O SOUDCOVSKÝCH TALÁRECH A DŮSTOJNOSTI
Psal se rok 1988 a já, coby studentka třetího ročníku Právnické fakulty Univerzity Karlovy, jsem se zúčastnila spolu s několika dalšími kolegy studijního pobytu v tehdejší NDR. Mimo jiné byla na programu i účast u soudního jednání. Byli jsme vpuštěni do jednací síně již před započetím samotného jednání, stejně jako další lidé, které jsme tehdy považovali za zástupce veřejnosti. Jednání stále nezačínalo, pouze skupinka lidí se bavila u malého stolku. Bavili jsme se tedy i my mezi sebou. Pochvíli jsme byli požádáni, zda bychom se mohli ztišit, neboť rušíme probíhající jednání. Byla to pro nás poněkud překvapivá informace, protože jsme si do té doby žádného jednání nevšimli, tím méně jsme nezaregistrovali osobu soudce a případně advokátů. Po skončení tohoto jednání za námi přišla nenápadná paní, která nás před tím žádala o klid, představila se jako soudkyně a byla ochotna zodpovědět naše případné dotazy. Omluvili jsme se za to, že jsme vyrušovali a vysvětlovali jsme, že u nás je soudní jednání oficielně zahajováno a zejména soudce má na sobě talár jako povinný úřední oděv. Německá soudkyně se velmi podivila a vyslovila pro mne nezapomenutelnou větu: „Cože, Vaši soudci nosí talár, takový buržoazní přežitek? Vždyť se tím odlišují od pracující třídy!“
V loňském roce jsem se již jako soudkyně zúčastnila stáže ve Velké Británii. Ujišťuji všechny čtenáře, že tam je soudce osobou nepřehlédnutelnou nejen v soudní síni. Samozřejmě nosí talár a krom toho ještě paruku. A nejen on, ale i advokáti (baristři), kteří hájí zájmy stran a nejen v soudní síni. Když je vyhlášena polední přestávka a jde se na oběd mimo budovu soudu, odkládají sice paruku a talár, ale ponechávají si na sobě bílé nákrčníky s fiží, které jsou také součástí úředního oděvu. Každý na ulici pak vidí, že kolem jde advokát či soudce. Je to prostě odznak stavu a vyvolává úctu. Samozřejmě i ten, kdo jej nosí, se chová odpovídajícím způsobem, aby svému stavu neuškodil.
Jako soudce se cítím hluboce dotčena, pokud volání soudců po elegantních a funkčních talárech jako odznacích soudní moci je veřejnosti překládáno tak, že soudci vlastně vůbec nepracují a pokud se něčím zabývají, tak výhradně novými taláry a výší svých platů, jak se o to pokouší někteří novináři, naposled Viliam Buchert v MF DNES z 12. 1. 2004.
Nabízím panu Buchertovi, aby v parném létě, kdy teplota šplhá nad 38°C, navlékl na sebe přes řádný a důstojný občanský oděv můj talár typu „Horník“ a aby v něm proseděl více než polovinu dne v neklimatizované soudní síni. Věřím, že mi dá za pravdu, že tento odznak státní moci v podobě, ve které dnes existuje, značným způsobem ztěžuje již tak náročný výkon soudcovské profese. Akutní dehydratace organismu (v soudní síni je zakázáno pít byť jen minerálku) rozhodně nepřispívá k optimálnímu pracovnímu výkonu. Proto volání po nových talárech považuji za naprosto oprávněné a legální a rozhodně se ohrazuji proti tomu, že bych kvůli této žádosti pracovala méně nebo hůře. Spíše mne zaráží, že takové požadavky musí prosazovat soudci sami, namísto toho, aby je zajišťovalo ministerstvo spravedlnosti, do jehož pracovní náplně zajišťování důstojných pracovních podmínek soudců patří. To ministerstvo spravedlnosti, které v dobách první republiky, kdy součástí tehdejší Československé republiky byly Čechy, Slovensko a Zakarpatská Ukrajina, kdy nebyly faxy a počítače s internetem, zvládlo svou náplň činnosti vykonávat s polovičním počtem úředníků, než má dnes.
JUDr. Markéta Čermínová, soudkyně Městského soudu v Praze