K Městskému soudu přišel jeden (lépe řečeno jedna). Pro ostatní poté, kdy se novinářsky vyřádili v Hradci, téma zjevně vyčpělo. A mně je to skoro líto, protože třeba by tentokrát bylo možné vysvětlit, co že to je ten soudcovský talár a proč by bylo vhodné mít jiný. Připouštím, že jsem poněkud naivní, domnívám-li se, že lze vysvětlit, že soudci nejsou zpovykaná banda egocentrických šílenců, kteří, místo aby konečně začali řádně pracovat a zasloužili se tak o své pohádkově vysoké příjmy jdoucí z peněz daňových poplatníků, touží po jediném: svými nesmyslnými požadavky zruinovat státní rozpočet.

Nepovažuji nic, co s taláry souvisí, za to nejdůležitější na světě. Nemyslím si, že by v novém taláru soudce lépe soudil, soudí-li špatně ve starém. Ale troufám si tvrdit, že by “se mu lépe soudilo“, tedy lépe by se mu pracovalo. Je totiž celkem normální chtít vhodný pracovní oděv a pracovním oděvem je z pohledu soudce talár především, i když zároveň také podle příslušné normy oděvem „úředním“, tedy oděvem, který má cosi representovat.

Část své pracovní doby soudce tráví v jednací síni, což je, myslím, obecně známý fakt. Soudce I. stupně tam bývá zpravidla dva jednací dny v týdnu. Potřebuje se při jednání intenzivně soustředit na řešený problém. Může se ovšem stát, že se za situace, kdy v jednačce sedí od rána, kdy právě udeřila čtvrtá odpoledne, venku zuří léto a teploměr ukazuje čtyřicet stupňů nad nulou, soustředí pouze na jediné – aby přežil. Má na sobě totiž několik hodin pracovní oděv s vlastnostmi hubertusu kříženého se skafandrem. Vzhledem k těmto vlastnostem je soudci velmi teplo i tehdy, je-li venku 40 stupňů pod nulou. V zimě se totiž u soudů někdy i topí, v jednací síni je pak pokojová teplota. Žádný normální člověk nebude v dobře vytápěné místnosti sedět v teplém kabátě. Soudce musí. Příslušná instrukce předepisuje, že talár má být ušit z lehké, vlněné látky. Z takové zpravidla ušit není. Svrchní materiál je neprodyšný, podšívka rovněž. Talár má též pláštěnku, i ta je vypodšívkovaná. Čtyři neprodyšné vrstvy dokáží vykonat své. Talár je těžký.

Jednoho parného léta, kdy bylo vedro všem, jsme se sešli u kulatého stolu s podnikateli a hovořili o lecčems, co souvisí s rychlou a kvalitní justicí. Řeč se stočila na věci různé, od těch podstatných a vznešených (např. úroveň legislativy, špatně placená administrativa, etika soudce a jeho odborná úroveň) přes ty méně podstatné (mechanické psací stroje v jednacích síních) k těm takřka přízemním (horko v jednacích síních). Přes horko v jednacích síních, přes debatu o tom, jak každý z nás pochopitelně dovolí advokátovi, aby sundal sako, že by i dovolil výjimečně pít (vodu !) v jednací síni už jen proto, aby nebozí účastníci vedrem nezkolabovali, se řeč stočila na to, jak je dobře, že k pracovnímu oděvu českého soudce nepatří paruka či slušivá čapka, že úplně stačí mít na sobě talár. Hovořilo se o kvalitě talárů. Jeden z přítomných pánů prohlásil, že by někdo šikovný mohl pro soudce šít taláry. A OP Prostějov nápad realizoval, začal šít taláry z materiálů, které mají velmi současné parametry. Předtím ovšem se s několika z nás, osob s velmi různými konfekčními velikostmi, sešel zástupce OP Prostějov, ukázal nám, z jakých materiálů by taláry mohly být ušity, že by mohly mít více než jen tři velikosti, že by tudíž soudci menšího vzrůstu nemuseli mít rukávy několikrát ohrnuté, že by naopak soudcům, kteří více vyrostli, nečouhaly z taláru ruce, že by se talár dal střihově i krejčovsky zpracovat lépe, že by tudíž konečně plnil funkci nejen vhodného pracovního oděvu z hlediska svých užitných vlastností, ale že by byl i oděvem důstojným. A nakonec nám ukázal, jaký jednoduchý, krásný, elegantní talár ušili pro holandské soudce. A my byli nadšeni. Protože každý, kdo si talár oblékl, byl najednou důstojnost sama. V našem divadelně pojatém taláru soudce vypadá tak trochu jako portýr hotelu Paříž.

A to je vlastně vše. Situace se má tak, že je zde možnost, aby čeští soudci měli nadále taláry současného střihu, leč z kvalitního materiálu a lépe ušité. Je zde ovšem též možnost, to proto, aby soudci mohli soudit v oděvu jiném, pozměnit instrukci, která do detailu popisuje, jak má soudcův úřední oděv vypadat. Finančně to vyjde nastejno. Ony se totiž stejně čas od času musejí kupovat nové taláry, protože staré doslouží. Ty, které by měly jiný střih, nejsou o mnoho dražší než ty staré. Je zde možnost, že po určitou přechodnou dobu by mohli soudci soudit jak v talárech nynějšího, tak jiného typu, takže taláry by se obměňovaly postupně. Pochopitelně že by bylo nutné, aby soudci jednoho senátu měli talár stejný.

Shrnu-li shora uvedené, pak je zde možnost, aby čeští soudci opustili rakousko-uherskou tradici (stejný talár totiž nosili již c.k. soudci) a možná tak začali měnit justiční atmosféru, která se mi jeví stále ještě poněkud rakousko-uherská. Začali ji v tomto případě měnit směrem od jevu k podstatě, ale nakonec proč ne.

JUDr. Monika Vacková

Fotografie z přehlídky talárů uspořádané v Hradci Králové: