Projev prezidenta SU ČR na 16. Shromáždění
Vážené soudkyně, vážení soudci, vážené dámy, vážení panové, kolegyně a kolegové,
vítám vás v Benešově a jsem rád, opravdu rád, že jsme se po roce zase sešli. Nové vedení Unie má za sebou první funkční rok a je na vás, abyste zhodnotili, zda byl povedený, nepovedený či nijaký.
Jisté je, že sama existence Soudcovské unie, stále nerozštěpené vnitřními rozpory, stále konstruktivní, stále reprezentující představy a názory značné části soudců, stále s větším prostorem v médiích i na politické scéně, je fakt, za který se musíme pochválit, a já osobně bych chtěl všem přítomným i nepřítomným členům Unie za něj upřímně poděkovat a složit hlubokou poklonu.
Od prezidenta se žádá alespoň jednou za rok zpráva o stavu Unie. Tak tady je:
Vím, že právníci nemají rádi čísla a ekonomické rozvahy, někteří z nás, včetně mě, se stali soudci proto, že jim moc nešly počty. Přesto se musím letos na prvním místě věnovat ekonomické stránce fungování Unie.
Je zřejmé, že letošní rok je z účetního hlediska jedním z nejúspěšnějších v historii Unie, která, bez vydatné podpory ze zahraničí, neboť ty zlaté časy již dávno skončily, je schopna sama se živit. Dá to práci, ale jde to, i když je to stěží uvěřitelné. Pozorně tedy poslouchejte zprávu finanční komise, kterou jsem já osobně donedávna poslouchal tak jedním uchem dovnitř a druhým ven. Teprve starost o zaměstnance, chod kanceláře a Unie mě donutila poslouchat i druhým uchem dovnitř.
Fungování Unie totiž něco stojí. Nehodlám tím příliš zatěžovat tuto vznešenou atmosféru, ale je třeba si to uvědomit. Více než 100 000 měsíčně stojí chod Unie v této funkční podobě, platy zaměstnankyň kanceláře jsou na pražské poměry průměrné, šetříme, kde se dá a rozpočet je více než našponovaný. Pokud má někdo dojem, že Unie může být financována jen z členských příspěvků, vězte, že je to zdání více než naivní. Tak například v roce 2005 jsme na příspěvcích vybrali 1 560 931,- Kč. Náklady na shromáždění představovaly přibližně 530 000, náklady na provoz Unie za rok asi 1 500 000. Jednoduchými počty musíme dospět k závěru, že zbývá vydělat asi 500 000,- Kč ročně. To ale jen za předpokladu, že bychom sázeli na současný stav. Udržitelný rozvoj justičního působení Soudcovské unie však vyžaduje, abychom toho dokázali více.
Je tedy třeba stále hledat nové projekty, které by na jedné straně přinesly české justici, a soudcům zejména, něco pozitivního, a na straně druhé by znamenaly pro Unii přínos. Je také nepochybné, že pro příští roky se neobejdeme bez přesného rozpočtu a v tomto duchu se nese má prosba směrem k finanční komisi.
Soudcovsko-podnikatelský výbor rozhodně nemáme v úmyslu oživovat, musíme však začít oživovat jiné zdroje financování. A proto vás vyzývám velice naléhavě – přemýšlejte o tom, jak Unii pomoci nejenom svým členstvím. Finanční komisi, OD výbor, ale i komisi zahraniční, vyzývám k daleko větší aktivitě, která by znamenala zajištění finančních zdrojů pro Unii.
Časy, kdy nám kapitalistický západ jakožto spolku z rozvojové země dával peníze na činnost, jsou nenávratně pryč. Jen tak pro srovnání: V letech 1998-2002 jsme získali od holandské vlády na činnost částku 12 544 050,- Kč. Za srovnatelné časové období 2002-2006 ani korunu! Vstoupili jsme však do Evropské unie, jsme její nedílnou součástí, jsou tu peníze z evropských fondů, z nichž by zajímavá část mohla pomoci v projektech právní výchovy a osvěty, které Unie tradičně organizuje a realizuje. Každý z nás soudí ve svém okresním městě, žije tam, kde žije. Každá radnice, každý úřad má zájem o posilování právního vědomí svých občanů a zaměstnanců. A všichni soudci mají jeden velký dar. Dar právního vědomí, které musí šířit dál, za hranice svých spisů. Právní vědomí však lze nejen šířit, ale i na něm vydělat ve prospěch našeho mateřského spolku a tím také na další aktivity, v nichž je role Unie nezastupitelná. Naléhavě vás tedy prosím, abyste využili svého postavení, svých znalostí a známostí a snažili se, všichni, nejen vy, kdo tu jste, získat férové možnosti pro financování Unie.
Největším a v podstatě jediným disponibilním zdrojem jsou myšlenky, jimiž Unie vládne, a mnohé z nich by bylo možno se vší etikou a noblesou zužitkovat právě v nejrůzněji uchopených osvětových, publicistických, legislativních, konzultačních a dalších aktivitách, jež jsou poslání Unie vlastní, ale zároveň by mohly být rezervoárem určité části finančních prostředků nezbytných pro financování spolkového života. V poslední době se podařilo využít invenci Soudcovské unie k finančním příjmům. Pionýrským činem v tomto směru se stal nový organizační a finanční model časopisu SOUDCE. Časopis dnes dostávají všichni soudci bez výjimky, Unii nestojí žádné náklady, naopak - za uplynulé dva roky přinesl do její pokladny zhruba 400 000,- Kč. A pokračujeme v dalších krocích. Uveďme namátkou projekt počítačové animace soudního řízení, kritické studie k návrhu nové úpravy odškodňování újmy na zdraví. Takových projektů si lze představit celou řadu, od učebnice práva pro základní školy přes organizované vzdělávání a lektorskou činnost až po psaní scénářů pro rozhlasové a televizní hry z justičního prostředí. Stačí maličkost – nenechat si své kontakty, myšlenky a invenci pro sebe a věnovat je svému mateřskému spolku.
Jsou i jiné možnosti, jak zajistit chod Unie: Například by bylo logické i vhodné, aby správa soudů – od ministerstva až po krajské a okresní soudy – přispěla na vydávání časopisu, protože ten se stal za léta své existence důležitou platformou výměny názorů a hledání odpovědí na zásadní otázky.
Ohlédněme se nyní za uplynulým rokem i z jiného než finančního úhlu: myslím, že se toho povedlo více od posledního shromáždění... Interaktivní animace soudního řízení se povedla. Svědčí o tom alespoň ohlasy, které máme. Stejně jako ohlasy na Stručného průvodce soudním řízením, který se ocitl v podatelnách našich soudů díky invenci Soudcovské unie a finanční podpoře ministerstva spravedlnosti. Mohu potvrdit, že z celé republiky se ozývají zájemci o dotisk této publikace, a to nejen z řad právních laiků – účastníků soudního řízení, ale i z řad právníků, knihoven, neziskových organizací.
Velice pozitivně je vnímán veřejností program „Soudci do škol“, hlásí se další a další školy se zájmem o praktickou výuku práva, kterou zajišťují soudci. Nejen členové Soudcovské unie. Všem za to upřímný dík. Zároveň však jedna prosba, neboť se začíná jevit jako reálné, že tento náš projekt dostane podporu z Evropské unie a bude třeba posílit naše řady o další a další lektory. Myslím, že každý soudce by měl považovat za samozřejmou i svoji lektorskou činnost zaměřenou na posilování právního vědomí. Nejen listování soudními spisy je soudcova náplň práce. Nářky nad značnou pracovní vytížeností chápu. Nechápu však odpor některých kolegů k lektorské a publikační činnosti. Den má 24 hodin a odučit jednu hodinu za půl roku, to skutečně nikoho nezabije. Navíc by to mělo být pro všechny soudce skutečně povinné, i když jsem si vědom, že ne každý má nadání být učitelem. Nejde však na prvním místě o nadání, ale o ochotu. A té není nikdy dost.
Dobře se začala rýsovat spolupráce s Kolegiem předsedů krajských soudů a mám za to, že poprvé v historii Soudcovská unie nalezla silného spoluhráče. Hned je to znát a vidět. Emancipace justice je to, zač Unie bojuje již minimálně 10 let, dlouho byla se svým hlasem sama a dlouho také byla vnímána soudními funkcionáři výlučně jako opozice. Zcela zbytečně a teď, konečně se zdá, se ledy prolomily.
Zatím se příliš nepodařilo navázat spolupráci s Grémiem předsedů okresních soudů, a přitom si lze představit, jak by bylo důležité, kdyby tyto dvě síly spolupracovaly. Vyzývám tedy k širší a hlubší komunikaci, jak Kolegium, tak Grémium, soudce i funkcionáře, členy i nečleny SU. Nemusíme mít na řadu věcí stejné názory, avšak pokud nebudeme jednotní v tak zásadních tématech, jako je emancipace soudní moci, můžeme si jen nechat zdát o justici suverénnější a nezávislejší. Soudcovská unie nesvede bez podpory Kolegia tolik, kolik by svedla s jeho podporou, Kolegium zase potřebuje k prosazení svých myšlenek Grémium, Grémium Unii a naopak.
Snad poprvé v dějinách Soudcovské unie došlo také na opravdové lámání bariér mezi soudci a advokáty. Respektive mezi Soudcovskou unií a Českou advokátní komorou. Nedávno konanou konferenci o justiční nezávislosti, jejímž spolupořadatelem byla Soudcovská unie, považuji za milník ve vztazích mezi oběma stavy. Jsem rád, že nezávislost soudcovská začíná být vnímána v širším kontextu, v kontextu nezávislosti obecně. Přejme kolegům advokátům to, co jejich jest. Vězte však, že advokátská nezávislost souvisí s tou soudcovskou více, než si myslíme. Myšlenka Stálé konference českého práva, silného subjektu, který by prostupoval napříč právnickými profesemi a stavy, je myšlenka aktuální a potřebná. Její realizace nemusí být jen věcí velkých projektů. Podívejte se třeba na reciproční rubriku „Co nám vadí na těch druhých“, která se od léta objevuje v Soudci. Výsledkem tohoto vývoje je například i akce Právník roku, kterou pořádá Česká advokátní komora a na níž se podílá Soudcovská unie. Organizátorem Právníka roku je společnost EPRAVO.cz, která mimochodem pořizuje také audiovizuální záznam tohoto jednání, s nímž se budete moci seznámit na internetových stránkách EPRAVA.cz a Soudcovské unie.
Velice pozitivně, nejen soudcovskou veřejností, je vnímán program „odplevelení justice“, se kterým přišla Soudcovská unie a který bude předmětem diskusí v jedné naší pracovní skupině. Vyzývám tedy soudce k tomu, aby byli iniciativní a předkládali své nápady, jak justici odplevelit, to znamená zbavit úředničiny. Každý z nás ví, jak jej tato úředničina svazuje. Co je soudní – soudci, co je správní – úřadu a v jednoduchosti je síla. To jsou tři hlavní hesla programu, která, pokud je alespoň částečně naplníme, budou znamenat justici pružnější, rychlejší a modernější.
Nelze, abych nepohovořil o novém modelu správy justice. A zcela úmyslně neuvádím pojem „soudcovská samospráva“. O žádnou samosprávu se totiž nejedná, jde pouze a jedině o jiný model správy soudnictví. Ústavně konformní, efektivnější a průhlednější. Ústavní soud vydal zásadní a klíčový nález, který znovu otevřel problém jiné správy soudnictví než té současné. Problém je v tom, že veřejnost zatím příliš netuší, co by jí tato jiná správa přinesla, novináři to netuší, netuší to bohužel ani politici a máme v tomto směru před sebou velký úkol. Soudcovská unie však již před 10 lety vypracovala paragrafované znění nového zákona o soudech soudcích, Kolegium má nový model na stole a soudci jsou připraveni k jednání, druhá strana, zdá se, zatím příliš ne. Ale v demokracii se jednat má a já doufám, že k těmto jednáním by měla přispět i konference uspořádaná ministrem spravedlnosti před třemi týdny.
Rozhodnutí Ústavního soudu, kauza paní předsedkyně Brožové, otázka dělby mocí, přílišné či nedostatečné nezávislosti soudní moci, odvolatelnosti či neodvolatelnosti soudních funkcionářů, údajná hrozba „soudcokracie“... Znovu se tyto zásadní otázky dostaly na stránky deníků. Tentokrát na první stránky. Nikoliv znovu, ale poprvé, jsme se také dočkali komentářů pozitivních a podporujících daleko větší samostatnost a emancipaci soudní moci. Vzpomeňme na články Vladimíra Kučery, Bohumíra Pečinky, prof. Přibáně, Petrušky Šustrové, kteří jinak soudce nešetří. A položme si otázku: Bylo by něco takového před dvěma lety možné? Jsem přesvědčen, že nikoliv. Dovolím si tvrdit i to, že se jedná o výsledek naší dlouholeté justiční politiky, kterou s úspěchem prosazujeme, především politiky mediální.
Je vidět, že naše pravidelné tiskové konference nejsou bezúčelné a splnily obrovskou část svého úkolu. Teď ovšem musíme zformovat nové metody, novou strategii, protože tím, jak jsme postoupili, se zároveň změnily úkoly. Musíme vytvořit nové účinné nástroje, posunout se více do oblasti publicistiky, odborné i populárně naučné literatury - podívejme se na úspěch „laické příručky“ - musíme poskytovat vybraná témata konkrétním sdělovacím prostředkům. To vše máme před sebou, to vše povede k jinému vnímání soudní moci širokou veřejností, to vše budeme v blízké době realizovat.
Zřejmě klíčový problém je v tom, že se stále dokola točíme kolem pojmu „státní správa justice“. Správa justice ovšem není státní správa justice!
Zákon o soudech a soudcích je předurčen k tomu, aby byl smeten ze světa. Kdyby ne z jiného důvodu, pak proto, že už z něj je snadno torpédovatelné torzo Různí vykladači této otázky, připouštějí-li vůbec diskusi, se domnívají, že „státní správa justice“ je jakási podmnožina obecného pojmu „správa justice“. Vytvoření představy, že „státní správa justice“ a „správa justice“ jsou totožné, je ovšem velkým omylem. Ty dva pojmy se k sobě mají asi tak jako ponorka s parním motorem. Ponorka může samozřejmě plout poháněna parním motorem. Jenže jen na vodě, ne pod vodou. Otázka zní, jestli náhodou ponorka nepřestává být ponorkou, když tak sice zvenčí vypadá, ale k tomu má parní stroj jako jedinou pohonnou jednotku. A další otázka zní, jak může ponorka plnit své ponorné funkce, když se nesmí potápět, aby jí nezvlhlo uhlí, nespotřebovala kyslík určený osádce a nedošlo k výbuchu parního kotle v podmořské hloubce. Státní správa je druh správy věcí veřejných. Správa justice je jiný druh správy věcí veřejných.
Někdo by mohl říci, že to je pouhá sofistika. Tak si to zkusme obrátit. Státní správa justice? Tak tedy musí být v systému dělby moci představitelná také justice státní správy nebo státní správa moci zákonodárné? Že to je nesmysl? Ano je, ale ten první kdekdo používá.
Zkusme si nyní odpovědět na několik základních otázek a výhrad, které slýcháme:
Přinese něco nová správa soudnictví občanovi – on přeci chce rychle svůj rozsudek a nezajímá jej, zda je v čele justice ministerstvo nebo nejvyšší soudcovská rada?
Racionálně spravovaný systém funguje efektivněji než systémově vadně spravovaný systém. Když bude ponorku řídit kapitán ponorky, popluje ta věc s velkou pravděpodobností lépe nad i pod hladinou, než když ji bude řídit kapitán Queen Mary. Ale to je dokonce jen premisa. Je-li na tom soudnictví tak, že se potápí i s tím parním strojem, který ho žene, není to v pořádku. Premisou je, že se snažíme změnit systém tak, aby fungoval lépe. Ten systém se totiž musí nějak změnit, neboť jinak občan spokojen s výkonem justice nebude nikdy.
Soudcovská samospráva - vždyť to bude znamenat jen další ministerstvo v podobě Nejvyšší soudcovské rady!
O žádné soudcovské samosprávě není řeč. Řeč je o novém modelu správy justice. Samospráva státní správy také neexistuje. Samospráva je dalším druhem správy věcí veřejných, může existovat z nějakých důvodů v určitých teritoriálních jednotkách (historie ukazuje, že dokonce musí) nebo např. v profesních strukturách. Samosprávným způsobem se přirozeně a dlouhodobě spravují advokáti, notáři, exekutoři. Jenže samospráva není myslitelná, jestliže nezasahuje všechny členy určitého územního celku nebo profese. To by museli všichni soudci být aktivním i pasivním volebním kmenem, z něhož by svými hlasy vybírali své vůdce na všech úrovních justice. Nelze si představit, že by to mohlo úspěšně fungovat. To, co nyní nazvalo Kolegium předsedů krajských soudů Soudním kolegiem ČR, je něco zcela jiného. Jde o naprosto nově koncipovaný orgán, který by měl pouze nezbytné množství jasně vymezených kompetencí a pravomocí – „nezbytné“ je takové, které nemohou vykonávat předsedové soudů. Takže – z ministerstva by zmizela jedna velká část agendy, přenesla by se na jinak utvářený a definovaný orgán, který by vůbec nebyl „novým ministerstvem“, nýbrž kolegiem osobností vybaveným minimálním aparátem. V podstatě nejde o nic jiného, než aby tento orgán zvládal agendu personální (nutná pro zachování nezávislosti justice na politických změnách) a agendu rozpočtu (danou legislativně stanoveným nákladovým soudním standardem).
Soudci nemohou odpovídat jen sami sobě a tedy nikomu!
Tomu vůbec nerozumím. Komu odpovídají poslanci? Snad jen voličům, ne? A to ještě u nás nemají žádný imperativní mandát. Rozhodují podle sebe. Komu odpovídá státní správa? Cožpak lze vůbec ve vztahu k státním mocím klást tuto otázku takto? Jako by se jednalo o to, že každý má mít svého „hlídače a kontrolora“? Komu odpovídám já? Přece vždy tomu orgánu, který je státní mocí (právem) oprávněn, aby mne kontroloval v přesně vymezených mantinelech. Soudce, který nezaplatí daň z převodu nemovitostí, bude odpovídat stejnému správci daně jako cukrář ve stejném obvodu. Soudce, který bude špatně soudit, bude odpovídat svému předsedovi soudu. Cukráři přece nemají žádné speciální ministerstvo, kterému by „odpovídali“, když se jim nepovede poleva. Soudci ano. Není to paradoxní? To je prostě otázka z kategorie – lékaři by neměli léčit lékaře, protože jsou podjatí! Ve vztahu mezi jednotlivými základními součástmi státní moci nemůže jít o to, aby jedna druhou spravovala a kontrolovala, nýbrž o to, aby mezi nimi fungovaly regulérní brzdy a rovnováhy!!!
O penězích musí rozhodovat politici – ti mají politickou odpovědnost, a ne soudci, kteří nemají odpovědnost žádnou!
Ano. Však také v navrhovaném novém modelu správy justice rozhodují o penězích politici. Jenže ne voluntaristicky (protože soudnictví musí běžet bez ohledu na výměny politických stráží), nýbrž zákonem. Jsme opět u nákladového soudního standardu.
A o jakém omezování nezávislosti to všichni pořád mluvíte? Vždyť se žádné omezování u nás neděje!
Také to je v podstatě pravda. Nezávislost soudního rozhodování je zaručena. Dochází-li k jejímu porušování, nemůže to být nic jiného, než že se objeví konkrétní jedinec, který se zpronevěří svému poslání. K omezování nezávislosti dochází v rovině ústavní dělby moci, protože jedna moc (exekutiva) řídí (spravuje) druhou moc (justici). Je to jediný případ – a evidentně jde proti smyslu ústavních základů moderní euroamerické demokracie. Celá debata také je jen a jen o tom.
Dlouho jsem uvažoval o tom, čím dovršit onu volnou „trilogii“, započatou v Jindřichově Hradci úvahou nad soudcovskou pokorou a poté pokračující v Brně zamyšlením nad soudcovským sebevědomím. Vše v životě, tedy i v justici, souvisí se vším. To, jak pečlivě paní v podatelně vyplní podací razítko, ovlivní tak trochu i kvalitu dalšího řízení. Možná, že právě justiční svět, který je svázán tolika pravidly v podobě trestních, občanských soudních, jednacích či kancelářských řádů, je natolik ojedinělý, že sebemenší zásah do něj může znamenat dalekosáhlé důsledky, a možná proto si tolik soudců žádné změny nepřeje. Přesto justice změny nutně potřebuje. Každá změna však vyžaduje jistou dávku odvahy, a proto jsem se rozhodl pohovořit dnes o soudcovské odvaze. A protože vše souvisí se vším, souvisí i odvaha s pokorou, sebevědomí s odvahou a pokora se sebevědomím. Navíc: "Odvahou roste statečnost, váháním strach." Publius Syrus (1. stol. př. n. l., dramatik)
Každý člověk je odvážný více či méně, každému je přisouzena jiná dávka odvahy a každý má větší či menší schopnost vstřebávat různé změny. Jestli někdo změny nemiluje, jsou to právě soudci. Přesto ke změnám začalo docházet, a jedná se o změny vskutku zásadní.
Vzpomínám si, jak jsem se jako místopředseda soudu vydal osobně za předsedou odvolacího senátu a snažil jsem se jej přesvědčit, že když nám budou donekonečna vracet spisy bez věcného vyřízení jen proto, abychom si srovnali přílohy ve spisu, doplatí na to ten, pro koho nalézáme spravedlnost, tedy účastník. Dokonce jsem vyslovil přesvědčení, že prostý občan tomu prostě neporozumí a nabude přesvědčení, že soudní moc je v lepším případě neschopná, v tom horším arogantní a v tom nejhorším - k ničemu. Dozvěděl jsem se od svého nadřízeného kolegy, že občan to prostě pochopit musí....
Ale opravdu musí? Kdeže! Občan nemusí nic! To my musíme občana přesvědčit, že tu nejsme sami pro sebe, pro své alibistické úkony, ale pro něj! A položme si otázku: Nemohou především soudci sami za to, že poměry v české justici jsou někdy tak formalistické, nekolegiální, k účastníkům řízení až bezohledné? A odpovězme si: Nebylo by vhodnější mít vždy na prvním místě rozumný náhled na věc, nedělat z formalit a procesu vědu? Zkusme svým známým vysvětlit, že se nám z odvolacího soudu spis vrátí třikrát bez věcného vyřízení, než je rozsudek soudu nalézacího zrušen a vrácen zpět k dalšímu projednání. To prostě nikomu nevysvětlíte! Zkusme se při každém procesním kroku, při každém rozhodnutí, zamyslet nad tím, jak bychom toto rozhodnutí viděli my jako účastníci řízení z pozice „před katedrou“!
Při těchto úvahách si musím vzpomenout na JUDr. Josefa Rubeše, který nám, právem netknutým studentům druhého ročníku právnické fakulty, v jednací síni řekl: „Co to je vlastně to procesní právo? Já jsem pochopil až v důchodovém věku, že to vlastně žádné právo není. Je to jen berlička práva hmotného, to je to pravé právo. A proto není možné dělat z procesu zbytečnou vědu. Soudce, který to nepochopí, nemůže být dobrý soudce.“
Nemělo by tedy být každé rozhodnutí na prvním místě rozumné, a teprve poté až precizní po procesní stránce? A pokud tomu tak není, neměli by být soudci odvážnější, pokud se rozumného a přirozeného vnímání práva týká? Proč se soudci schovávají za judikáty staré 30 let a nesnaží se sami akceptovat ve svých rozhodnutích poměry, které jsou zcela jiné a rozdílné než před těmi 30 lety?
Zamysleme se, každý z nás, kdo zde sedí, rozhodovali jsme vždy, jak soudci nalézací, odvolací, dovolací, na prvním místě podle toho, jak to ve své soudcovské duši cítíme a vidíme spravedlivě, nebo jsme podřizovali své rozhodnutí tomu, jak by to mohla vidět odvolačka, dovolačka, ústavní soud, a krčili se dopředu, jenom proto, abychom nevyrobili proboha žádný exces? Abychom se nedopustili nějakého názoru, byť nekonformního? A teď nemám na mysli závazný právní názor vyššího soudu, který je prostě svatý.
A jsme opět u té odvahy, což je vlastnost u obyčejného smrtelníka chvályhodná, u soudce však předpokládaná a nezbytná. Soudce musí v každém okamžiku jít za spravedlností jako pes po čerstvé stopě, bez ohledu na to, co si myslí někdo jiný. Mnoho je však rozhodnutí, ze kterých zavane na občana, a o toho jde přeci především, nikoliv čerstvá stopa spravedlnosti, ale spíše zatuchlost formalismu a alibismu, zkostnatělosti, ne zdravé konzervativnosti justičního prostředí.
Připomeňme si slavný citát z Nového zákona, ve kterém na jednom místě svatý Pavel píše Korinťanům: „Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný." Jeho smysl je zřejmý: Právě v těch okamžicích, kdy se ocitáme v pozici toho, kdo musí bojovat proti přesile, máme právo na oporu z „vyšších míst“. Citát by se ale dal i obrátit: Neboť když jsem silný, nemohu si dovolit být slabý. A soudce je silný. Podle Ústavy, zákona o soudech a soudcích, tím, jak mocnou zbraň mu do rukou dávají procesní předpisy, talár, státní znak nad ním, republika, která mu propůjčuje své jméno. Soudce si prostě nemůže dovolit ten luxus a být slabý, protože tím slabým je právě ten, kdo stojí před námi: účastník řízení, poškozený, věřitel, a ti všichni žádají zcela právem od soudu to, co jemu vlastní jest. Projev nezávislé státní moci, cit pro spravedlnost, službu právu a schopnost ochránit ty slabé a potrestat ty, kdo si to zaslouží. Jak prosté, dalo by se říci...
A přiznejme si, že občan, který se k soudci obrací s úpěnlivou žádostí a prosbou o vymožení svého práva, narazí občas i na slabost, neschopnost rozumného a spravedlivého přístupu. Jsme tu pro občany, abychom je, v zákonem svěřených mezích, chránili. I to je o té odvaze, síle a sebevědomí.
Podívejme se nyní do budoucnosti, na témata a projekty, které Unie hodlá naplnit a realizovat. Je třeba se zaměřit na sociální program, protože od státu se vyšších penzí zřejmě hned tak nedočkáme. Je proto na čase zamyslet se nad něčím jiným, čím bychom pomohli nejen soudcům ve výslužbě, ale i těm, kteří se ocitli v sociálně nepříznivé situaci. Sociální program nelze chápat jako, v tuto chvíli ne příliš optimistický, boj o vyšší důchody. Máme ale jiné plány a budeme se je snažit realizovat.
Jsme například v jednání s pojišťovnami a zdá se být velice reálné dojednat pro členy Unie zvýhodněné pojištění pro případ pracovní neschopnosti. Byl bych rád, abychom založili klub soudcovských seniorů a pamatovali na ně i finanční výpomocí ze zvláštního fondu, který bychom zřídili a v případě odůvodněné potřeby využili. Přál bych si, aby členky Unie na mateřské dovolené měly zajištěný vzdělávací servis a v případě potřeby i finanční výpomoc. Měli bychom motivovat i začínající soudce, aby cítili výhodu členství v Unii, byli například osvobozeni v prvních letech své kariéry od členských příspěvků a mohli by získat výhodné podmínky pro získání hypotéky. To vše by bylo zaštítěno Unií, stejně tak jako se nevzdávám myšlenky na vznik penzionu pro vysloužilé členy Unie. Musíme se prostě postarat o své členy, kteří potřebují pomoc. Proto se bude letos věnovat sociálnímu programu zvláštní komise.
Se sociálním programem souvisí i etika. Vloni jsme přijali etický kodex a letos máme přijmout jednací řád Soudu Unie, který by měl nově schvalovat aplikace k etickému kodexu. Shromažďovat, zvláště v souvislosti s aktuálními kauzami, které se týkají justice, soudců a jejich etiky, výkladová stanoviska k etickému kodexu a tím jej uvádět v život. První tři návrhy aplikací jsem si dovolil zaslat našemu čestnému prezidentovi, který se ujal publikace těchto aplikací. Vás potom naléhavě žádám, abyste nenechali etický kodex umřít. Dopadli bychom jako ostatní stavovské organizace, které sice kodex mají, ale veřejnost se jich oprávněně ptá: k čemu? Máme-li se stát zdravou elitou společnosti, nesmíme si to dovolit. Zasílejte tedy návrhy aplikací, poukazujte na etické problémy ve vašem soudcovském okolí.
Historicky první programové prohlášení, které přijala začátkem tohoto roku Republiková soudcovská rada zmiňuje nutnost vnitřní reformy Soudcovské unie. Je to logické. Unie se dostala v poslední době do jisté letargie, která by se jí mohla zle vymstít. Komise, které byly založeny na radu našich holandských přátel téměř před deseti lety, nejenže nejsou aktivní, dokonce mají problém s tím, aby se vůbec sešly. Přestávají být motorem Unie, silou působící zejména dovnitř našeho spolku. Nemyslím si, že by Unie nebyla schopna prosazovat navenek své myšlenky, ale jde v tuto chvíli i o to, a možná především o to, aby je byla schopna prosazovat do svého nitra, mezi svými členy i nečleny, dovnitř justice.
Celá společnost žije v období malého zájmu o věci veřejné, politickým stranám i spolkům ubývají členové, po 17 letech od demokratických změn se mezi občany, a soudce jakbysmet, nepodařilo vytvořit povědomí o nutné odpovědnosti za věci veřejné. O odpovědnosti nejen za svoji plnou lednici, peněženku, kariéru nebo vlastní práci. Stále nežijeme v občanské společnosti, po které často a moudře volal Václav Havel. Přesto je Unie stále v této neobčanské společnosti bílou vránou. Musí však na sobě tvrdě pracovat, aby tento punc neztratila.
A proto si půjčím od Johna Fitzgeralda Kennedyho jeho slavný citát: „Neptejte se, co vám dá Unie, ptejte se, co vy dáte Unii!“ Náš spolek se totiž neobejde bez osobní odpovědnosti a nasazení. Bez osobností, které se nebudou bát jít se svojí kůží na trh. Musíme se přestat schovávat za Unii, za její komise, ve kterých se vytrácí moment osobní odpovědnosti za jednotlivé úkoly, a začít stavět na jménech a konkrétních lidech. A že osobnosti Unie má, to vím zcela bezpečně. Ne komise, ale jednotliví členové musí být odpovědní za chod Unie. Vytvořme si něco jako jednotlivé resorty, ministerstva, chcete-li, v jejichž čele budou stát ministři a ti také budou za své resorty odpovědní. Ministr pro financování Unie za její financování a hospodaření, ministr školství za vzdělávání, ministr vnitra za vnitřní záležitosti Unie, ministr zahraničí za záležitosti vnější, ministr pro média za mediální politiku. A tak dále. Jsem přesvědčen o tom, že v případě osobní odpovědnosti jednotlivých členů se činnost Unie oživí a spolek se bude dál zdravě vyvíjet. Myslím, že máme před sebou hodně práce, ale ta práce bude stát za to. A je třeba mít na paměti i to, že právě tento „třetí“ rozměr soudcovské práce činí ze soudce jmenovaného soudce opravdového – ústavního činitele se vším všudy, příslušníka zdravé elity národa.
Vážené dámy a pánové,
hovořím možná poněkud kriticky a jsem si vědom toho, že kritiku si nezaslouží především ti, kteří jsou dnes zde. Že si ji příliš nezaslouží členové našeho spolku, protože ti se řadí mezi soudce uvažující o věcech soudcovských i nesoudcovských globálně, jaksi nad rámec své řadové soudcovské služby. Vykonávají to, co jim neurčuje rozvrh práce, ale to, k čemu je vede jejich soudcovské svědomí. Pánbůh vám to zaplať, nikdo jiný to neudělá.
Chci se ještě vrátit k fenoménu odvahy, jemuž jsem věnoval část svého projevu. Myslím, že se mi v souvislosti s tím vynořilo i téma na příští rok. Odvaha je mimořádně důležitou součástí integrální osobnosti, jakou by soudce měl být. I odvaha - jako spravedlnost - však může být slepá a potom se může stát i hrozbou. Tím nechci snižovat význam odvahy, naopak. Chci prohlásit, že k odvaze být odvážným patří i vědomí odvahy. Stává se módou hledat pro potvrzení vlastních slov citáty moudrých. Proč ne? Mezi soudci se stává módou hledat citáty moudrých Římanů. Jistě, proč ne? Našel jsem ale jeden u Františka Ladislava Čelakovského. Obyčejný, slovanský, český: Zákon je jako zvon. Kdo ho slyší, nebije-li srdce? Pro nás, soudce, je povinností, abychom právo slyšeli. Pak je můžeme chránit."
Vážení a milí, děkuji vám za pozornost.