýho nepopsatelnýho probouzení. Dokonce i v zimě.
A v kolik hodin jste vstával?
Zpočátku v půl pátý, potom jsme si vymínili, že se vysílání posunulo na sedmou, a ke konci jsem si dával budík na půl sedmé. To znamená, že jsem přijížděl do práce za minutu sedm, vyběhl jsem, v kabátě zasedl za ten pult a ještě v rukavicích jsem vysílal.
Jakou jste měl v rádiu funkci?
Byl jsem moderátor a jeden z týmu lidí, kteří dávali podobu tomu vysílání. To bylo hodně kolektivní a byli tam hodně zajímaví lidi. To nebyli jenom dýdžejové, ale hodně lidi z divadel nebo různejch kapel. Třeba Jarda Dušek, Tomáš Hanák, Lenka Vychodilová, Fero Burda, Lumír Tuček...
Chtěl byste se zase vrátit k práci v rádiu?
Vůbec o tom neuvažuju. Během tý doby jsme si užili úplně všech možností, který to rádio nabízelo. Neumím si představit, co by se v tom rádiu dalo ještě dělat a my jsme to nedělali. Splnili jsme si to až do dna a dál by to už byla jenom opakovačka. Jsem vlastně rád, že to skončilo, protože se to tak hezky uzavřelo.
I když...
Zajímalo by mě rádio Pancéřák. Mít pancéřovej vůz, jezdit s ním po Praze a ten pancéřovej vůz by měl nahoře tlampač a vysílal by o tom, co se děje na ulici. A já bych seděl v tom pancéřáku a provokoval bych policajty třeba a zároveň bych to prezentoval jako vysílání rádia. To je takovej nápad, kterej by rozhodně stál za to. Akorát nevím, kdo by to platil.
Myslíte, že jste normální tatínek?
To bych si nedovolil tvrdit, ani nevím, co to je být normální tatínek. To už musí posoudit někdo jiný. Já bych vám třeba mohl říct text písničky, kterej jsem jí složil na přebalování, a vy podle toho můžete usoudit, jestli jsem nebo nejsem normální tatínek. Je to takhle:
Kdopak mě to svlíká, je to tanínek.
Kdopak mě to svlíká, je to tatínek.
Proč mi šahá na pipinku, vyměňuje asi plínku,
je to tatínek.
Chtěl byste ještě další děti?
Bránit se jim nebudu a nechám to na nich. Když se budou chtít narodit, tak ať se naroděj.
Budete jako správný otec chtít, aby šly ve vašich stopách, anebo aby dělaly konkrétně něco, co si přejete vy?
No to by mě samotnýho zajímalo. Já se spíš tak nechám vést a vychovávat tím dítětem. To je mnohem zajímavější, poslouchat a sledovat ho, co chce, čeho je schopný. A jen tak hlídat, aby přežilo a nezabilo se a aby mu nevypověděly nějaký základní funkce, a jinak jsem spíš zvědavej, co udělá to dítě se mnou, než co udělám já s ním.
Změnilo vás nějak otcovství?
Rozhodně. Zásadní změna spočívá v tom, že se člověk za štěstím už nemusí tak pachtit, ale může si uvědomit, že ho má hned vedle sebe.
Kam chodíte na texty?
Do krabice. Mám takovou krabici, tam si odkládám starý texty. Občas s ní zamíchám, vytáhnu nějakej a udělám ho. Prostě ho dorazím.
Jaký máte vztah k veřejné dopravě?
Já jsem dost asociální a vlastně úplně vykořeněnej. Jel jsem dneska po dlouhý době tramvají a byl to pro mě zvláštní zážitek. Koukal jsem, jak si tam ty lidi jsou blízký, že se spolu až dotýkaj jeden druhýho. Já jsem na tohle už úplně zapomněl. Nepřijdu s lidma do styku tak jako dřív.
A vadí vám to?
Vůbec ne. Naopak. Potom jedu tou tramvají a mám skvělej zážitek, je to pro mě dobrodružství a já si v tom najdu kus štěstí. Tím dokumentuju tu svoji asociálnost.
Co vám přijde hrozný?
Hrozný je, když je člověk netolerantní, když někomu ubližuje. A násilí, to mi přijde hrozný.
Hrozný je, když mi něco nejde a nejde a trvá to dlouho. To se pak dokážu sám na sebe rozčilit.
A co je úplně skvělý?
Když jdou věci samy, když po nich člověk toužil celej život a ony se ne a ne splnit a najednou se splněj, a dokonce ve větší míře, než člověk chtěl anebo si uměl představit. Najednou je v klidu, uprostřed tý splněný situace, a říká si: Ježíšmarjá, vždyť já jsem si tohle přál.
Tázala se Tereza Valášková, D.D.M.
Jiří Macháček se narodil 6. července 1966 v Litoměřicích. Do Prahy přišel ve čtrnácti letech na gymnázium, souběžně vystudoval práva a herectví na Lidové konzervatoři Jaroslava Ježka. Od počátku existence Rádia Limonádový Joe zde vystupoval jako moderatizátor Doktor Vinetů, roku 1977 se stal členem Divadla Sklep, hostuje v Dejvickém divadle. Hrál mimo jiné ve filmech Knihomol, Návrat idiota, Mrtvý brouk, Samotáři, Jedna ruka netleská, Mazaný Filip, Horem pádem. V roli Jakuba ve filmu Samotáři dostal Českého lva za herecký výkon ve vedlejší roli. Jiří Macháček je rozvedený, s partnerkou Kristýnou má dva roky a dva měsíce mladou dcerku Bertu. Jako zpěvák a textař působí ve skupině MiG 21, která v roce 2001 debutovala albem Snadné je žít a později deskou Udělalo se nám jasno.