Právní rozbor odmítnutí jmenování soudců

Dovoluji si přispět k diskusi o odmítnutí jmenování soudců z důvodů nedostatku věku. Jsem nucen, ač nerad s ohledem na důstojnost a vážnost prezidentského úřadu,  konstatovat, že odborná diskuse o způsobu zajištění kvalitní a rychlé justice nabrala nečekanou a nepříjemnou razanci.
 
Prezident republiky odmítl jmenovat soudce mladší 30 let. Důvodem pro jejich odmítnutí je výslovně jejich věk. Tento krok odporuje zejména Ústavnímu zákonu číslo 1/1993 Sb. (Ústava), Listině základních práv a svobod (LZPS) vyhlášené pod číslem 2/93 Sb., zákonu o soudech a soudcích č. 6/2002,  a dále Evropské úmluvě o základních právech a svobodách a dalším předpisům i platné judikatuře Evropského soudního dvora v Lucemburku a Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.
 
 
Ústava České republiky jako norma nejvyšší právní síly v čl. 2 odst. 3 stanovuje, že lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Článek 2 odst. 4 stanovuje, že každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
 
Občané si zřizují stát, aby sloužil jejich potřebám. Stát není suverén nad svými občany, patří svým občanům. Stát je umělá entita založená na společenské smlouvě občanů, kterou nazýváme ústava (constitution, Verfassung). Občané jsou i v rámci společenské smlouvy  suverénními,  státu nepodřízenými osobami. Státu, aby byl funkční, svěřují určité pravomoci, tím částečně omezují svou suverenitu. Je věcí občanů uvážit kolik a jaké pravomocí státu dají. To znamená, že je věcí občanů jaký druh státu (republika, monarchie), a jaké orgány státu zřídí, i jakými pravomocemi je vybaví.
 
Pravomoc státu neznamená, že suverenita občanů ve stejném rozsahu zaniká, nebo že se jí občané vzdávají. Jen ji omezují, aby mohl stát prostřednictvím občany zřízeného orgánu vykonávat pravomoc. Pokud je to jejich vůle, mohou orgánu pravomoci odejmout a orgán případně zrušit.
 
Občané jsou tedy suverény dál, proto v oblastech, kde státu žádnou pravomoc nesvěřili, nemohou být státem omezováni. Stát nesmí vynucovat povinnosti, které nejsou založeny jeho pravomocí. Stát nesmí ani vynucovat povinnosti více nebo jinak než je založeno jeho pravomocí. Řečeno s Ústavou, každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit co zákon neukládá. Pravomoc je tedy ohraničena suverenitou – svobodou – člověka. Jen stát respektující tato pravidla je státem demokratickým, státem právním a nikoliv vrchnostenským.
 
 
Ústava v čl. 2 odst. 3 říká, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Ustanovení čl. 63 odst. 1 písm. i ) Ústavy říká, že prezident republiky dále jmenuje soudce. 
 
Stát svěřenými pravomocemi nedisponuje. Je jeho povinností je vykonávat. To také  znamená, že své pravomoci nemůže odmítnout, nebo se jich vzdát. Nemůže si ani vybírat, které pravomoci nebo jejich části bude nebo nebude vykonávat. Nemůže si vybrat, že pravomoc nebude uplatňovat proti určitým osobám, které si vybere. Pravomoc státu lze založit jen zákonem. Jen pravomoc založená zákonem je pravomoc řádně státu svěřená. Odpovídá to pravidlu, že povinnosti lze občanům ukládat jen zákonem.
 
Prezident republiky je především orgán státu. Je součástí státu. Je zřízen v rámci státu. Neexistuje vně podstaty státu. Přes veškeré zvláštnosti tohoto úřadu proto i pro prezidenta jako orgán státu platí veškerá pravidla stanovená státu. Prezident republiky proto může vykonávat jen takové pravomoci, které jsou mu zákonem svěřeny. Tyto pravomoci  může vykonávat jen ve stanovených mezích a stanoveným způsobem.
 
 
Ústava vyjadřuje vůli lidu předat určitou tuto pravomoc určité instituci. Prezidentu republiky je (= jménem lidu, v jeho zájmu)  svěřena pravomoc jmenovat soudce. Podrobnosti výkonu této pravomoci stanovuje zákon č. 6 z roku 2002 o soudech a soudcích. Je to jen prezident, kdo jmenuje soudce a nikdo jiný. Prezidentu republiky je tato pravomoc svěřena, aby ji vykonával. Je jeho oprávnění, ale i jeho povinnost. Je to ústavou založená a zákonem konkretizovaná povinnost svěřená ústavou založené části veřejné – státní – moci.
 
To znamená, že prezident nemůže tuto pravomoc odmítnout. Prezident republiky tuto pravomoc také nemůže vykonávat selektivně. Nemá prostor pro úvahu, zda přijme pravomoc jen  částečně případně s jinou výhradou. Výhradu může uplatnit jen suverén. Je to výraz jeho neomezené svobody. Prezident je však orgán veřejné moci. Nenáleží mu svobody, ale pravomoce. Prezident republiky je úřad svěřený konkrétní fyzické osobě, která sama o sobě je suverénem, ale úřad prezidenta takovou suverenitou nadán není. Suverenita osoby, která úřad prezidenta spravuje, se na tento úřad nepřenáší. Prostor pro úvahu nad svěřenými pravomocemi není stejný jako prostor pro úvahu nad svobodami. Prostor pravomoci je konečným způsobem stanoven ústavou a zákonem.  Osoba, která vykonává úřad, musí striktně oddělovat, zda užívá pravomoc nebo zda užívá svobodu suveréna. 
 
Prezident republiky je úřadem státní moci, a proto je vázán právním řádem. Podmínky pro jmenování soudců jsou stanoveny zákonem číslo 6/2002 Sb. Tento zákon stanovuje mimo jiné obecnou podmínku pro jmenování dosažení 30 let věku (§ 60 zákona). Pro čekatele přijaté za předchozího znění zákona platí podmínka 25 let věku, čl. X. písm. b) zákona 192/2003 Sb.
 
Prezident republiky nemá možnost se vnitřně rozhodnout, že soudce nejmenuje. Čl. 60 odst. 1 písm. i) říká kogentně, to znamená závazně bez možnosti odchylného přístupu, prezident republiky soudce jmenuje, nikoli může jmenovat. Nemůže odmítnout jmenovat, protože prezidentova role jako představitele státu slouží k tomu, aby zástupce soudní moci byl do funkce uváděn zvláštní přiměřenou procedurou odpovídající postavení nezávislé soudní moci.  
 
Navržení kandidáti byli odmítnuti s odkazem na nedostatek věku, ačkoli podle zákona je jejich věk dostatečný, tedy zákonné podmínky splnili. Prezident proto uplatňuje státní moc jinak než v mezích stanovených zákonem. Jde o porušení ústavního pravidla, proto došlo k překročení pravomoci prezidenta a tedy k porušení Ústavy ČR!
 
Jmenování soudců není samostatná pravomoc prezidenta. Jde o pravomoc kontrasignovanou vyjmenovanou v čl. 63 odst. 1 písm. i) Ústavy. Prezident republiky tedy nerozhoduje sám, jeho rozhodnutí vyžaduje dle čl. 63 odst. 3 spolupodpis předsedy vlády nebo pověřeného člena vlády. Podle čl. 63 odst. 4 za rozhodnutí prezidenta, kde je třeba spolupodpis předsedy vlády nebo člena vlády je odpovědná vláda.
 
Prezidenta nelze donucovat, aby někoho jmenoval. Prezident je vázán kogentním právním textem tj. v tomto případě Ústavou, LZPS a zákonem o soudech a soudcích. Argument, že navržení soudci jsou nedostatečně zkušení opouští stanovenou právní problematiku. Prezident může mít obecně názor na cokoli, ale nikdy nesmí popírat platné právo s odkazem na subjektivní právem neaprobované přesvědčení. A to ani v případě, že je puzen dobrým úmyslem nebo hlubokým přesvědčením.
 
Listina základních práv a svobod (LZPS) v čl. 1 stanovuje, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Zákaz diskriminace je obsažen v ustanovení čl. 3 odst. 1 LZPS, zde je uvedeno, že základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
 
Článek 26 odst. 1 uvádí, že každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností.
 
Z těchto ustanovení plyne, že každý, kdo splní zákonem stanovené podmínky, má právo – ústavně zaručené – na rovnou příležitost ucházet se o určité povolání. Všichni, kdo splňují podmínky musí mít stejnou – rovnou - šanci v přístupu k zaměstnání, povolání nebo veřejné funkci, tím je zakázána diskriminace. Pokud je jim taková rovná příležitost odepřena, jsou dotčena jejich základní práva a svobody zaručená LZPS a to zejména právo na rovnost.
 
Zákon výslovně a jednoznačně říká, jaký věk musí být dosažen. Přesto je toto kogentní pravidlo uplatněno na určité osoby odchylně. Jde proto o diskriminaci, neboť předem známá pravidla platná pro zákonem definované osoby stejnou měrou byla na část osob uplatněna jinak, aniž k tomu byl zákonný důvod.
 
Základní práva a svobody jsou pod ochranou Ústavního soudu. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí nebo jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Právo na rovnost a právo svobodného přístupu k povolání jsou práva zaručená LZPS. Jednání prezidenta není rozhodnutím, jde tedy pojmově o jiný zásah státu. Jednání prezidenta do těchto práv zasahuje, a tím je založena příslušnost Ústavního soudu. Postižené osoby proto mohou podat ústavní stížnost!
 
Vedle toho je třeba zmínit, že existují i závazky vyplývající České republice z mezinárodních smluv a evropských unijních předpisů, které diskriminaci také zakazují. K dispozici je nyní i judikát Evropského soudního dvora v Lucemburku, který se již diskriminací v přístupu k veřejné funkci meritorně zabýval.
 
Je-li v České republice diskriminace možná a veřejně proklamovaná dokonce na úrovni ústavních orgánů, pak asi nemá cenu tvrdit, že tento útvar je demokratickým právním státem patřícím do Evropské unie. Hlava státu takovým postupem vyvolává naléhavě otázku, proč by obyčejní lidé měli respektovat právem uložené povinnosti a zaručené svobody, když základní, demokracii imanentní pravidlo - rovné šance - neuznává ani osobnost formátu prezidenta republiky.
 
Debata, zda člověk má dost zkušeností v 25, 30 nebo 35 letech věku je nadbytečná. Pokud zákon říká, že podmínkou je dosažení 25 nebo 30 let pak je problém vyřešen kogentně vůlí zákonodárce. Spor o množství zkušeností je jen  teoretickou rozepří, která na platné právo nemá vliv. Možná je lze uplatnit v rámci úvah de lege ferenda, ale nelze takovouto individuální úvahou podmiňovat úkon stanovený zákonem jednoznačně. To je porušení ústavních pravidel. Faktem je, že v rámci dělby moci, prezident justici poškodil.
 
Dosud publikované názory postrádají jakoukoli právní argumentaci založenou na platném právu. Teoretické vývody bez aplikace práva nemohou obstát. Problém není v tom, zda ti lidé byli nebo nebyli zralí, problém zní: „Byla porušena Ústava, Listina základních práv a svobod a zákon o soudech a soudcích nebo nikoli.“ Soustřeďme se na podstatu problému. Jde tu o odborný právní spor o pravomoc a zaručené základní lidské svobody. 
 
Dne 11. března 2005
 
                                                                                    Milan Tomeš
                                                                        asistent katedry ústavního práva
                                                                                  FPR ZČU Plzeň