Jak se vám vede, jak se máte a jak se právě cítíte?
 
Právě teď se cítím tak, že bych si šel nejraději lehnout. Není tak jednoduché dělat takovou funkci s handicapem sídla v Ostravě, protože vstávat ve čtyři hodiny ráno je do jisté míry hrozné. Jako takové mi to cestování nevadí. Když letím letadlem, tak při tom udělám spoustu práce, a když jedu autem, tak mám jistotu že žádný klient nezaklepe zvenku, takže mám aspoň těch tři a půl hodiny klidu.

Takže nejezdíte do Prahy každý den?

Ne, jako předseda vykonávám správu samosprávné advokacie na straně jedné a na straně druhé mi nikdo klienty nevezme a nesmí vzít, protože klientela mě živí a funkce předsedy komory je čestná. Díky tomu, že jsem společníkem advokátní kanceláře, která sdružuje šest advokátů, to mohu vykonávat. Naštěstí kolegové za mě obrovský kus práce udělají. Ale je toho hodně, co musím udělat sám, protože mnohý klient sází na určitou personu advokáta a je velmi nerad, když určitou práci ten advokát, s kterým je v tom konkrétním vztahu, nedělá osobně. Ostrava navíc není Praha, a jestliže ztratím klienta například z komerční sféry, tak za ním nestojí další tři klienti, aby ho nahradili.

Naopak za vámi stojí další tři advokáti...

Přesně tak. A ti se ho rádi ujmou a nepochybně mu poskytnou dobré služby a určitě by mu v současné době věnovali více času než já, protože já ty aktivity musím dělit.

Takže o stěhování do Prahy neuvažujete?

To v žádném případě. V prvé řadě si myslím, že funkce předsedy advokátní komory nemá být funkcí dlouhodobou. Je to funkce čestná, je to funkce na určité volební období, což je správné, a advokáti by se v ní měli střídat. Samozřejmě by měli mít čas, aby realizovali své vize, své představy o tom, jak má advokacie vypadat.

S čím jste v dnešní advokacii a ve výkonu advokacie nespokojený?

Co mi dnes velmi vadí, je to, že v devadesátých letech jsme se všichni velmi přirozeně a z důvodů pochopitelných uzavřeli tak trošku do sebe, protože jsme řešili vnitřní problémy. Nešlo o reorganizaci, kterou dělám dneska v komoře já, ale o rekonstrukci stavu advokacie a vůbec všech justičních složek. A to vedlo k tomu, že jednotlivé složky mezi sebou přestaly komunikovat. A myslím že to dělá dneska největší problém. A zlobí mě to i ve vztahu k advokacii. Vždy tady byl ze strany všech justičních složek k těm ostatním, byť to bylo mnohdy personifikováno, jakýsi předpoklad úcty. Vytratil se.Ta úcta je potřeba k tomu, aby justice fungovala důstojně v celku. Přestali jsme se chápat a rozumět si. Vytvořili jsme potenciálně kolizní prostředí. Jakmile vejde advokát do jednačky a jde o nějakou komplikovanější věc, mnohdy se už jen svým vstupem stává pro soudce nepřítelem a naopak. Je to často i tak, že nejsme schopni pochopit a respektovat poslání a postavení té druhé složky. Ale v podstatě je třeba si uvědomit, že finální cíl všech složek je vlastně stejný.

Jaký je podle vás onen společný cíl?

Je to operativní a spravedlivý chod justice, předvídatelnost rozhodnutí a důvěra veřejnosti i jednotlivých složek justičního systému v relativní spravedlnost rozhodnutí soudu.

Začíná být módou podávat trestní oznámení na advokáty a soudce a tyto případy jsou čím dál častěji medializovány. Co si o tom myslíte?

Víte, já si nemyslím, že to je móda poslední doby. Společnost má ráda aféry a tomu se velmi rádi podřizují novináři. Jednou jsem poskytoval rozhovor a dotyčný novinář se mě neustále ptal na určitou trestněprávní agendu. Já mu řekl: prosím vás, mluvíte o deseti advokátech, ale nás je sedm tisíc! A přes ty advokáty, kteří se něčeho dopustili, nelze prezentovat advokacii. Protože jedním dechem musím říct, že tady je 6900 advokátů, kteří se živí poctivě, dělají o sobotách a nedělích, živí se rozvody a opatrovnictvím. A pracují velmi tvrdě. Trpělivě čekají, až klient na malém městečku zaklepe. Když mi pak novinář řekne, že to ty lidi nezajímá, pak mu zase řeknu já, že nemám zájem o prezentaci advokacie přes pár trestních stíhání advokátů a navíc za situace, kdy jim svědčí presumpce neviny. Demokratická společnost je založena na tom, že novináři mají právo medializovat určité záležitosti. Ale ze strany novinářů je to otázka etiky, otázka toho, jakými komentáři provázejí události a na co se soustředí. A také osoby, které informace sdělují, musejí dodržovat určité povinnosti.

Co dělá advokátní komora pro to, aby si veřejnost netvořila obrázek o advokacii jen z medializovaných afér?

To je právě jeden z těch úkolů dneška. Dokud jsme se věnovali té rekonstrukci, byli jsme obráceni spíše dovnitř a medializaci jsme se nevěnovali. To pominulo a dnes máme dva úkoly: ve směru vzdělávání a výchovy a ve směru prezentace advokátní činnosti vůči veřejnosti – tedy osvěty. A tady je opět zapotřebí součinnosti všech složek justice. Dovedu si představit součinnost se soudcovskou unií, se státními zástupci a tak dále. To je osvěta vůči veřejnosti, která bude vysvětlovat nejen podstatu práce justice jako takové, ale i odlišnosti poslání a postavení jednotlivých složek. A také je třeba, aby občan věděl, na koho se obrátit, když potřebuje konkrétní věc.

Ale to je jen vaše představa. Existuje v současné době nějaký systém komunikace s veřejností, který už funguje?

Konkrétně je to tak, že v rámci té mé reorganizace jsme konstituovali nový odbor vnějších vztahů. Ten je složen z výboru pro tisk a internetové rady. Schválili mi to minulý měsíc, dopracováváme to. Už jsme měli i nějaké výsledky, články. Měli jsme už možnost reagovat na aféru Sokol–Novák prostřednictvím médií a to je dobře.

Takže je to všechno jen o komunikaci?

Dlouho už říkám: prosím vás, pojďme, zkusme vytvořit nějakou neoficiální meziresortní komisi. Se zástupcem soudu – umím si představit, že to bude někdo ze soudcovské unie, státní zástupce, zástupce policie, advokacie atd. Bude to justiční komise, která se bude scházet ať už v rámci určitých legislativních procesů, anebo v reakci na nějaké události, které se staly. Například případy některých stíhaných soudců. Když si řekneme názory a budeme se shodovat, tak proč takové shodné stanovisko neprezentovat? Je třeba si navzájem sdělovat zájmy a cíle, abychom se pak nestřetávali jako nepřátelé v rámci pozměňovacích návrhů zákonů přes poslance. A navíc komunikace by nám nepochybně zvýšila prestiž.

Jaké jsou vztahy mezi advokáty a soudci?

Já nevím, jestli se to v současné době dá charakterizovat. Pokud se soudce s advokátem osobně neznají, dokud spolu ti lidé nekomunikují, pak k sobě mají v prvé řadě vztah nedůvěry. A to je špatně. Nejprve by měl panovat vztah zcela opačný a nedůvěra by měla vzniknout až v případě, kdy by ji zavinily zcela konkrétní důvody. Ale ten vstupní vztah by měl být vztahem důvěry. Mám ale pocit, že to u nás funguje přesně naopak. Začínáme nedůvěrou a teprve, když se přesvědčíme, že se k sobě chováme slušně a že argumentace a postup jsou seriózní, se ta důvěra tvoří, a to ještě navíc mezi konkrétním soudcem a konkrétním advokátem.

Máte čtyři děti. Uplatňoval jste advokátní metody i doma na děti a rodinu, soudil jste spravedlivě?

Vždycky jsem se snažil být spravedlivý, jestli se to povedlo, to nevím. Je mi třiapadesát let a poslední dcerce je jedenáct. A já vím, že tak, jak se chovám k ní jako otec teď, jsem se měl chovat ke všem svým dětem. S určitým nadhledem, odstupem, s větší velkorysostí a respektem k jejich názorům a jejich osobnostem. Což mladý tatínek, pětadvacetiletý člověk, vidí úplně jinak a je ke svému dítěti až natolik pedantní, že ho do jisté míry omezuje. A já dnes vím, že takový jsem byl, a s těmi zkušenostmi, jež mám, se chovám k té nejmladší dcerce úplně jinak. A vím, že to je to nejlepší. Ale k tomu člověk musí dojít.
Je to zase o pochopení té druhé strany.

Takže vy jste pochopil své čtvrté dítě...

Pochopil jsem své čtvrté dítě, ale hlavně jsem pochopil sám sebe. Je to taky o tom, umět rozeznat důležitost určitých dětských projevů, a to jako např. dříve, když první nebo druhé dítě měly momentální neúspěch ve škole a my jsme se z toho sesypávali. Dnes už se nad tím vůbec nepozastavujeme a víme, že je všechno v pořádku. Hlavní je, aby se nedělaly zbytečné aférky.

Co je pro vás nejlepší relaxací?

Mám jich několik druhů. Např. sport. Nasportoval jsem toho tolik na tolika kolbištích, ale dnes už jsem starší a krotím to. Naposledy jsem hrál fotbal před měsícem a doteď kulhám. Takže teď hlavně tenis. Ale mám svůj fotbalový klub FC Jirousek, složený z advokátů a mých přátel, se kterými jsem hrával závodně, pánové tak od třiceti let výš. Slavně jsme zvítězili minulý rok v tradičním poháru v Ostravě, kterého se účastní různá mužstva složená z hokejistů, basketbalistů a třeba fotbalistů nižších tříd.

Jak jste si jako sportovní fanoušek prožil naši porážku na mistrovství světa v ledním hokeji?

Víte, právě proto, že vím, co sport obnáší, to se mnou už tolik neotřese. Jako dítě bych z toho měl asi osypky a na nějaký čas bych zanevřel na celý zbytek světa, ale teď to snáším bez emocí. Je to sport, jednou jsem dole jednou nahoře, a kdo to nezažil, ten nepochopí, že ta sinusoida je docela přirozená.

Máte těch koníčků asi víc, jen jsem vás přerušila...

Dalším typem relaxace, na který mám teď bohužel minimum času, je pro mě zavřít se před celým světem, vzít si nějakou knížku, zejména faktografie, a nenechat se rušit. Naposledy jsem přečetl šílenou bichli od Niny Berberovové Psáno kurzívou. Tím jsem strávil polovinu dovolené. To je pro mě ideál.
A naposled ještě jedna skupina relaxačních událostí. Mám velmi dobré zázemí přátel, říkáme si skupina Žízeň. Scházíme se při příležitosti osobních událostí a k tomu jsme schopni „vyrobit“ i divadelní představení, já hraju na kytaru, zpíváme... To je ta relaxace, kde samozřejmě nesmí chybět dobré víno, a tam si zapálím třeba i ten doutník. A to je mi dobře. Potom ráno je to třeba jinak...

A na závěr, jak jste na tom se vztahem ke zvířátkům?

Ježíšmarjá, osobo! Doma máme zlatýho retrívra, anglickýho kocoura Doolitlea, dalšího kocoura – koťátko, svatou birmu – Higinse a ještě k tomu dvě žáby, prosím vás.

Žáby…?

Jo, moje nejmenší dcera má dvě žáby a ty žáby v noci kvákají a můžu vám říct, že to je děsný. Ale protože jsem ten velkorysý otec... A ono když „to“ začalo kvákat, tak jsem chodil po bytě a hledal, kde vržou dveře nebo co to je. A byly to ty žáby. Ale největšího miláčka jsem měl dobrmana Jima Beama von Bourbon. Ale ten už bohužel pošel. To byl pes král.