S jakým osobním cílem jste šel do Čech na pozici předvstupního poradce pro rozšíření EU?
Vždycky jsem chtěl pomoct české justici a snažil jsem se o to i dříve. Byl jsem čtyři roky pracovníkem ministerstva spravedlnosti v německém Düsseldorfu. Byl jsem byl sice soudcem, ale se svým souhlasem jsem byl přeřazen na ministerstvo a tam jsem si vzal mimo jiné na starosti podporu států střední a východní Evropy. Už tenkrát, asi v roce 95, mi ležela podpora české justice na srdci. Kvůli tomu jsem jel do Prahy, sešel se zde s jednou paní z mezinárodního odboru a nabídl jsem jí za německé ministerstvo spravedlnosti, že bychom je mohli podpořit.
Vznikla tenkrát nějaká spolupráce?
Bohužel ne. Odpověď odsud totiž zněla: „My už máme spolupráci s řadou zahraničních zemí.“ A to bylo všechno. Pomyslel jsem si, že kdo už má spolupráci, tak o mě nestojí. Budiž. Tenkrát mi to bylo docela líto, ale na druhou stranu víc než nabídku jsem udělat nemohl. Pak jsem byl o to více mile překvapen, že jsem dostal možnost v rámci projektu PHARE opravdu podpořit českou justici. Takže cíl byl jednoznačný a úkoly, ty jsem zde v podstatě našel. Byly předem částečně dojednány a v rámci projektu jsem se jen snažil je přizpůsobit tak, aby byly smysluplné.
Konkrétně jste se věnoval čemu?
Nejprve jsem provedl takovou první analýzu českého právního systému. Ta sloužila jako odrazový můstek pro sedmnáct expertů z Německa a Anglie, kteří sem přijeli. Navštívili asi šestnáct soudů a byli tady 26 týdnů, takže poměrně dlouho. Zabývali se organizací a funkčností české justice v různých agendách a na různých stupních soudů.
Věnovali se všem složkám justice, nebo jen některým?
Hlavně soudům a státním zastupitelstvím. Takže složkám justice v užším smyslu.
Jaké výsledky doposud přinesla vaše práce?
Měřitelné asi žádné. Když jsme sem na začátku přišli, viděli jsme řadu problémů. Jeden z nich byl styk justice s médii. Pomysleli jsme si, že česká justice potřebuje jsou tiskoví mluvčí. Navrhl jsem to tenkrát a nikdo se o to nezajímal. A dnes, po dvou letech, se to zase vynořilo, přišel nový ministr a řekl. Ano, co potřebujeme jsou tiskoví mluvčí. A dnes už jsou tiskoví mluvčí téměř skutečností, dojednávají se detaily.
Kdo je pro vás tiskový mluvčí?
Tiskový mluvčí například vytváří obraz justice. Ten současný je někdy ne tak úplně vhodný. Pamatuji se na jednu příšernou scénku, kterou jsem viděl v televizi asi před dvěma roky. Jak televize pronásleduje od autobusového nádraží nějakou soudkyni nebo státní zástupkyni a chce od ní vyjádření. A ona jim utíká. A oni ji pronásledují, s tímto obrázkem budeme muset žít tak dlouho, dokud neomezíme kontakt na tiskové mluvčí. Tiskový mluvčí je totiž profesionál, kterému se nikdy nestane, že by utekl před kamerou. On se před ní vždycky postaví a řekne: Ano, můžete se mě zeptat. Když k tomuto případu nic nesmí říct, řekne například: informace vám dodám později. A víc z nich nevytlučou. Média si to pak mohou sestříhat jak chtějí ale nemohou to použí proti justici.
Neměla by ale v každé instituci existovat skupina lidí, ne tiskových mluvčí, která by vysloveně prezentovala justici a práci jednotlivých složek české justice?
Ano, to už je jiná. To je otázka vydávání informačních materiálů pro veřejnost. Například Ministerstvo spravedlnosti v severoněmeckém Porýní vydává letáčky, podložky pod myš, záložky a jiné, na kterých jsou internetové adresy justičních složek. To je jen část informačního materiálu, který vydává německá justice centrálně. Dále k tomu patří řada pomůcek jako jsou informace pro občany o různých postupech zpracovávání případů justice, na koho se mohou občané obrátit a tak dále. Ale tyto materiály aktualizovat dá práci a dovolí si to jen ministerstvo, které opravdu má onu skupinu tiskového oddělení.
A viděl jste někdy nějaký takový materiál na českém ministerstvu spravedlnosti nebo na nějakém soudě?
Ne. U nás tyto brožury leží na každém soudě a každý občan si je může vzít s sebou. Takže ten tiskový mluvčí už pak podává jen konkrétní a individuální informaci.
Co se ve vaší práci změnilo po vstupu České republiky do Evropské unie?
Změnil jsem svůj název. Předtím jsem se jmenoval hezky anglicky Pre-accession adviser. A jelikož After-accession adviser by neznělo dobře, tak mi vymysleli název Twinning resident adviser, což zní hrozně, vůbec to nepoužívám rád. Česky je to Místní poradce v rámci twinningových projektů. Ale nic jiného než název se nezměnilo.
Kdy vaše mise v Čechách skončí?
Tento projekt nám končí v červenci, ale jednali jsme o prodloužení o jeden měsíc, protože další projekt, který se bude týkat hlavně vzdělávání v české justici, začíná v září. Přijedou sem noví experti a já budu a organizovat jejich práci a pokračovat dál v podpoře reformi justice, protože jsem z Německa ten, který zná českou justici nejlépe a mám tady asi nejlepší kontakty. Evropská Unie ale už není tak velkorysá s podporou a tak odmitla prodloužení o ten jeden měsíc z formálních dúvodú. Takže velké části pomoci financuje dnes Německo samo.
Co říkáte současnému stavu české justice?
Například dneska ráno jsem otevřel noviny abych se přesvědčil, co tam zase píší. A dnes tam stálo, že česká justice pokulhává za EU. A mě je líto, že to čtu.
Je to pravda?
To se dá těžko říct. My nemáme žádné srovnávací hodnoty všech justicí Evropské unie, takže nemůžeme ani říct, která je na špičce a která je na chvostu. To jsou spíš osobní postřehy a vyhodnocení, která nejsou objektivní. Nejde říci, zda je česká justice nadprůměrná nebo podprůměrná. Já nemám žádné měřítko. Mám jen srovnání s Německem a s některými dalšími. A můžu říct, že v Evropské unii jsou horší i lepší justice než je ta česká. Ale opravdu nevím, kam přesně ji zařadit. Ale rozhodně bych si přál, aby byla lepší.
Takže můžeme říct, že česká justice je rovnocenná s ostatními v Evropě?
V Evropském rámci rozhodně. Jednoznačně ano a jsem si stoprocentně jist, že předčí leckterou justici starých evropských zemí.
My řešíme hlavně rychlost procesů...
To řešíte, ale je třeba vzít to z objektivního hlediska.Co veřejnost většinou ani neví je, že většina civilních procesů se zdaří vyřídit v přiměřené době. Ministerstvo tady na to nemá statistiky a to je právě ten problém. Ale my jsme to na různých soudech ručně a zcela náhodně propočítávali a vyšlo nám, že se okresním soudům v civilu dařilo šedesát procent všech věcí vyřídit do šesti měsíců. A to je dobré. To není vůbec špatné. Pak je tady ale zase řada těch strašlivě zdlouhavých případů, které jsou tak komplikované, že si s nimi ta justice neporadí přes řadu let. A ty nám kazí nejen statistiku a nastavují průměr strašně vysoko, ale kazí i pověst justice na veřejnosti.
Ale těch šedesát procent případů jsou většinou občansko-právní záležitosti na okresních soudech. Nikoliv nějaké závažné ekonomické trestné činy, že?
Ano. Ty jsou pak právě tím velkým problémem. Například ve stíhání všeobecné trestné činnosti určitě není česká justice absolutní špičkou, ale když v době nějakých devíti deseti měsíců zvládá trestní proces, tak to je dobrý výsledek. S tím se dá žít. Německá justice by to zvládla za polovičku. Ale ta má jiné předpoklady, jinou tradici a tak dále. Co tady není v pořádku, jsou právě ty závažné případy ekonomické kriminality, a někdy i další závažné procesy, které se léta nedaří dát dohromady a tam vidíme zásadní problém.
Jak se dá podle vašeho názoru současná situace napravit?
Poměrně jednoduše. Za prvé se musí vylepšit příprava u policie a státního zastupitelství a pokud já pozoruji, tak mám dojem, že tam v posledních dvou třech letech pokroky jsou. Mají specializované úseky, které pracují na vyšší úrovni a rychleji. Bohužel se toto nedá říci o soudech. Sem tam se někde soudci začínají specializovat. Ale není to ještě plošně zavedeno, aby na všech krajských soudech, také by to bylo dobré, kdyby i u části těch větších okresních soudů byli specializovaní soudci na ekonomickou kriminalitu. A to dnes není. Je to otázka organizace práce na soudech ale také otázka zákonodárce, který v tomto nedokázal justici nastolit podmínky tak, aby to bylo účinné.
Je to tedy i otázka vzdělávání soudců?
Také to k tomu patří. Ale to vzdělávání začíná u systému. V české republice soudí na krajích druhostupňovou agendu trestů tři soudci z povolání. V Německu jí dělá jeden soudce. Proč? Odvolání na krajích se týká případů, které rozhodl samosoudce na okrese. Takže proč by nemohl, to, co rozhodl v první instanci samosoudce, rozhodnout v druhé instanci také samosoudce. Proti tomu není co namítat, tam by soud mohl ušetřit lidi.
To je to české přísloví „víc hlav víc ví“.
No, kdyby tomu tak bylo, budiž. Ale ono tomu tak vždycky není. Je ještě jiné přísloví: „Mnoho kuchařů dokáže jídlo zkazit.“ Ale tady neplatí ani jedno. Protože skutečnost je přeci taková, že v tom senátě se věcí zabývá většinou jen jeden, ostatní už u toho jen sedí. V Německu soudí na krajích závažnou ekonomickou kriminalitu tři soudci z povolání. To dává smysl. Jeden vede jednání, druhý ho podporuje, aby nic nepřehlédl, kontroluje ho a ten třetí je tam jako rezerva. A pokud máte systém takto nastavený, tak bude možné každý rok dva tam dát někoho nového, na místo té rezervy, která se to přiučí od ostatních dvou a jednoho dne se z něj stane ten, který to umí. A je pak schopen vést ta jednání. V Čechách je potřeba se zamyslet, jestli ti tři lidé, kteří pracují na druhostupňových záležitostech, by nebyli lépe využiti na krajských soudech u mnohem složitějších procesů. V rámci justice je potřeba uvažovat ekonomicky.
Je nějaký už zavedený systém, který pomáhá zrychlit řešení závažných případů?
Ano. Například dneska, když jsem otevřel noviny, jsem četl, že americká justice už odsoudila prvního vojáka za přehmaty ve věznici v Iráku. Pozadí, proč ho odsoudili, bylo jednoznačné. Udělali mu nabídku, kterou nemohl odmítnout. On se přiznal a vypovídal. Oni ho odsoudili mírněji a od zítřka je za to on svědek proti jiným. Tohle by česká justice nedokázala, protože jí k tomu chybí zákonný mechanismus. Tento mechanismus máme i my v Německu. Když máte skupinu pachatelů v závažné ekonomické kriminalitě, kteří se podíleli na stejném činu, tak si vytipuji dva tři, a ty zmáčknu tak, aby vypovídali proti dalším obžalovaným. A oni budou vypovídat, protože k tomu mají své osobní důvody. Státní zástupce jim udělá nabídku, že je odsoudí dříve a oddělí jejich případ od ostatních. A to opět výrazně zrychlí procesy. Je to legální obchod. Něco za něco. Je to velmi rozšířená praxe po celém světe a chtělo by to zavést i v Čechách.
Myslíte si, že sazby za trestné činy majetkové a trestné činy na zdraví či životech jsou v České republice odpovídající?
Přiznávám, že neznám statistiku, ale jeví se mi to zcela v pořádku, ba naopak mám problém spíš s německou judikaturou, která není tak přísná. Ta česká je mi milejší. Ale v Německu to není jednoduché, protože tam je velký rozdíl mezi severem a jihem. Opravdu můžu za stejný čin v Hamburku dostat peněžitý trest a v Bavorsku jít sedět. Osobně tíhnu opravdu spíš k české judikatuře.
Je něco, co se týká soudů, nad čím v Čechách kroutíte hlavou?
Mám problém s „odvahou“ českých soudů někomu za něco přiznat odpovědnost. Nejedná se ani tak o výšku trestu, jako spíš o otázku jestli vůbec bude někdo potrestán. Zase byla dnes kauza v novinách: Zemře malá pacientka a nikdo to nebyl. Soud řekne, že doktorka za to nemůže, byla mladá a nezkušená, tak na to neměla. A nikdo neporušil žádný předpis, protože žádný předpis nebyl.
Jak by takový případ řešil Německý soud?
Soudce by doktorce řekl: Moje milá, tys na to neměla, ale převzala jsi úkol, který je nebezpečný pro tvoje okolí. A převzala jsi ho přesto, že jsi na to neměla. A to je tvoje provinění. Důležitý je také nadřízený. Toho se ptáme, jestli věděl, že dotyčná doktorka na to nemá, jestli najal správného odborníka, nebo nenajal. Nadřízený je odpovědný za to, jakého člověka pověří jakou prací.
Česká justice není nastavená na to, aby našla a potrestala odpovědnou osobu?
Máme v Německu takové dva výrazy. Pochybení při převzetí úkolu a pochybení při organizaci firmy a práce. Postihy směřují vždy na někoho z vedení. To je zásadní věc, protože když to těm vedoucím projde, stane se to znovu. Pracovník řekne promiňte, já to nechtěl, já to neuměl. A nadřízený řekne, že pracovník osobně selhal, já jsem si myslel, že to zvládne a neporušil jsem žádný předpis. V Německu ví každý vedoucí, že je to o jeho osobní odpovědnosti a já ho v klidu tvrdě potrestám. V tu ránu mi budou všichni nadávat a spílat mi. Ale každý ředitel se začne starat, aby si zorganizoval práci tak, aby se to u něj nestalo. Protože ví, že kdyby se to stalo, tak je na řadě on. Musí tu být motivace, aby ten, kdo může věci ovlivnit, je opravdu ovlivnil. A to ještě v Čechách není tak, jak bych si přál.
Tázala se Tereza Valášková