sborník
z přednášek a seminářů
vydala Soudcovská unie České republiky
s grantovou podporou vlády Spojených států amerických
Předmluva
Lidé prý chodí do divadla proto, aby společně sdíleli emoce a tím se ujistili, že ostatní je prožívají stejně a že i oni jsou (snad) normální. Texty v tomto sborníku vznikly z podobného důvodu. Jsou to přednášky a části diskusí ze dvou seminářů o soudcovské etice, které v roce 2005 zorganizovala Soudcovská unie České republiky s pomocí grantu vlády Spojených států amerických. Na seminářích se scházeli lidé, kteří se snažili dobrat odpovědi na otázku, jaký by měl být soudce a jak by se měl chovat v profesním i osobním životě. Jací bychom vlastně měli a chtěli být.
Význam seminářů spočíval v konfrontaci vlastních názorů a pochybností s názory a pochybnostmi ostatních. Je to způsob, jak se vyznat v sobě samých a tím získat jistotu, která je nezbytná pro vlastní sebevědomí. Jen soudce, který si uvědomuje význam a odpovědnost svého postavení a přijímá omezení z toho plynoucí, může vystupovat sebevědomě a být pro veřejnost autoritou.
Z historického hlediska se jedná o první pokus mapování názorů soudcovského stavu na tuto otázku a vypovídá o tom, jací jsme šestnáct let po listopadu. Jde o pokus, který určitě není dokonalý. Jeho smyslem však není dokonalost, ale sebereflexe, která je na cestě za „být lepším“ nezbytná. Jak napsal Antoine de Saint Exupéry: „Cenu má pouze cesta. Pouze ona trvá …“ Přeji vám, abyste se na této cestě neunavili.
JUDr. Helena Krejčí
Etika – od teorie k praxi
(aneb „Dost bylo teorie, je čas jednat“)
JUDr. Jan Vyklický
Axiomaticky vycházím z toho, že každý strukturovaný systém (rozhodně také soudnictví se silnou potřebou zpětné vazby) vitálně potřebuje nějaká jednotící pravidla, aby jeho fungování bylo srozumitelné, předvídatelné a zejména důvěryhodné. Tato potřeba je u nás zesílena dle mého názoru kritickým nedostatkem (resp. deformací) základních mravních pravidel společnosti, jejíž příslušníci jsou proto extrémně podezíraví (podle hesla „podle sebe soudím tebe“) a chybějící zřetelně formulované principy jednání zcela jistě vyloží v neprospěch soudců. Rozměr obecné mravní devastace je např. patrný z peripetií politické situace s jejími opakovanými skandály, na které společnost často reaguje paradoxem obdivu k rituálním silákům namísto odporu k podstatě problému. Rozhodně je řádově menší zájem o mravní základ problému, než o jeho jevové (v zásadě neprokazatelné a namnoze irelevantní) parametry. Soudnictví stojí na specifických principech, a proto je obtížně porovnatelné s nějakým živým českým mravním kodexem jiné oblasti (lékařství, novináři, advokáti, exekutoři).
Jestliže tedy budu vycházet z principu, že také soudnictví nějaká mravní pravidla potřebuje, pak musím zároveň přiznat, že žádná jednotně zaznamenaná pravidla v nesporném mravním slova smyslu nemá. Neznamená to ovšem, že by nevyznávalo žádné objektivně správné hodnoty. Velmi silný imperativ mravní povahy je zarputilé odhodlání soudců zvládnout extrémní pracovní požadavky (demoralizující množství práce – Motejl) za značných osobních obětí, přestože doslova historicky pro to stát nevytváří (záměrně) odpovídající podmínky. Za takové situace by se nikdo rezignaci soudců nebo alespoň obstrukcím z jejich strany nemohl moc divit. Jen zčásti lze postoje soudců vnímat jako jejich plebejskou submisivitu vůči státu (tradičně vyžadovaný a očekávaný „mravní“ postoj), neboť výrazněji zde působí pocit odpovědnosti soudců vůči veřejnosti – tedy správné vnímání smyslu soudnictví. Také bývalý únik soudců do úkrytu procesního práva byl projevem vůle udržet si mravní integritu a nepodlehnout vnějšímu nátlaku tehdejší politiky. Dřívější výhoda se u některých soudců transformovala v současnou kritizovanou úchylku, nicméně je třeba vidět jasně její původ – ten je rozhodně mravně pozitivní. Tato pravidla jsou nepoznaná a před veřejností zamlčovaná a tím značně trpí reputace a důvěryhodnost soudnictví.
Pravidly nejsou „zásady etického chování“, přijaté Soudcovskou unií vůlí pár nadšenců po letech diskusí o tom, jak bychom se nejlépe jakýmkoli pravidlům vyhnuli. Nejsou většinově sdílená (ostatně je málokdo zná), Pravidly samozřejmě nejsou ani ustanovení zákona o soudech a soudcích, která jsou zčásti rozplizlá, zčásti pak mají technickou podobu vyjadřující právní pohled na technicky nastavené mantinely chování soudce. Neposkytují soudcům žádnou inspiraci ani vodítka chování v mravním slova smyslu. Pravidla nevytvářejí ani kárné soudy, jež ustrnuly na technickém výkladu zmíněných řemeslných zákonných formulací. Akceptovatelná pravidla neslibuje žádná resortní iniciativa. Stavovský pokus o formulace etických pravidel je sympatický a v zásadě totéž platí i pro návrh kariérního řádu, jehož mravní základ je velmi cenný a citlivý zároveň. Posléze uvedená norma bohužel obsahuje nedomyšlené experimenty a její dopad na postoje soudců a mravní úroveň soudnictví tak může být i negativní.
Následně konstatuji, že neexistenci systému mravních pravidel vnímám optikou toho, že vlastně ještě nejsme připraveni se s opravdovými mravními hodnotami ztotožnit, zčásti také proto, že nevíme, které hodnoty to jsou. Na rozdíl od některých pesimistů ovšem věřím, že následné mravní sebereflexe schopni jsme, jestliže budeme konfrontováni se skutečným mravním projektem, například ve formě promyšlené koncepce soudcovské kariéry; zároveň musíme však být postaveni před neodvratnou nutnost se podle těchto racionálně pochopených (nikoli hned subjektivně přijatých) pravidel chovat. Spoléhat se na automatické ztotožnění se soudců s pravidly (vždy alespoň zčásti omezujícími) není reálné.
Máme vzory ze světa, doporučuji však s nimi nakládat rozvážně. Tyto kodexy, stejně jako naše zákonná vymezení, představují často dílčí pohled na to, co bychom měli chápat pod pojmem etika, totiž víc jen příkazy a zákazy, nikoli také inspirace a výzvy. Zato velmi cenný zdroj představují výkladová stanoviska pravidel (zejména v USA) soudcovskými grémii, rozsahem řádově přesahující obecné kánony a s příslovečným smyslem pro kasuistiku (deontologické limity) postihující četné varianty praktického chování tamních soudců.
S výhradou vlastní neznalosti poukazuji na zajímavou skutečnost, že soudnictví skandinávských zemí mravní kodexy neobsahuje. Soudci tam nemají ani nějaké specifické představy, kromě Dánů, a zřejmě necítí jejich potřebu ani absenci. Tamní mravně vyspělá společnost má možná nejblíže ke Kantovskému pojetí mravnosti a dokazuje, jak významné pro řešení této problematiky je prostředí, ve kterém se soudnictví nachází.
Z hlediska komplexnosti úpravy nejlepší příklad u nás představuje etický kodex Jednoty českých právníků, chybějí mu však výkladová stanoviska.
Mezinárodní asociace soudců se k problematice mravnosti vrátila na naléhání českých, a některých dalších zástupců zemí nové demokracie. Ze strany zástupců soudnictví stabilizovaných zemí Evropy nebyl o téma nijak valný zájem, problém u nich neexistuje nebo není vnímán jako naléhavý, neboť ve společnosti existují jasné mantinely a postavení soudců není veřejností (neplést si s politiky – viz nepřátelské postoje premiéra Berlusconiho k soudcům) nijak zpochybňováno; ani k tomu není důvod. Mravní zásady jednání tamních soudců jsou na vysoké úrovni jaksi automaticky. Nicméně mezinárodní sdružení soudců minulý rok potvrdilo svůj postoj i pro naše podmínky, když dospělo (1. pracovní komise – viz časopis Soudce č. 1/2005) k následujícím závěrům:
Vedoucím principem zůstává osobní odpovědnost – bez ohledu na existenci jednotných pravidel chování v jakékoli podobě, primární odpovědnost za dodržování mravních standardů soudcovské funkce a ochranu její pověsti (tedy i v mimopracovním životě) má každý soudce. Nicméně podle názoru tohoto světového grémia soudců
• etická pravidla v jakékoli formě představují užitečnou pomůcku v současné společnosti k poskytnutí vodítka a pomoci k udržení důvěry veřejnosti v soudní systém;
• někde mohou být etická pravidla vyjádřena zákonem (či alespoň zákonem potvrzena – ČAK). Pravidla chování (zákonná i vyjádřená mimo zákon) neslouží jen k udržení nezávislosti soudnictví před vnějšími vlivy, ale měla by napomáhat k přijetí principu nezávislosti soudců veřejností. To vyžaduje od soudců věrnost zásadám;
• etická pravidla by měla poskytovat radu a ochranu soudce před aktivitami, které by jinak mohly být v souladu se zákonem. Tím je soudce chráněn před podezřením z nekalé činnosti a pomáhá to udržovat standard soudnictví na nejvyšší úrovni;
• kodex by měl být vnímán pozitivně jako návod k dobrému jednání, rozhodně jej nelze zaměnit za normu disciplinárního práva;
• zda by měl existovat všeobecný soubor etických norem nebo dokonce specifický kodex, by mělo být odvislé od konkrétních okolností té které společnosti podle tradice a zkušeností. Etické principy by měly být zásadně připraveny samotným soudnictvím, avšak soudci přihlédnou i k mezinárodním doporučením. Kodexy přijaté v některých zemích mohou sloužit jako zdroj inspirace;
• jakýkoli etický soudcovský kodex nebo soubor pravidel chování by měl být vypracován a přijat samotným soudnictvím (tím není dotčena první věta bodu b/).
Na základě informací ze světa a orientace v našem prostředí si kladu praktickou otázku: existují důvody, aby právě české soudnictví mělo formálně přijatý etický kodex (pravidla chování, chcete-li)? Věřím, že mé mnohaleté zkušenosti s českým soudcovským stavem v jeho četných proměnách (po roce 1968, v listopadu 1989, po lednu 1990, po nástupu konzervativní /1995/ a socialistické /1998/ vlády, po vstupu do EU) a zkušenosti ze zahraničí mě opravňují formulovat některé praktické závěry:
• Doporučuji se intenzivně a také kompetentně (nikoli emotivně) zabývat oblastí soudcovské kariéry. Co to je, musíme teprve pochopit a pochopené také dobrovolně přijmout. Rozhodně totiž odmítám názor, že většinově chápeme, co soudcovská kariéra opravdu znamená a co přináší z hlediska mravní podstaty vnitřních vztahů v soudnictví. Konsensus o tomto principu má tedy, dle mého názoru, zásadní mravní implikace, předcházející institucionální opory fungování soudního systému. Žádné posilování apelačního principu nebo budování soudcovské samosprávy netvoří primární podmínku zlepšení funkce systému, a pokud nebude provázeno (správně předcházeno – na to ovšem nemáme čas) změnou postojů soudců, hrozí naopak zhoršení vnitřních vztahů a tím též funkce soudnictví.
• Nedoporučuji za základ našich mravních pravidel nebo dokonce ucelenějšího díla, kodexu, akceptovat žádný z našich pokusů o formulace etických pravidel jednání (to ovšem nevylučuje inspirovat se jimi v pozitivním i negativním smyslu).
• Z teoretického i praktického hlediska je právem zvláštní pozornost věnována souboru dokumentů o kariérním řádu (KŘ), zpracovanému OLG v Hamm, a to z několika důvodů. Díky výstupům komise Soudcovské unie nemusí stavovská organizace živořit na „kariérním řádu“ podle představ MSp. OLG kariérní řád je podmíněn předcházejícími závěry o pojetí soudcovské kariéry a změně vnitřních vztahů v soudnictví výrazně mravní povahy (KŘ OLG Hamm stojí na cenném požadavku, cituji „... zajistit, aby na každé soudcovské místo se dostala nejzpůsobilejší osoba ...“; s tímto principem je naše realita v příkrém rozporu). Výstupem dosaženého konsensu musí být náměty na jinou legislativní úpravu těch pasáží soudcovského zákona (č. 6/2002 Sb. v platném znění), které se týkají zejména ustanovování soudců, jejich pohybu mezi jednotlivými soudy a soudcovskými posty. Připomínám, že v pojetí soudcovské kariéry se dál než sami soudci dostávají některé osobnosti MSp, zejména tehdy, jestliže akceptují zásadu, že soudcovskou kariéru není možné vnímat ve smyslu lineární cesty nahoru.
• To, s čím jsme konfrontováni ve vztahu veřejnosti k očekávání chování soudců, je velmi subjektivní (mnoho subjektivních, v nejlepším případě skupinových představ), takže sice musíme jednat podle moderních principů otevřené logiky (holandský vzor permanentní diskuse s lidmi), nicméně s vědomím, že představy veřejnosti musíme často vytvářet – není moc co sledovat. Kromě samozřejmé inspirace teorií a klasiky (Bičovský) považuji za aktuálně hodný následování tzv. Bangalorský kodex z roku 2002, doplněný inspirací z našich a dalších zdrojů a podle našich potřeb (např. projekt soudcovských hodností, pasáž o vztahu soudců a medií). Bangalorský kodex není prost pochybností a je rovněž často kritizován z pozic zástupců soudních systémů naší právní tradice (zejména z německé strany), představuje však jeden z mála (podle mých informací jediný evropský) komplexnějších mravních projektů s hodnotou deontologického kodexu. Pro spásu českého soudnictví v prostředí české společnosti platí mít nějaká společná pravidla co nejdřív – tady jsou a mohou být autentizována a poté doplňována či měněna např. sofistikovanou judikaturou kárných soudů.
• Odpověď na otázku, zda máme mít psaný (ve smyslu nějak formálně přijatý a publikovaný) etický kodex, je celkem snadná. Nedomnívám se, že bychom vystačili s obecným předpokladem osobní odpovědnosti. I v soudnictví musíme vyplnit prázdnotu (deformace) několika desítek let. Otazníkem je forma vyjádření – usnesením SU ČR?, zákonem?, všemi soudci v nějak formalizované proceduře, např. aprobací NS? V našich podmínkách bych doporučil základní principy vyjádřit duplicitně právní normou (v zásadě přijetím odpovídajících institutů – nastavení počátku soudcovské kariéry, princip výběrových řízení důsledně pro každé soudcovské místo – samozřejmě nikoli se zpětnou účinností apod.), vlastní mravní systém pak stavovskou normou. To je ostatně stejná otázka jako v případě kariérního řádu. Je naléhavá a naléhavost zde vidím u KŘ v horizontu týdnů, u etického kodexu (EK) v horizontu maximálně 1 roku. Vzhledem k tomu, že mezinárodní společenství soudců doporučuje, aby EK byl dílem soudcovského stavu, měli bychom se smířit s duplicitou u některých pravidel.
• Velký problém je akceptace přijatých pravidel chování drtivou většinou soudců. Toto ztotožnění se stavu považuji za absolutní podmínku úspěchu. A to je také další argument (spolu s časovým aspektem) pro přijetí hotového vzoru s podporou deontologické povahy – tedy s typovými řešeními pro jednotlivce i skupiny. Kromě toho poněkud snížená ochota soudců ke ztotožnění se s omezujícími principy zdůrazňuje význam přijímání mravních pravidel procesem zvykání si na ně životem v nově právně formulovaných mantinelech soudcovského života. Nemáme čas na debaty, musíme jednat.
• Zdůrazňuji význam ocenění (motivace) vynikajících mravních postojů soudců – formálním projevem bývají ocenění (rytíř lékařského stavu, práva a spravedlnosti, síň slávy, čestné členství apod.) stavovskou organizací.
Úvahy a podněty nejen k zamyšlení
Soudcovská etika a důvěra v soudnictví
JUDr. Iva Brožová
Otázky soudcovské etiky jsou v tradičně demokratických zemích otázkami spojenými s důvěrou v soudnictví. V posttotalitních společnostech však nabývají zásadnějšího významu a je tomu tak proto, že všechny totalitní režimy jsou charakterizovány positivismem, to je redukováním práva na soubor norem a odmítáním existence hodnotového řádu.
Jinými slovy: v posttotalitních zemích otázka etiky nesouvisí jen s otázkami důvěry v soudnictví, ale má daleko širší a složitější souvislostní kořeny, a to potud, že soudci musí nastoupit cestu hodnotového nazírání na právo, jehož předpokladem je nejen uznání existence hodnotového řádu vedle normativního, ale také jeho naplňování. Jsou to právě zkušenosti z obou historicky posledních totalitních systémů, které ukázaly, že nejsou-li zákony podrobovány hodnotovému hledisku, povahu právní normy ve skutečnosti postrádají, jak přesvědčivě dokládají norimberské rasové zákony, stejně jako zákony komunistických zemí směřující k třídním a jiným nepřátelům.
Hodnotový řád není prázdný pojem. Co je hodnotovým řádem, vymezuje čl. 7 Mezinárodní úmluvy o ochranně lidských práv a zákonných svobod jako zásady uznávané všemi civilizovanými národy a čl. II/108 Smlouvy o ústavě pro Evropu jako obecné zásady uznávané mezinárodním společenstvím. Dodržování hodnotového řádu se v tomto historickém kontextu ukazuje nejen jako podmínka týkající se existence či neexistence právního státu, ale i vývoje lidské společnosti.
Právní normy jsou jen instrumentem, který musí umožňovat aktualizaci hodnot a také je rekodifikovat. Řečeno slovy nálezu Ústavního soudu uveřejněného ve Sbírce zákonů pod číslem 145/2002 Sb.: „Právní normy napomáhají uvádět hodnotový řád do života a ten je prověřuje.“
Hodnotový řád tak navazuje na normativní řád a tyto se navzájem prověřují. Řada hodnot je dnes chráněna i v pozitivní právní podobě, jak dokládá Listina základních práv a svobod nebo Mezinárodní úmluva o ochraně základních lidských práv a svobod a Smlouva o ústavě pro Evropu, což však nic nemění na jejich podstatě. Totiž, že hodnotami jsou cílové kategorie, jako svoboda, rovnost v podobě ideálně typických tvarů, na nichž se shodne většina a které umožňují porozumění mezi generacemi, neboť se vyvíjejí během celé lidské historie.
Z předeslaného plyne, že si proces nalézání práva nevystačí s textem zákona, neboť současně musí respektovat hodnotový řád. A jsou to soudci, kteří v tomto směru hrají klíčovou roli tím, že interpretací zákona zabezpečují, a to právě svými etickými postoji, jeho hodnotový rozměr. Soubor etických norem je tak alfa a omega uskutečňování hodnotového řádu a tím naplnění ideje právního státu.
O povaze etické normy platí, že se promítají do osobní sféry každého z nás. Respektive, že mohou postihnout celý život jednotlivce a že jejich dodržování je vynucováno sankcí pouze v podobě odsudku veřejným míněním. Právě na tomto neviditelném fiktivním rozměru každého soudce závisí uskutečňování hodnot a tím i právního státu. Uvedené došlo výrazu i v Ústavě, která v čl. 1 hovoří o tom, že právní stát je stát založený na úctě k právu a svobodám člověka, tedy na hodnotách, a tyto jsou pak podle článku 4 ústavy pod ochranou soudní moci. Čl. 9 odst. 3 Ústavy pak formuluje zákaz výkladem právních norem odstranit nebo ohrozit základy právního státu. Je to tedy sama Ústava, která počítá se soudci jako garanty právního státu a na kterou navazuje zákon o soudech a soudcích slovy slibu soudce, když hovoří nejen o vázanosti soudce právním řádem, ale také takovým výkladem právních norem, při kterých bude soudce využívat jak svých znalostí a vědomostí, tak svého svědomí.
Ideálně je to tedy svědomí soudce jako etická kategorie, co nabývá určujícího významu pro naplňování ideje právního státu, a to zejména v jeho aktivní poloze, kdy nejde jen o schopnost soudce identifikovat, co je a co není v souladu s hodnotovým řádem, ale také o schopnost tento soulad aktivně uvést v život. Svědomí člověka, soudce, projevující se jako hluboce prožitá povinnost, se tak stává hybnou etickou kategorií vedle celé řady jiných etických norem, z nichž některé náš zákonodárce učinil v § 79 a 80 zákona o soudech a soudcích právními normami, ačkoliv přeměnou do zákonné podoby jsou etické normy vystaveny riziku zastavení jejich vývoje a navíc nabývají negativní podtext nadřízenosti daný všem právním normám na úkor vnitřní potřeby, která je naopak typická pro etické normy a která je, jak již bylo řečeno, v podobě hluboce prožité povinnosti hybnou silou.
Vrátíme-li se k významu hodnotového řádu pro právní stát a ke svědomí soudce, jako etické kategorii, představující záruku hodnotového nazírání na právo, potom nelze nezmínit i příčinnou souvislost mezi hodnotovým nazíráním na právo a důvěrou veřejnosti v soudy, neboť je to vedle odbornosti soudce především jeho úsilí o naplnění ideje spravedlnosti jako nejvyšší hodnoty v procesu nalézání práva, která činí rozhodnutí soudu akceptovatelná, ale také srozumitelná. Jde totiž o to, aby spravedlnost, která je nejvyšší hodnotou již z pohledu zvoleného pořadí hodnot uvedených v čl. 36 Listiny, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a konečně i v článku II. Smlouvy o ústavě pro Evropu, byla také vnitřní potřebou každého soudce, a to v poloze etické normy, která je o to významnější, oč více postihuje nejniternější oblast každého z nás, tedy oblasti, které jinak nelze pozitivně právně upravit. Stručně řečeno, etika soudce má vzhledem ke své vazbě na hodnotu, a to speciální hodnotu spravedlnosti, klíčový význam nejen z hlediska zachování a naplňování právního státu u nás, ale také z hlediska důvěry veřejnosti v justici. A to v rovině individuálního sociálního výkonu každého soudce zahrnujícího celou řadu aspektů, mezi kterými je třeba zmínit chápání funkce soudce jako poslání a službu spravedlnosti, která jde ruku v ruce s vítězstvím zdravého rozumu, srozumitelnosti a dostupnosti práva pro občany.
Ráda bych se zmínila o problematice jednotlivých etických norem, jak se projevily v průběhu snah o zformulování jednotného etického kodexu jak pro soudce ze zemí kontinentálního práva, tak angloamerického práva na maltské konferenci konané 25. a 26. listopadu 2002, které jsem se zúčastnila, s tím, že výsledkem těchto snah byly tzv. Bangalorské zásady soudcovské etiky. Tyto zásady jsou věnovány principům nezávislosti, nestrannosti, bezúhonnosti, poctivosti, korektnosti, rovnosti, odborné způsobilosti.
Ve vlastním průběhu konference se ukázalo jako sporné například pravidlo ukládající soudci povinnost vyhnout se osobnímu styku s jednotlivými členy právnických profesí, jmenovitě těmi, kteří vykonávají praxi u soudcova soudu, přičemž bylo argumentováno tím, že toto pravidlo nezohledňuje běžnost situací, kdy je soudce ve vztahu s jiným právníkem z důvodů rodinných nebo přátelských vztahů, a také proto, že se těmto situacím v životě člověka, soudce nelze dost dobře vyhnout. Zejména bylo namítáno, že pravidlo ukládající soudci vyhýbat se osobnímu styku s jinými členy právnických profesí rezignuje na osobnost soudce a je protimluv, jsou-li soudci na druhé straně oprávněni rozhodovat v tak zásadních otázkách, jako jsou otázky života a smrti, svobody a nesvobody, majetnosti a nemajetnosti. Konečně bylo namítáno, že pravidlo ukládající vyhýbat se osobnímu styku s jinými členy právnických profesí může být zásahem do práva na ochranu soukromého života. Tyto námitky byly vyslyšeny a pravidlo bylo v závěrečném dokumentu přijato s tou obměnou, že bylo soudcům v jeho osobních vztazích k jiným členům právnických profesí uloženo vyloučit takové situace, které by mohly odůvodnit rozumnou pochybnost o jejich nestrannosti.
Také jmenování soudců do vládních komisí bylo předmětem diskuse, a to nikoliv co do zásadní přípustnosti, ale co do jeho rozsahu s tím, že v určitou chvíli může dojít k navázání mezilidských vztahů o takové intenzitě, že v konkrétním případě bude možno již soudce zpochybnit z hlediska jeho nezávislosti. Možnost působení soudců ve vládních komisích nakonec prošla.
Stejně tak jako problematický z pohledu na stupeň právní vyspělosti se ukázal a byl také z kodexu nakonec vypuštěn zákaz politické činnosti.
Dalším sporným bodem byl vztah soudců ke sdělovacím prostředkům, neboť tradice zemí Common Law a například i Francie stanoví, že soudci nehovoří se sdělovacími prostředky, jak pokud jde o případy, o nichž sami rozhodují, tak pokud jde o případy jiných soudců, a to z důvodu zneužitelnosti sdělovacích prostředků pro podporu vlastního veřejného image a pro možnost zpolitizování justice. Současně byl kritizován model kontinentálního práva v těch zemích, kde určitý soudce je pověřen informovat sdělovací prostředky jako tzv. tiskový mluvčí, a to z pohledu práva veřejnosti na nestranné informace, které soudce jsa reprezentantem soudní moci nezajišťuje. Přes všechny tyto námitky nakonec převážil názor, že i soudce, jako kterýkoliv jiný občan, má právo na svobodu projevu, nicméně současně jeho výkon musí být limitován tak, aby byla zachována důstojnost a požadavek nezávislosti a nestrannosti soudní moci.
Dalším narážejícím momentem kodexu byla navrhovaná možnost soudce vyloučit se z projednávání a rozhodování ve věci z důvodu neschopnosti rozhodnout věc nestranně bez dalšího, a to z pohledu vytváření prostoru soudcům pro porušení povinnosti řádného výkonu spravedlnosti. Proto také závěrečný návrh nakonec tuto možnost vyloučit se vázal na přesný počet situací, jako je poměr k osobě, znalost o konkrétní skutečnosti v určité věci nebo předchozí právní činnost v téže věci včetně poskytnutého svědectví. A konečně bylo pamatováno i na případy ekonomického zájmu soudce nebo členů jeho rodiny na výsledku sporu. Toto právo soudců však bylo eliminováno tam, kde by znamenalo odepření práva na spravedlnost respektive přístup k soudu.
Dalším diskutovaným bodem bylo vzdělávání soudců za současného preferování výchovných a vzdělávacích zařízení pod soudní kontrolou. Šlo o námitku, že má-li být soudce v procesu nalézání práva a spravedlnosti nezávislý, musí všechny zdroje rozšiřování znalostí mít rovny a soudce nemůže být vystaven preferování určitého zdroje poznání, protože by tak došlo k nepřímému ovlivňování procesu nalézání práva. Rovněž bylo namítáno, že má-li být soudce nezávislou individualitou, musí mu být ponechána zcela svobodná možnost volby i vzdělávacích zdrojů včetně samostudia. Přesto v závěrečném návrhu kodexu zůstala v souvislosti s úpravou vzdělávání soudců zachována výhoda mít vzdělávací zařízení pod svou kontrolou.
Posledním diskutovaným bodem návrhu byl zákaz soudce svědčit s výjimkou trestního řízení s argumentací, že by takový zákaz mohl vést k odepření práva na spravedlnost v konkrétní věci. Zde převážil názor, že soudce musí zůstat vázán stejnými právy a povinnostmi jako kterýkoliv občan, a proto je třeba takovýto zákaz vypustit, což se také skutečně stalo.
Úvahy nad sudcovskou etikou
Prof. JUDr. Alexandra Krsková, CSc.
Nie som sudkyňa, hoci by som ňou rada bola. Toto povolanie malo vždy pre mňa kafkovskú príťažlivú silu, no necítila som v sebe toľko múdrosti, miernosti či odvahy, aby som si dovolila vstupovať do osudu svojich blížnych, zasahovať do toho, čo im je najdrahšie, do ich súkromia, citov, slobody, majetku. Asi by som nedokázala vnášať do ich sporov dobrú mieru, vyváženosť, ktorá by im umožnila ísť bez straty tváre ďalej. Videla by som im v očiach tú starú otázku: Kto si ty, že ma súdiš, kto ti dal toto právo? Táto otázka je obsiahnutá už v Matúšovom evanjéliu: Nesúďte, aby ste neboli súdení ... A veľkú útechu mi neponúkli ani slová Marcela Aymée z Hlavy iných: My, sudcovia, poznáme príliš veľa ľudských slabostí na to, aby sme si mohli dovoliť vidieť ich príliš prísne. Aby sme mohli rozhodnúť o živote a šťastí svojho blížneho, musíme sa utiekať k Najvyššej, dokonalej bytosti. Aj sudca bude účastníkom konania pred poslednou inštanciou.
K tejto agende som sa dostala čírou náhodou, keď sa mi v roku 1989 ušla pozvánka na seminár o organizácii súdneho systéme v západnej Európe, ktorý v Štrasburgu organizovala Rada Európy. Poprvýkrát som mohla vycestovať na Západ a všeličo mi zaimponovalo: solemnita historických priestorov súdu, dekórum pojednávacích miestností, vynikajúca technická vybavenosť súdnej registratúry. Ale najpôsobivejší bol jeden neorganizovaný a nefalšovaný prejav: ľudia na chodbe sa spontánne a s úctivým výrazom rozostupovali pred sudcom, ktorý išiel pojednávať. Vtedy som si zaumienila, že z toho čo najviac prinesiem domov.
Začalo moje misijné putovanie po stavovských organizáciách, ktoré sa zobúdzali ako šípová Ruženka z dlhého spánku a s obrovským nadšením sa emancipovali. Nadšenie bolo vtedy, tesne po novembrovom prevrate, všeobecné. Všetci sme sa chceli vrátiť k starým hodnotám európskej kultúry s jej kresťanstvom, láskou k blížnemu, so schopnosťou odpúšťať. Slová, ktoré sa dávno vytratili z nášho slovníka, zasa padali na úrodnú pôdu: stavovské povedomie, profesijná zodpovednosť, svedomie, honor ... Asistovala som pri dlhom a miestami rozporuplnom procese, na konci ktorého boli etické kódexy liberálnych právnických povolaní, dnes kompatibilné s európskymi štandardami.
Zložitejšie to bolo so sudcovskou etikou, už len preto, že sudca nemá slobodné, ale štátom regulované povolanie.
Dobrý sudca je pre spoločnosť požehnaním. Veď reštituovať poriadok, či bolo právo porušené na škodu verejnosti, alebo na škodu súkromnej osoby, je pre znesiteľný život nevyhnutné. Už sv. Augustín v 5. storočí vedel, že zo štátu, z ktorého sa vytratí spravodlivosť, neostane nič iné, len veľké lúpežníctvo (Remota iustitia quid sunt regna nisi magna latrocinia). Súdnictvo by malo byť citadelou pokoja a spravodlivosti, nie kráľovstvom krivých zrkadiel, myslel si neskôr Ch. L. Montesquieu. Ľudí možno o všeličo pripraviť, len zmysel pre právo a spravodlivosť sa nedajú umlčať, pretože sú to rovnako hlboké a strašné city ako láska a hlad (K. Čapek).
Tým viac, keď obdobie nadšenia vystrieda tvrdá realita. Ponovembrové elity si rýchlo osvojili demokratickú rétoriku a ponúkli ako podmienku úspešnej transformácie trhovú ekonomiku, no vôbec nič nepochopili z toho, že to nepôjde bez hlbokej mravnej obrody spoločnosti. A tak sme sa namiesto jednoduchej a rozumnej obnovy poriadku a spravodlivosti dočkali hysterickej ťahanice o moc a majetok.
V prostredí partiokracie, korupcie, zlyhávania kontrolných mechanizmov, narastania kriminality hľadá občan v sudcovi ostrov múdrosti, istoty, útočište pred krivdou. Aby sudca mohol odpovedať na toto SOS volanie, musí mať bezpodmienečne priestor na autentické rozhodnutie, s plným vedomím rizika, ale bez bremena zodpovednosti za jeho prípadnú chybnosť, teda nezávislosť rozhodovania. Len nezávislý sudca môže dať každému, čo mu patrí, suum quique, len v jeho rukách sa môže aj mizerné právo meniť na ars boni et aequi. Ale táto nezávislosť nie je iba akousi nenávratnou pôžičkou od štátu, ktorý preberá symbolické i skutočné riziká za rozhodnutie sudcu, privilégiom či peknou hračkou sudcu. Treba ju splácať celkom mimoriadnou zodpovednosťou. Nezávislosť a zodpovednosť sú len dve strany tej istej mince, dva póly kontinua. Pritom bremeno zodpovednosti sudcu, vrátane etických štandardov, nie je nikde na svete dôkladne prepracované.
V Európe má tradíciu paradigma legislatívneho optimizmu, teda presvedčenia, že celá zodpovednosť sudcu je vyjadrená v právnych normách. Iste, právo pomaly prenikalo do korporatívneho života profesie a mnohé etické pravidlá sa ocitli v procesných poriadkoch či zákonoch o profesii (zákon o advokacii, o súdoch a prísediacich, o notároch apod.).
Vyvreli však spontánne z napodobovania ušľachtilých gest predchodcov, stávali sa uzanciami, boli tradíciou odovzdávané nasledujúcim pokoleniam. Morálka profesie (v slobodných povolaniach deontológia) vyjadruje disciplínu, spočívajúcu na dobrovoľnej dohode medzi ľuďmi tej istej profesie, ktorí pochopili, že síce každý z nich koná sám za seba, ale na poli cti a slušnosti nerozlučne s ostatnými. Spája ich solidarita cti a pochybenie jedného poškodzuje aj renomé ostatných.
Prameňom sudcovskej etiky teda nie sú len právne normy, ale aj korporatívne etické normy, ktoré sú spôsobilejšie vyjadriť éthos sudcu. Profesijná etika prichádza na pomoc tým, že vytvára koncepciu toho ktorého povolania vo vzťahu k spoločenským hodnotám, ktorým má toto povolanie slúžiť a ktoré mu dávajú raison ď être a jeho členom pocit identity. Je teda konfrontáciou reálneho stavu v profesii s jej ideálnym obrazom.
Profesijná etika je tiež cestou získavania konsenzu medzi verejnosťou a sudcami o tom, aký má byť imidž človeka v sudcovskom talári. Etika totiž nielen upína svoj zrak k hodnotám, apeluje na cit a svedomie, ale niekde uzatvára diskusiu triezvym textom, formuláciou záväzných pravidiel, etickým kódexom. Teda kým etika dáva profesii identitu, pravidlá kódexu zabezpečujú jej disciplínu.
Vytvoriť etický kódex sudcu nie je nič jednoduché. Kódex je už vnútorne koordinovaný normatívny systém, ktorý má svoju filozofiu, vyjadrenú v preambule, pevnú štruktúru častí, v ktorých sú obsiahnuté z hľadiska špecifikácie rôzne typy noriem.
Najvšeobecnejšie sú etické kánony (štandardy, kritériá), akési axiomatické normy, vyjadrujúce ašpirácie povolania a teda najvšeobecnejšie požiadavky na kvality a profesijné správanie sudcu. Opisujú jeho želateľné črty, vlastnosti, akúsi jeho
ideálnu podobu. Nie sú návodom na konkrétne správanie, vyvíjajú skôr psychologický tlak.
Etické princípy (úvahy, argumenty) ich istým spôsobom konkretizujú a zdôvodňujú. Umožňujú pochopiť dôvody, pre ktoré boli prijaté, a už istým spôsobom usmerňujú správanie v konkrétnej situácii.
Disciplinárne pravidlá ďalej špecifikujú, konkretizujú etické princípy a stanovujú minimálnu úroveň správania, pod ktorú nesmie sudca klesnúť, ak sa chce vyhnúť kárnemu postihu.
Normy, obsiahnuté v etickom kódexe, sú zo sociologického pohľadu rolovými normami: určujú charakteristiku odborníka a povinnosti, ktoré sa na ňu viažu.
Problematický je aj rozsah kódexu: Sokrates bol presvedčený, že dobrému sudcovi stačí pozorne počúvať, múdro odpovedať, vytrvalo študovať a nestranne rozhodovať. Teda všetko to, čomu hovoríme múdrosť, ktorá vzniká na priesečíku intelektu, životnej skúsenosti a mravného citu. Americký sudcovský kódex (Model Code of Judiacial Conduct) je spolu s komentárom a kárnou judikatúrou celou knihou, ktorej tradícia siaha až do roku 1924. Vtedy boli základné kánony usporiadané do kódexu s cieľom, aby ich duch svietil na cestu sudcom a naznačil im, čo ľudia od nich očakávajú. Slovo i správaní sudcov, ktoré publikovala Sudcovská rada v Kanade, je zasa útlym návodom, ktorý má pomôcť sudcom pochopiť, ako ich vnímajú stránky, kolegovia, verejnosť.
Paradoxom etiky sudcu totiž je, že ak by sme mu vnucovali priveľa nárokov, obmedzili by sme jeho nezávislosť, ak by ich bolo príliš málo, nezávislosť by bola rizikom. Formulácia konkrétnych etických pravidiel preto vyžaduje veľmi premyslený postup teórie aj praxe, založený na komparácii existujúcich vzorov a zvážení reálnych možností. Sudcovia si musia sami stanoviť etické mantinely, postrážiť, aby sa žiadny sankčný prostriedok nemohol uplatniť v súvislosti s rozhodovaním v konkrétnej veci, sami garantovať zachovávanie noriem.
Nie je málo tých, ktorí odmietajú kódex, pričom ich argumenty nie sú len iracionálne: sudcovia vystačia s obvyklými nástrojmi ich kontroly, ktoré sú obsiahnuté v zákone, netreba dávať ďalší bič do rúk štátnej moci, ktorá nič neurobila pre to, aby bez traumy mohli zvládať permanentne pribúdajúce povinnosti. Sudca sa musí adaptovať na často šokujúce zmeny, ktoré so sebou prinášajú nové regulačné mechanizmy trhu, legislatívny boom a reštrukturalizácia práva, redefinovanie modalít jeho používania, platnosť medzinárodných dokumentov a existencia medzinárodných súdnych inštancií. Jeho úlohy sú stále divergentnejšie, stáva sa objektom mnohých, často protikladných požiadaviek.
Má pracovať rentabilne, dynamicky, expeditívne, má byť komunikatívny, ale aj veľmi zdržanlivý. Má rozhodovaciu aj administratívnu právomoc, zmieruje aj trestá, má všetko dôkladne zvážiť a pritom promptne rozhodnúť, musí poznať zlo aj vášeň, bez ktorých nikto nie je ľudský, súčasne byť nad ne povznesený a vzorný. Prísnym rešpektovaním práva sa musí vyhnúť svojvôli a subjektívnosti, priveľa lojálnosti robí z neho spolupracovníka nie vždy spravodlivej moci. Život okolo neho prudko pulzuje, mnoho sa zmenilo: životné prostredie, informačná sústava, technológie, charakter spoločnosti. Pribudol pocit ohrozenosti. Sudca sa môže cítiť dezorientovaný a pýta sa, akým hodnotám má vlastne slúžiť.
Ďalším argumentom proti kódexu býva tvrdenie, že kódex je istým vyslovením nedôvery v osobnosť a mravnú silu sudcu. Situačný kontext sa ustavične mení a striktný, rigídny systém pravidiel nemôže pamätať na všetky situácie a iba sťažuje pružnosť a originálnosť riešenia.
Kódex znevýhodňuje sudcov v sociálnej oblasti, znamená ich diskrimináciu oproti iným odborníkom. Ani politické špičky nemajú kódex!
Ale aj argumentov v prospech kódexu je nemálo: Mnohí sudcovia trpia súčasným stavom a nesú v sebe úprimné presvedčenie o nutnosti reforiem. Trápi ich nízka prestíž sudcovského povolania a veria, že kódex by mohol pomôcť vyhnúť sa nereálnym a často aj protikladným očakávaniam zo strany verejnosti. Jeho prijatie by tiež bolo výrazom ochoty prebrať zodpovednosť, urobiť ústretové gesto voči k verejnosti, snahy napraviť jej narušenú dôveru v spoľahlivosť súdneho systému a integritu spravodlivosti.
Kódex snáď upevní podvyživené sebavedomie sudcov, zredukuje pocit deficitu spoločenskej prestíže aj tým, že umožní zbaviť sa tých, ktorí k sudcovskému stavu nikdy nepatrili alebo zlyhali.
Kódex je akýmsi vodítkom v nezvyčajných, morálne dilematických otázkach a situáciach.
Nezanedbateľná je aj výchova mladých adeptov profesie, ktorí by si prostredníctvom kódexu mohli osvojiť tradíciu svojho stavu, pochopiť zmysel profesijnej zodpovednosti, zobrať k srdcu jej záujmy a prestíž. Ukazoval by cestu k sudcovskému úradu ako k úctyhodnému a elegantnému povolaniu, ktoré nestrpí žiadne kompromisy.
A napokon, v prípade disciplinárneho priestupku by sa kárne orgány nemuseli prehŕňať v množstve minulých rozhodnutí, pretože evidencia kárnych previnení by umožnila unifikáciu kárnej praxe.
Za ochotou podrobiť sa pravidlám kódexu býva často uvedomenie si toho, že ak sudcovia sami nezaplnia priestor, ktorý im výsostne patrí, ak sa nepodrobia autocenzúre, legitimujú na to štátnu moc, ktorá rozšíri pole ich právnej zodpovednosti a presunie veci z preventívnej do represívnej polohy.
Veľmi skoro po roku 1989 sa ozval z Banskej Bystrice hlas novo založeného Združenia sudcov Slovenska, ktoré spontánne a veľmi úprimne deklarovalo potrebu očisty a novej koncepcie súdnictva. Nadviazalo kontakty so zahraničnými sudcovskými organizáciami, vtedy veľmi ochotnými pomáhať, najmä s Medzinárodnou úniou sudcov, Americkým združením sudcov, Európskou asociáciou sudcov, Holandským združením sudcov. Niekoľko hlavných zhromaždení stavovskej organizácie sa venovalo otázke etického kódexu, ale na jeho prijatie akosi nedozrela doba ... Slovenské súdnictvo bolo dlho zaklínené v tej istej pozícii, ako sa nachádzalo v roku 1989. Sudcovia slovne deklarovali, že chcú dôstojné, nestranné a nezávislé súdnictvo, ale neponáhľali sa prijať etické normy. Kódex sa bol napokon akceptovaný v roku 1999 na hlavnom zhromaždení Združenia sudcov Slovenska. Išlo však len o interný predpis, ktorý mal neformálnu záväznosť pre členov Združenia. Nepoužívali ho predsedovia súdov pri hodnotení sudcov ani disciplinárne senáty.
Presne, ako sa dalo čakať, do deja vstúpila štátna moc a bol vydaný zákon
č. 385/2000 Z. z., o súdoch a prísediacich, ktorý odkázal na etické štandardy práce sudcu. Keďže však žiadne všeobecne platné neboli, po diskusii s ministrom spravodlivosti prijala Rada sudcov v apríli 2001 Zásady sudcovskej etiky, čím sa aspoň formálne stránke zavŕšil dlhodobý proces, započatý ešte na pôde Združenia sudcov Slovenska.
Etický kódex vychádza z medzinárodných dokumentov a v jeho preambule sa hovorí, že zásady sudcovskej etiky by sa mali aplikovať tak, aby nenarušovali zásady nezávislosti sudcov. A ďalej: sudcovia na seba berú ďalšie povinnosti nad rámec stanovený zákonmi. Tu je cítiť akýsi sebaobranný reflex sudcov, ktorí akoby boli ku kódexu tak trochu dotlačení ... A to v čase, keď sa na základe novely ústavy etablujú výrazné prvky súdnej samosprávy.
Zatiaľ sa nezdá, že by kódex vniesol pokoj do radov sudcov a prispel k vylepšeniu ich obrazu v očiach verejnosti. Výskumy ukazujú, že verejnosť, žiaľ, nevníma súdníctvo ako vzor etiky, ale považuje sudcov za podozrivú a skorumpovanú skupinu.
Ak by ste sa ma opýtali, či na základe tejto mojej skúsenosti by som odporučila pustiť sa do tvorby etického lódexu, musela by som vám otázku vrátiť:
Existuje u vás solidárny a elitný sudcovský stav, ktorý v sebe nesie mocný očistný prúd, dôsledne uplatňuje premyslenú stratégiu, ktorej je naklonený aj vládny program a legislatíva? Ak áno, potom neexistencia kódexu neuberá sudcom na dôveryhodnosti a noblese. V Európe naozaj nie je tradícia kodifikovania sudcovskej etiky. Etický kódex nemajú anglickí, francúzski ani nemeckí sudcovia. Napriek tomu je ich štatút koherentný, povinnosti zrejmé a doplnené o tradičné normy a uzancie profesie, ktoré asociácie sudcov uplatňujú ako subsidiárny prameň pri posudzovaní správania sudcov. Proste sudcovia sa tu považujú za aristokraciu, podriadenú nepísanej morálke. Angličania to vyjadrujú jednoducho slovami, že muž v róbe sa musí vyhnúť všetkému, čo ho kompromituje ako džentlemana.
Je len málo krajín, v ktorých sa profesijné organizácie sudcov rozhodli vyjadriť sudcovskú etiku formou kódexu. Vlastne viem len o talianskych sudcoch, ktorí kodifikovali etické pravidlá po referende v roku 1987, v ktorom mali postavenie obžalovaných. Viac ako 80 % občanov si vymienilo reformu článku súdneho procesu, ktorý upravuje občianskoprávnu zodpovednosť sudcov. Až keď sa táto tendencia začala nezadržateľne šíriť, pod jej vplyvom prijalo švédske združenie sudcov projekt vypracovania etického kódexu sudcov. Celkom iná, viac ako storočná, je tradícia sudcovského kódexu v USA, ale aj v Kanade. Ak však takéto podmienky nie sú, odporúčam kódex. A bangalorské zásady sú k nemu vynikajúcim východiskom, resp. náhradou.
No prezradím vám zároveň, že o jeho účinnosti nie som hlboko presvedčená. Ja totiž nepovažujem za podstatné, či etické pravidlá získajú jasné slovné vyjadrenie a sankciu, či teda budú formalizované, inštitucionalizované a získajú slávnostnú podobu kódexu, alebo sa vkradnú do života profesie ticho, po špičkách. Oveľa dôležitejšie je, či sa stali vnútornou potrebou sudcov, či ich prijali do svojho srdca ako džentlemanskú dohodu, či platia ako neformálne normy, ktoré majú do činenia so svedomím, tým tichým hláskom, ktorý nám našepkáva, že sa niekto pozerá (J. Tuwim).
Pretože ak tomu tak nie je, váha sa prenáša na kárny systém (systém disciplinárnej jurisdikcie), ktorý je všade na svete kyslým hroznom, bezzubým a žalostným systémom. Etické pravidlá neboli nikdy počas histórie právnického povolania účinne vynucované.
Kvalita, účinnosť, rešpektovanie či vynucovanie noriem sú priamo úmerné vyspelosti spoločnosti a jej schopnosti uvedomovať si vlastné sebadeštruktívne sily. Kultúra je víťazstvom nielen nad prírodou, ale aj nad rizikami ľudskej povahy. Je výsledkom ochoty žiť pod vládou pravidiel, ktoré sú imperatívnym vyjadrením uznávaných hodnôt. Tam, kde neplatí slušnosť, spravodlivosť, objektívnosť, teda pravidlá, na ktoré by sme sa mohli odvolávať, tam, kde sú porušované elementárne normy, pričom rozhodca nepíska faul a my sa bezradne prizeráme a len v duchu protestujeme, tam končí civilizácia a začína barbarstvo.
Ak sa obzrieme do minulosti, uvidíme, že všetky vyspelé kultúry boli vytvorené a udržiavané určitou duchovnou silou, spoločným vedomím duchovných hodnôt, a nie formálnymi normami a tvrdými sankciami. Napríklad v Mezopotámii bola kedysi najvyššia životná úroveň na svete a pritom až do vzniku Chamurappiho kódexu nemala mimoriadne vyvinutý systém formálnych pravidiel. Ani athénska spoločnosť nepoznala, okrem zbierok maxim a opakovaných výziev k umiernenosti a spravodlivosti, slovne vyjadrenú kodifikáciu želateľného správania, ktorá by bola kolektívne uznávaná a autoritatívne vynucovaná. Rimania, s ich vyspelým zmyslom pre občiansku virtu, pre hodnotu slova a gesta, niesli štafetu civilizácie ďalej. Zároveň ju dokázali spochybniť a otvoriť dvere kresťanstvu, pod vplyvom ktorého sa formovala štandardná etická sústava západnej kultúry. Morálka sa stáva súčasťou viery, ktorá jediná ju dokáže účinne zabezpečiť.
V období osvietenstva došlo k vymaňovaniu sa z pút starých záväzkov. Liberalizmus veľmi výrazne vstúpil do arény povinností tým, že zrelativizoval hodnoty. Hodnotové predstavy už nie sú homogénne ako v minulosti: teraz už nemožno racionálne tvrdiť, že niektoré hodnoty sú lepšie ako iné. Každý životný štyl a spôsob má nárok na rešpektovanie. Okrem toho prehĺbil individualizmus a zdôraznil, že jedinec má povinnosti najmä k sebe samému. Nepotrebuje transcedentálnu pomoc a nebeskú brzdu. Sociálna a politická organizácia sa už nezakladá na povinnostiach voči božskému zákonodarcovi, ale na nescudziteľných právach jedinca.
Napriek tomu išlo o zodpovedný individualizmus, ktorý má stále úctu k povinnosti. To prinieslo svoje plody v 19. storočí, ktoré Stefan Zweig vo svojom Svete zajtrajška nazval zlatým vekom istoty: Všetko v našej takmer tisícročnej monarchii akoby založili natrvalo a sám štát bol najvyšším garantom tejto stálosti ... každá povinnosť bola prísne vymedzená, každý vedel, koľko vlastní alebo koľko mu prináleží, čo je dovolené a čo zakázané. Všetko malo svoje pravidlá.
V tomto dobre naprogramovanom poriadku nikto neveril, že príde vojna, revolúcie, prevraty. Málokto si vedel predstaviť hetakomby obetí a priepasť, do ktorej zostúpi človek 20. storočia.
Dôsledkom traumy z dvoch svetových vojen, z totálneho výkladu sveta a konečných riešení, ktoré ponúkli fašizmus a komunizmus, bol strach pred „absolútnou pravdou“. Nastal ešte väčší posun k tolerancii, pragmatizmu. Pravdivé je to, čo funguje, to, čo sa dá žiť.
Modernizmus ďalej prehĺbil individualistickú revolúciu a viedol k spoločnosti, ktorá povýšila slobodu človeka na najvyššiu hodnotu, a preto nemôže byť založená na disciplíne.
Postmoderna bola pomalým, zložitým odklonom od veľkých názorových systémov, ideológie a politiky. Hodnoty, ktoré mobilizovali minulé obdobia, už nikoho nenadchýňali. Ešte viac sa zredukovala disciplinárna zložka socializácie a autoritárska výchova bola nahradená permisívnou. Sebazaprenie sa už nenosí: všetko a hneď, ohromná zaujatosť pre telo, posadnutosť zdravím, mladosťou, vlastnou údržbou, úzkosť zo staroby, smrti. Človek sa zamestnáva sám sebou, ľahostajný k blížnemu aj verejnému životu. Bez ideálov a bez zmyslu pre historickú kontinuitu prechádza svojou púšťou sám, bez transcedentálnej opory a preto zraniteľný.
Je dôležité si uvedomiť, že súdníctvo je jednoducho napojené na krvný obeh spoločnosti, ktorá prešla obrovským morálnym zlomom. Obrátila sa od kultúry povinnosti ku kultúre sebalásky.
Antika a najmä stredovek, ale aj humanitná novoveká filozofia vychovávali ľudí tak, aby kládli na seba veľké požiadavky, hromadili povinnosť na povinnosť a niesli na bedrách svoje poslanie. Ľudia sa naučili hľadieť s pohŕdaním na doby, kedy sa disciplína, viera, služba či obeť pokladali za samotnú podstatu života. Ideál rytiersky, džentlemanský, ideál človeka so svojím svedomím, ktorý sa bál, aby na duši neutrpel skazu, ktorý sa od tohto zmäteného sveta odvolával k večnej pravde a ktorý v poslednej inštancii v poslušnosti pred Bohom rozhodoval o tom, čo urobí a čo neurobí, tento hrdina ducha bol hodený do starého haraburdia. Je koniec rytierstva, hovoríme o peniazoch. Liberálna, ale aj marxistická tradícia, ktoré sa rozvinuli po 2. vojne, proklamovali, že ľudia dosiahnu ideálny stav, keď sa každému bude lepšie dariť, keď budú prosperovať. Načo merať život nejakými vyššími cieľmi? Voľný trh ale neučí abstraktným a transcedentným normám správania. Generácii, ktorá do neho vstupuje, sa opakovalo, aká má byť asertívna, dravá, priebojná. Nič o elementárnych prvkoch slušnosti a ohľaduplnosti.
Komfort, reklama, erotika, veci a veci, to všetko má prednosť pred zásadami a hodnotami. Upadol duch pospolitosti, úcta k normám a autoritám.
Pre našu postmodernú spoločnosť je priam charakteristický pokles prestíže profesií, skepsa k aureole odborníka. Ani jedno povolanie neuniklo všeobecnému dešpektu. Sudcovia to vnímajú ako nespravodlivé a trpia pocitom spoločenského zneváženia, deficitom úcty. Veď aj keď prešli dlhým obdobím bezprecedentnej degradácie, súčasťou histórie ich povolania je skúsenosť ríšskeho právneho poriadku bývalej monarchie i 1. ČSR, ktorá prevzala ideu vysokej prestíže právnického povolania. A potom, všetci by sme boli dobrí, keby to tie hrozné pomery dovoľovali (B. Brecht).
Napriek tomu tu nechcem bedákať nad úpadkom sveta, omdlievať nad zmenou a skazou, ktorú vidím všade okolo seba ako obstarožná dáma, ktorá vás prišla nadchnúť pre svoje spásonosné ťaženie. Bolo by predsa nespravodlivé a naivné stotožňovať koniec epochy povinnosti s rozkladom všetkých morálnych hodnôt. Veď nie sme svedkami len nihilizmu a anarchie. Občas s pocitom ohromenia sledujeme úplne opačné prúdy a vyslovene moralistické požiadavky. Vedú sa búrlivé spory okolo otázky potratov, homosexuálnych párov či eutanázie. Dozvedáme sa o veľkorysých humanitárnych akciách, naša doba objavuje charitu a láskavosť srdca. Mnohí denne bojujú za svoje ideály a určitý počet zákazov sa predsa len rešpektuje. V tesnom styku s procesom dezorganizácie, chaosu a všeobecného úpadku hodnôt prebieha proces etickej reorganizácie. Z chaosu sa vždy rodí nová kvalita. Kyvadlo sa vychýli po čase do opačnej polohy a Tvorca nám nachvíľku zoberie kormidlo z ruky, aby zachránil túto vesmírnu loď.
Aj keď sa asi nedočkáme renesancie niekdajšieho vzťahu k tisícročným hodnotám a etika sa po období vyhostenosti nevráti na svoj trón, aj keď altruizmus ako životný princíp sa beznádejne prepadá do minulosti, prírodný výber vybavil človeka na vnímanie hlasu prirodzeného zákona.
Ľudská bytosť svojou prirodzenosťou hľadá nad sebou vyššiu inštanciu. Jednoduchý človek možno po nej pátra, len keď je mu ťažko, v krízových situáciách, možno v hodine smrti. Je spotrebiteľ, nezaujímajú ho kultúrne hodnoty a nie je ochotný im obetovať svoj život.
Každý národ má však svoju elitu, svoju duchovnú aristokraciu. Aristokrat, to nie je namyslenec, ktorý sa považuje za niečo viac, ako sú ostatní. Je to ten, kto od seba žiada viac, ako ostatní. Má sebadisciplínu a zodpovednosť. Nekladie si otázku „prečo“, tá patrí do prírody. V morálke platí kantovský kategorický imperatív, príkaz konať dobro pre dobro samo, jednoducho preto, že slobodná bytosť tým robí svet ľudskejším a sama získava dôstojnosť. Takouto aristokraciou by mali byť profesie, ktorých duchovný život svojou podstatou vyžaduje vysokú kvalifikáciu a na ktorých sa ľudia obracajú s prosbou o pomoc a ochranu: lekár, kňaz, právnik, predovšetkým sudca. Kto iný v našej pokrivenej spoločnosti by mal zobrať do rúk zaprášenú myšlienku o dobre a spravodlivosti a ťahať za sebou zvyšok spoločnosti, ak nie práve sudcovia? Čo iné by im dávalo morálnu legitimitu? Veď to neznamená nepraktický idealizmus, ani obeť na posvätnom oltári etiky. Stačí upustiť od cynického sledovania vlastných záujmov bez akejkoľvek sebaúcty.
K etickému kodexu
Prof. PhDr. Jan Sokol, CSc.
Chtěl bych mluvit hlavně o tom, proč si myslím, že etický problém nejen soudců, ale i lékařů nebo učitelů a dalších profesí se nedá vyřídit žádným kodexem.
Bangalorský kodex je zralá, vyvážená sestava zásad, je na něm vidět, že ho dělali soudní lidé se zkušeností, kteří vědí, o čem mluví. Ale samozřejmě je na něm také vidět určitou omezenost pokusu etické otázky kodifikovat.
V kodexu samotném chci připomenout dvě drobnosti. Kodex mluví o nezávislosti soudce, která ovšem je spíše jako nárok soudcovského stavu, než vlastní závazek. Axiom nezávislosti je vlastně spíš nárok, který soudce vznáší na okolní společnost, aby ho nechala být. To je jistě v pořádku, ale s etickým rozměrem pojmeme spíš otázku závazků než práv.
Nezávislost je jistě, zvlášť v našich poměrech, pro výkon vaší funkce důležitá. Ale do jaké míry je to otázka etická? Při četbě kodexu jsem si všiml, že se tam zmiňuje nepřípustnost ekonomického nátlaku. Myslím, že je otázka, jestli by se tam neměl právě tak zmínit nátlak řekněme politický. Ten je možná v našich poměrech a s naší historickou zkušeností ještě daleko závažnější. Nepřijatelné není jenom ovlivňování soudů nějakými ekonomickými podněty ale také pokus zapřáhnout soudnictví do nějakého vozu, nějaké určité politiky.
Bylo tu naznačeno, kolik úsilí za kodexem stojí, a já myslím, že to dokumentuje, čeho se dá v této oblasti dosáhnout technikou kodifikace. To znamená hledání společných závazných a formulovatelných principů. Příklady, o kterých tady hovořila, diskuse o problematičnosti určitých zásad, už naznačují, že to nebude tak jednoduché.
Vezme-li se třeba problematika styků mezi členy právnické profese, ty mohou být jak pozitivní, tak negativní. To se nedá žádnou kodifikací vystihnout. Soudce přece nemůže být vystaven do postavení člověka na poušti, který se s nikým nestýká, aby ho někdo neovlivnil. Představa lidské autonomie je dnes hodně zpochybněná. Víme, jak málo jsme autonomní. Víme, jak silně závisíme na všech možných situacích společenského života, na televizi, na názorech svého okolí atd. Člověk si dnes nedělá nárok na to, že je autonomní bytostí v tom ideálním kantovském smyslu, ale naopak všichni víme nebo cítíme, do jaké míry jsme produktem všech možných ovlivnění svého okolí. Tady je velmi důležité, že styky mezi lidmi této profese mohou mít jak význam problematický, kde jde o účelové ovlivňování, tak také např. posilování se v tom, že nejsme jenom funkcí nějakých materiálních motivací. Že v našem životě a v naší činnosti hrají roli jiné motivy než osobního prospěchu atd. A k tomuhle dnes člověk potřebuje zvlášť lidské vztahy, styky, každý z nás se potřebuje posilovat v tom, že nejsme jenom racionální bytosti, které hledají svůj prospěch. To člověk není. Ale potřebuje druhé, kteří by ho v tom posilovali, podporovali jeho výdrž proti všeobecnému tlaku, který nás vede k tomu, abychom se chovali – jak někteří říkají zcela nesmyslně – racionálnímu, tj. egoistickému postoji.
Zdá se mi, že Bangalorský kodex, jak jsem naznačil, moc hezky ukazuje, že etické otázky se nedají vyčerpat žádnou kodifikací. To je důležitá věc, kterou si uvědomili již první právní myslitelé. Daly by se uvést citáty z Aristotelovy Etiky, která se u nás bohužel prakticky nestuduje, na rozdíl od anglosaského světa, kde Aristoteles je povinnou četbou budoucích právníků. Když přijdete v Americe do knihkupectví, na regále je vždy celá řada vydání Etiky. U nás se kupodivu ani mezi filosofy, ani mezi právníky prakticky nefrekventuje, ačkoliv je to text zakládající a hluboký právě z hlediska právního. Je to velká škoda.
Aristoteles v této knize zavádí rozlišení. Říká, že obecné výroky jsou vždy zahrnující, zahrnují všechny případy, ale v jednotlivém je více pravdy. To je klíčové rozlišení, které ve vaší profesi je zcela rozhodující. Ten problém je velmi podobný u lékařů a také do jisté míry u učitelů. My jsme vzděláváni a vychováváni ve spoléhání na obecné principy. Ale kdyby šlo v soudcovské nebo lékařské profesi jenom o aplikaci obecných principů, nebyl by tam člověk vůbec potřeba. Stačila by nějaká chytřejší databáze, která spočítá pro a proti a vynese rozsudek. My víme, že tam musí stát člověk, a to svědčí o tom, že to tak jednoduché nikdy není a být nemůže.
Každá norma odpovídá určité motivaci. Říká vám, co nesmíte, co je špatně. Já to vykládám na příkladu hospodářských zvířat. Když chcete dostat slepice do dvorku, máte dvě možnosti. Buď si stoupnete za ně a budete tleskat rukama a dělat kšá, slepice běží, vše vypadá dobře, ale když přijdou ke vrátkům, rozběhnou se a vy zjistíte, že na to, abyste je tam dostali, potřebujete, aby vás bylo pět, kteří by dělali kšá z různých stran. To je motivace, která někoho někam honí. Naproti tomu je druhý způsob. Děláte ťu, ťu a chcete je na něco nalákat. To je tzv. motivace zepředu, jež využívá schopnosti živých bytostí, tedy také lidí – jít za něčím, co nás přitahuje. Toto přitahování se nedá nikdy kodifikovat, ale nesmí se na ně v žádné lidské činnosti zapomenout.
V tomto smyslu se mi zdá, že etická otázka je velmi užitečná a velmi prospěšná, když si právníci z celého světa dali čas a práci nad tím, aby zjistili, co všechno se dá ještě kodifikovat. Bangalorský kodex je jakýsi výsledek této činnosti. Říká – na tomto se můžeme dohodnout, to je to, co se dá nazvat obecný princip motivace první: tohle nesmím jíst, tohle se nesluší, tohle nedělejte. Ten kodex mi připadá krotký. Nic senzačního neobsahuje. To je vlastně dobře, to ukazuje, že tohle je maximum toho, čeho se dá ze strany motivace zakazováním, přikazováním, nařizováním dosáhnout.
Bylo by neštěstí, kdybychom si mysleli, že tím je otázka vaší profesní etiky vyřízena. Vy jste soudci, tzn. lidské osoby postavené do nějaké společenské pozice, a to proto, abyste dělali věci, které nemůže dělat počítač. Abyste nacházeli spravedlnost jako nejen to všeobecné, ale to jednotlivé, ve kterém je více pravdy. Soudce, zdá se mi, podobně jako lékař a podobně jako učitel, musí vědět, cítit přitažlivý motiv, to za čím jde. Využiji velmi civilní formulace německého právního teoretika, který mluví o třech cílech práva – spravedlnosti, účinnosti a jistotě.
Spravedlnost, účinnost a jistota, a myslí se právní jistota, tj. působení v obecném povědomí, to jsou hodnoty, které se nedají formulovat jako příkazy nebo zákazy, ale které musejí být vidět na individuálním rozhodování soudců. Podobně by se dala popsat cílová motivace učitele nebo lékaře. V tomto smyslu se mi zdá, že etický problém je v tom uvědomit si, že například lékař je sice formálně zaměstnancem ministerstva zdravotnictví nebo zdravotní pojišťovny nebo něčeho takového, ale fakticky od něj očekáváme, že je jakýmsi zaměstnancem zdraví. Že je veden nejen tím, co mu říká zaměstnavatel, ale tím, co mu říká jeho pochopení zdraví a potřeby pacienta. Soudce by se měl cítit jako zaměstnanec spravedlnosti, účinnosti a jistoty, ne instituce, která po vás něco chce, ne státu, ne vlády. To je smysl soudcovské nezávislosti. Nezávislost totiž – kdyby nebyla doprovázena těmito pozitivními cíli – se může stát libovůlí. Kant říká, že ve státě musí vládnout zákon, právo, jinak je to libovůle. Ve státě nemůže vládnout většina, nýbrž musí vládnout právo a zákon. Podobným způsobem, abychom tuto úvahu prodloužili, tam nemůže vládnout jenom nějaký formální princip, ale musí za ním být vidět to, že soudce je osoba, která slyší na volání, přitažlivost takových hodnot, jako se spravedlnost, právní jistota nebo účinnost jeho působení.
Nejdůležitější etický problém vaší profese spočívá v tom, že je nutno si uvědomit toto postavení soudce, který ne nadarmo je samostatnou součástí, samostatnou složkou nebo úsekem státní moci. Na rozdíl od berního úředníka, který tohle postavení nemá. Ačkoliv také rozhoduje na finančním úřadu, také zasahuje do našich životů, ale nemá toto samostatné výsadní postavení, které má soudce. Berní úřad není složka státní moci, nýbrž výkon administrativy. Podobně jako lékař má určité osobní postavení, je soudce v jistém smyslu privilegovaný právě proto, aby dokázal překlenout rozpor mezi obecností předpisu a individuálností každého jednotlivého případu.
Soudcovská profese je fakticky privilegovaná. Soudce má zaměstnání, kdy se mu říká: „Ty máš být nezávislý!“ Tato privilegovanost předpokládá, že soudce není úředník, není jenom vykonavatel nějakých předpisů, ale je to člověk, který překlenuje rozpor mezi obecností předpisů a spravedlností, účinností a jistotou, která v každém jednotlivém případě vyžaduje možná trochu něco jiného.
Schválně jsem zvolil tu trojici, protože kdybychom zůstali jen u spravedlnosti, je to složitý ideál, kterého se nedá dosáhnout, a je důležité, že ve výkonu soudcovské moci jde o všechny tři tyto prvky. To jsou hodnoty, které má soudní systém ve společnosti zajišťovat. Vaším úkolem je hledat, snažit se překlenout napětí mezi potřebami, požadavky, představami individuálních případů a obecným.
Zákonodárce musí hledat to, co je obecné, ale soudce je tu od toho, aby toto omezení zákonodárce pokud možno překonal. V té věci je dobré si uvědomit, co nám v tom vlastně brání. To že se v menší míře lékaři, ale ve větší míře učitelé a možná i soudci mají sklon držet pouze předpisů, má dva zdroje. Jeden je evidentní. To je pohodlí. Nikdo z nás není rád, když má nést kůži na trh. Je vždy pohodlnější říct: Bude to tak a tak podle paragrafu toho a toho a já v tom nehraji žádnou roli, já jsem mimo. To může být postoj úředníka, ale vzhledem k mimořádnému postavení soudce ve společnosti to nemůže být postoj soudce. Druhý kořen tohoto problému je představa vědy. Podobně jako lékaři v lékařské vědě, vy jste vzděláváni ve vědě právnické. Právnická věda je strašně důležitá, ale soudce, podobně jako lékař, není pouze vědec. Věda, jak říká Aristoteles, nemůže být o jednotlivém, ale přitom soud je vždy o jednotlivém. Tedy podobně jako v profesi lékaře jednotlivý výkon s jednotlivým pacientem musí vycházet z toho, co z vědy víme, ale musí se také dívat na jednotlivost, zvláštnost toho jednotlivého pacienta. Samozřejmě, u lékaře to je jednoduší než u vás v té trojici spravedlnosti, jistoty, účinnosti. Ale myslím si, že je důležité si uvědomit, že právní věda je velmi podstatný předpoklad vaší činnosti, avšak nemůže na ni stačit. Funkce soudce vyžaduje víc než podrobnou znalost toho, co se lze dovědět z právní vědy.
Postřehy z diskuse nad soudcovskou etikou
JUDr. Robert Fremr
Pokud bych měl hodnotit práci Soudcovské unie na poli soudcovské etiky a pokud bych měl vycházet z toho jediného hmatatelného výstupu, který jsem byl někdy i povinen reprezentovat na různých mezinárodních forech (sedm zásad), je to z mého subjektivního pohledu málo. Já jsem zaznamenal určitou vlnu nového zájmu o tuto oblast. Byl bych skutečně rád kdyby vyrůstala v práci na tom, co já nazývám etickým kodexem.
Velice sympatizuji s hnutím, které Dr. Sváček označil v jednom svém článku jako emancipaci justice. Domnívám se že ne ten cíl, vyhotovení kodexu, ale sama práce na něm, pokud se podaří vtáhnout i nečleny Unie, by mohla k emancipaci přispět, a pokud to skutečně dospěje k ideálnímu řešení, že kodex vznikne a že bude dodržován, myslím si, že by to byl výrazný počin v naší emancipaci.
To je teze, za kterou bojuji za celou svoji kariéru a na všech místech mého působení včetně školení mladých soudců. Obávám se, že jsme stále malý bratříček ve srovnání se zákonodárnou a výkonnou mocí, ale jestli se chceme někdy vyšvihnout na jejich úroveň, jediný, kdo nás na jejich úroveň pozdvihne, nebude náš boj, ale veřejnost. Pokud získáme sympatie a respekt veřejnosti právě třeba i prostřednictvím práce na etickém kodexu, jednou tohoto cíle k dobru nás i společnosti dosáhneme.
Pokud jde o problém nedodržování etických zásad a otázek jakýchsi sankcí za jejich nedodržování, shodneme se asi na tom, že celá vaše práce by přišla vniveč, když zde nebude ochota a vůle se těmito zásadami řídit, a obdobně bude oslabovat dopad těch norem, pokud se omezíte na dodržování těch norem u sebe samotných, ale nebudete vyžadovat nebo budete velkoryse přehlížet nedodržování těch norem svými kolegy. Jsem si vědom, že to trochu zavání „Rychlými šípy“, ale podle mě, chceme-li být tou elitou, chceme-li se emancipovat, nezbude než zvýšit nároky na sebe i své okolí včetně interní, kolegiální, ale včasné kritiky těch, kteří by se na jedné straně sice rádi pyšnili naším dresem, ale v těžkém zápase o emancipaci a prestiž hrají proti nám.
JUDr. Jan Pelikán
Je třeba odlišovat mezi právními pravidly a morálními pravidly. Dodržování jedněch a druhých je jiný mechanismus, jiné sankce. Samozřejmě lze etický kodex používat jako nějaké pomocné kritérium při hodnocení zákonných definicí, podle kterých je soudce nebo státní zástupce povinen se chovat, ale nic jiného. Judikatura kárného senátu může být doplňkem vysvětlujícím principy, jak by se soudce nebo státní zástupce měl chovat. S kodexy je třeba pracovat ve vztahu k veřejnosti, dodržovat pravidla hry. A aby to veřejnost pochopila, je třeba některé základní věci včetně nezávislosti zopakovat ...
JUDr. Ladislav Derka
Zhruba v polovině devadesátých let se po dosti klopotném úsilí Soudcovská unie dopracovala k sedmi zásadám. Byl tu úmysl, aby zásady byly abstraktně formulovány, představa byla, že se potom doplní jakousi kasuistikou. Dovolil bych si zapolemizovat s názorem, že by se měla přísně oddělovat zákonná a etická pravidla. Když se někdo dopustí disciplinárního prohřešku, za který bude odsouzen v kárném senátu, nepochybně se přece bude jednat i o prohřešek etický. Etická pravidla jsou všeobsáhlejší. Domnívám se, že i těchto sedm pravidel by mohlo sloužit jako určité výkladové, abstraktní pravidlo pro to, jakými úvahami by se měl ubírat kárný senát při hodnocení chování určitého soudce. Dovedu si představit, že by těchto sedm pravidel bylo doplněno jakousi judikaturou, třeba právě z kárných senátů. Nevytvářel by se velmi podrobný etický kodex, ale tato úmyslně abstraktní pravidla by se doplňovala judikaturou kárných senátů. Proto si myslím, že by bylo zajímavé, kdyby se vydaly nálezy kárných senátů za předchozí léta … Po této stránce mám pochybnosti o tom, zda je potřeba vytvářet podrobnější etický kodex.
JUDr. Martina Lorencová
… pokud se týká problematiky etiky, považuji ji za důležitou pro stanovení obecných pravidel a jejich aktualizování. Dále si myslím, že bychom to mohli spojovat s kárnými řízeními. Ne přímo s procedurou kárného řízení, ale s výstupy s kárného řízení. Např. výstupy z kárných řízení jsou pro nás i pro veřejnost pouze publikované prostřednictvím novin. Kdybychom měli možnost seznámit se s rozhodnutími kárných senátů, mohli bychom se na příkladech poučit. Kolegové po tom volají. Přivítali by možnost znát rozhodování kárných senátů v konkrétních případech ...
JUDr. Jarmila Maximová
Také u nás se volá po tom, aby rozhodnutí disciplinárních soudů byla zveřejňována. Zřejmě to bude na webových stránkách Nejvyššího soudu. Disciplinární soudy u nás fungují při Nejvyšším soudu. Jsou to oprávněné úvahy. Jak jinak se dozvíme, co se má a co se nemá? I my se asi budeme ubírat přesně tímto směrem … Například francouzská praxe hovoří o tom, že „… je pravda, že disciplinární orgán se v široké míře zúčastňuje na vypracování deontologických pravidel.“ Logicky se žádá, abychom s judikaturou disciplinárních soudů byli obeznámeni a brali ji do úvahy…
ZÁSADY CHOVÁNÍ SOUDCE
vytvořené na základě návrhu kodexu chování soudců
zpracovaného v roce 2001 v Bangalore,
přijatého skupinou justičních odborníků
usilujících o posílení etiky v soudnictví
a podrobeného přezkumu na zasedání zástupců vysokých soudních orgánů
konaného v Haagu v roce 2002
Preambule
VZHLEDEM K:
- významu principu práva na spravedlivý proces zakotveného v mezinárodních dokumentech týkajících se lidských práv, ústavních a zákonných předpisech, právních zvyklostech, úmluvách o výkonu soudnictví a soudní praxi,
- významu odborně způsobilého, nezávislého a nestranného soudního orgánu pro ochranu lidských práv, dodržování ústavnosti a právního státu,
- významu řádného výkonu soudnictví pro výkon všech dalších práv,
- významu důvěry veřejnosti v systém soudnictví a jeho morální autoritu a nezávislost v moderní demokratické společnosti,
- nezbytnosti, aby soudci, jako jednotlivci i stav, chápali a ctili soudcovskou funkci jako projev důvěry veřejnosti a snažili se udržet a posílit důvěru v soudní systém,
vznikly NÁSLEDUJÍCÍ ZÁSADY, jejichž smyslem je stanovení norem etického chování soudců. Mají sloužit soudcům jako vodítko a poskytnout soudnictví rámec a interpretační základ pro úpravu chování soudců. Jejich účelem je rovněž napomoci členům výkonných a zákonodárných orgánů, příslušníkům ostatních právnických profesí a široké veřejnosti lépe porozumět a podporovat soudnictví. Vycházejí z předpokladu, že soudci se za své chování zodpovídají příslušným nezávislým a nestranným orgánům a nenahrazují, ale doplňují stávající systém.
Nezávislost
Soudcovská nezávislost je pilířem právního státu a zárukou práva na spravedlivý proces. Soudce je povinen hájit soudcovskou nezávislost v osobním i profesním životě.
I.1. Soudce vykonává svou funkci nezávisle, na základě vlastního hodnocení skutečností a svědomitého výkladu a aplikace zákona. Nepodléhá žádným vlivům, zájmům, zásahům, nátlaku a výhrůžkám.
I.2. Soudce podporuje kontrolu plnění soudcovských povinností i vysokých nároků na chování soudců, směřujících k posílení důvěry veřejnosti v soudnictví, která je nezbytným předpokladem jeho nezávislosti.
Nestrannost
Nestrannost je základním předpokladem a znakem výkonu funkce soudce.
II.1. Soudce vykonává svou funkci vždy nestranně, nezaujatě a bez předsudků.
II.2. Při výkonu funkce i v osobním životě se soudce vždy chová způsobem, který neohrožuje důvěru odborné i laické veřejnosti, jakož i stran řízení, v jeho nestrannost. Vyvaruje se chování, které by mohlo vést k jeho vyloučení z projednávané věci.
II.3. Soudce se zdrží projevů, které by mohly ovlivnit výsledek řízení nebo vzbudit pochybnost veřejnosti o nestrannosti řízení, a to jak ve věcech, které osobně projednává, tak i v ostatních věcech. Se zástupci sdělovacích prostředků jedná otevřeně, při zachování požadavku nezávislosti a nestrannosti soudní moci.
Bezúhonnost
Bezúhonnost je nezbytným předpokladem řádného výkonu a důvěry veřejnosti v řádný výkon funkce soudce.
III.1. Soudce se chová tak, aby jeho chování nesnižovalo vážnost soudcovského stavu. Při plnění své funkce i v osobním životě se vyvaruje jednání, které by mohlo ohrozit jeho bezúhonnost a tím vážnost soudcovského stavu a podrobuje se omezením z toho plynoucím.
III.2. Důležitý je nejen samotný výkon spravedlnosti, ale i to, aby soudce svou bezúhonností a důvěryhodností přispíval k tomu, aby jeho rozhodnutí byla veřejností vnímána jako spravedlivá.
III.3. Soudce je oprávněn zakládat a být členem organizací sdružujících soudce nebo zastupujících jejich zájmy.
III.4. Při výkonu funkce soudce nepřijímá dary, výhody, či jiná plnění, která by mohla vzbudit dojem, že jsou poskytována v souvislosti s výkonem jeho funkce, a nepřipustí, aby takové dary, výhody, půjčky či plnění přijímala osoba, která je vůči němu v postavení podřízeného, člena rodiny nebo s ním žije v domácnosti.
III.5. Soudce odpovědně vystupuje při správě vlastního majetku a majetku své rodiny a uzavírá jen takové závazky, jejichž plnění není na újmu řádnému výkonu soudcovské profese, a své finanční záležitosti je povinen uspořádat tak, aby jich nemohlo být využíváno k nepřípustnému ovlivňování jeho, členů jeho rodiny a osob, žijících v jeho domácnosti. Soudce usiluje o to, aby stejným způsobem vystupovali i příslušníci jeho rodiny a osoby žijící s ním v jeho domácnosti.
Důstojnost
Důstojné vystupování při výkonu funkce i v soukromém životě je pro každého soudce samozřejmostí.
IV.1. Soudce se při plnění své funkce vyvaruje nevhodného vystupování, projevů, i všeho, co by mohlo vzbudit takový dojem.
IV.2. V řízení před soudem soudce vždy zachovává důstojnost a pořádek. Ke stranám řízení, jejich zástupcům, svědkům a dalším osobám se chová zdvořile, korektně a trpělivě. Stejné chování vyžaduje od stran řízení, zástupců, soudních osob, jakož i všech, kteří jsou mu podřízeni.
IV.3. Zdvořilé a korektní vystupování je soudci vlastní i mimo řízení před soudem, zejména jedná-li se zaměstnanci soudu.
IV.4. Při jednání se zástupci sdělovacích prostředků je soudce vstřícný a zdvořilý. Nepokládá-li osobní sdělení za vhodné, odkáže zástupce sdělovacích prostředků na příslušného tiskového mluvčího.
Rovnost
Zajištění rovnosti před soudem je základním předpokladem řádného výkonu funkce soudce.
V.1. Soudce se při své činnosti vždy vyvaruje jakéhokoli projevu diskriminace. Přistupuje stejně ke každému, ať již jde o strany řízení, svědky, příslušníky jiných právních profesí, zúčastněné osoby a jiné soudce.
V.2. Soudce zabrání zaměstnancům soudu a jiným osobám, které jsou mu podřízeny, aby ať již otevřeně nebo skrytě diskriminovali osoby vystupující ve věci a nedovolí, aby takovým způsobem jednali strany a zástupci stran řízení.
Odbornost
Odborná způsobilost a pečlivost jsou základními předpoklady pro řádný výkon soudcovské funkce.
VI.1. Soudcovské povinnosti mají pro soudce přednost před veškerými jeho jinými profesními činnostmi. Soudce se rovněž věnuje i jiným úkolům, významným pro výkon soudcovské funkce a chod soudu.
VI.2. Soudce soustavně prohlubuje své odborné znalosti, využívá možností odborné přípravy a dalšího vzdělávání nabízených v rámci soudnictví i mimo ně, sleduje též vývoj mezinárodního práva.
VI.3. Soudce neopomíjí prohlubovat a rozvíjet i další své znalosti, zkušenosti a osobní kvality, které jsou důležité pro řádný výkon jeho povinností a pro jeho působení na veřejnosti jako významné osobnosti.
VI.4. Soudce plní všechny své povinnosti podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Tyto Zásady chování soudce byly schváleny 15. výročním shromážděním zástupců sekcí Soudcovské unie České republiky.