K postupu při výběrovém řízení na funkci místopředsedy Vrchního soudu v Praze odkazuji na připomínky Soudcovské unie, které vznesla ke znění Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 25. července 2014, č. j. 100/2014 – OJ-ORGV/3, o postupu při navrhování a jmenování funkcionářů soudu. Domnívám se, že ve zmíněném výběrovém řízení se zjevně projevila absence umožnit veřejnosti podat výběrové komisi informace k osobám uchazečů přihlášených do výběrového řízení ve fázi, kdy by mohly být řádně projednány a zohledněny. Výběrová komise by v takovém případě mohla vyhodnotit relevantnost předložených informací, ověřit či doplnit potřebné údaje, ale zejména dát prostor dotyčnému uchazeči, aby se k nim vyjádřil, vyvrátil je či potvrdil. Tento postup by vedl ke zjištění úplných informací o uchazeči, ale zároveň by odpovídal principům spravedlivého procesu, dle nichž by měl každý mít možnost vyjádřit se ke skutečnostem, které jsou k jeho osobě v určitém řízení podávány, a to ještě před jejich hodnocením. Zároveň by tím byl vymezen časový prostor, kdy lze pochybnosti vůči jednotlivým uchazečům uplatnit, později by již nebylo možné jejich zpochybňování.
 
Soudcovská unie zdůrazňuje výše uvedené principy výběrových řízení, neboť absence každého z nich vede k pochybnostem o řádném výběru soudního funkcionáře. K tomuto konkrétnímu případu uvádím, že velmi oceňuji Vaši snahu o to, aby se místopředsedou Vrchního soudu v Praze stala důvěryhodná a schopná osoba, a respektuji, že Vaší motivací je boj proti korupci. Nemohu však neupozornit na to, že dodatečné zpochybnění úspěšných uchazečů o post předsedy či místopředsedy soudu může být motivováno i zcela opačně. Zveřejněním negativních informací o uchazeči po ukončení výběrového řízení, nedávajícím šanci na obranu v jeho průběhu, by mohl být subjekty s opačnými zájmy, nežli jsou ty Vaše, záměrně zpochybněn i vítězný kandidát, který dává jistotu transparentního a korupčním jednáním odolného chodu soudu.
 
Na základě uvedených úvah Soudcovská unie vydala svá vyjádření, která vybízejí k revizi úpravy výběrových řízení na soudní funkcionáře, ale zároveň varují před svévolným porušováním aktuálně stanovených pravidel.
 
Vedení Soudcovské unie bylo dále dotázáno na postoj k otázce, zda poradenská činnost JUDr. Sváčka pro prezidenta republiky nebyla v rozporu s etickými zásadami pro výkon funkce soudce, k čemuž se měl vyjádřit Etický soud Soudcovské unie. Při formulaci otázek pro Etický soud SU ohledně slučitelnosti funkce soudce s činnostmi vykonávanými pro výkonnou moc bylo zjištěno, že jednání, ke kterému by se měl Etický soud vyjádřit, zahrnuje i jiné nežli etické aspekty, neboť je zpochybňován též soulad s Ústavou a zákonem č. 6/2002 Sb. ohledně oddělení moci výkonné a soudní, přičemž ke spornému jednání došlo před více než 10 lety. Vedení SU tedy dospělo k závěru, že Etický soud bude vyzván k zodpovězení otázek týkajících se slučitelnosti funkce soudce a jiných činností dle aktuální právní úpravy, k poradenské činnosti JUDr. Sváčka pro prezidenta republiky v letech 2003 – 2004 se vyjádří Výbor SU.
 
Vedení SU konstatuje, že při hodnocení otázky, zda výkon poradenské činnost soudce je v rozporu s dělbou státní moci a etickými zásadami pro funkci soudce, je nutno přihlédnout k době, kdy tato činnost byla vykonávána, k tehdejšímu znění zákona č. 6/2002 Sb. a též obecně k modelu správy soudnictví v České republice.
 
Tzv. „ministerský“ model správy soudnictví s sebou nese v určitých oblastech nutnou spolupráci moci výkonné a soudní, zejména ohledně odborných a koncepčních otázek, které není vhodné a efektivní rozhodovat bez konzultace se zástupci soudní moci. Vzhledem k neexistenci orgánu reprezentujícího soudní moc není určen přirozený zástupce soudní moci pro tuto spolupráci a konzultace výkonné i zákonodárné moci s mocí soudní probíhají zejména prostřednictvím soudních funkcionářů. Podobná situace je v Rakousku a zvláště v Německu, kde jsou vztahy ministerstva spravedlnosti a soudců ještě užší, stáž soudce na ministerstvu je běžnou součástí profesní dráhy soudce.
 
V České republice se podoba spolupráce soudní a výkonné moci vyvíjela a měnila, a to na zákonné úrovni i v praxi. Článek 82 odst. 3 Ústavy zakotvuje neslučitelnost funkce soudce s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu a s jakoukoli funkcí ve veřejné správě, s tím, že zákon stanoví, se kterými dalšími činnostmi je výkon soudcovské funkce neslučitelný. Zákon o soudech a soudcích stanovil případy, kdy soudce vykonává zároveň s funkcí soudce i činnosti spojené se státní správou soudů – typicky v postavení soudního funkcionáře. Poradenská činnost soudce pro orgány výkonné moci výslovně zákonem upravena není, obsahově je nejblíže dočasnému přidělení soudce k Ministerstvu spravedlnosti.
 
Zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, možnost dočasného přidělení soudce k Ministerstvu spravedlnosti upravoval v § 41 odst. 2 tohoto zákona. V praxi toho bylo využíváno, za jeho účinnosti soudci působili na ministerstvu dokonce ve funkci náměstků. I po nahrazení tohoto zákona zákonem č. 6/2002 Sb. byla možnost dočasného přeložení soudce k Ministerstvu spravedlnosti upravena v podstatě totožně. S tím polemizoval prezident republiky, který toto ustanovení (včetně dalších) napadl ústavní stížností a upozornil na možné negativní stránky této spolupráce. Ústavní soud mu v této části stížnosti vyhověl a ustanovení zakotvující dočasné přidělení soudce k ministerstvu spravedlnosti zrušil. Nález byl vydán dne 18. 6. 2002 s účinností od 1. 7. 2003. K tomuto datu byla přijata novela zákona o soudech a soudcích (zákon č. 192/2003 Sb.), která možnost dočasného přidělení soudce k ministerstvu spravedlnosti obnovila a v této podobě bylo ustanovení § 68 odst. 1 zákona o soudech a soudcích platné do 14. 10. 2010, kdy byla dotyčná ustanovení opět zrušena Ústavním soudem (nález č. 294/2010 Sb.).
 
Z uvedeného je zřejmé, že působení soudců na Ministerstvu spravedlnosti v podobě dočasného přidělení bylo v minulosti upraveno zákonem a v praxi využíváno, přestože nejméně od roku 2002 probíhala diskuse o jeho vhodnosti a přijatelnosti.
 
Při hodnocení poradenské činnosti soudce pro prezidenta republiky lze konstatovat, že stejně jako u dočasného přidělení k ministerstvu spravedlnosti se jedná o činnost pro složku výkonné moci. Prezident není orgánem státní správy soudů, v oblasti soudní moci mu však jsou svěřeny významné pravomoci a lze tedy předpokládat i potřebu odborných konzultací s představiteli soudní moci. Intenzita a pravidelnost poradenské činnosti tedy nedosahuje vztahu dočasného přidělení soudce k ministerstvu spravedlnosti, nicméně význam odborného poradenství nelze podceňovat. Je otázkou, na koho by se prezident republiky měl při potřebě odborné konzultace vyplývající z jeho úkonů vůči moci soudní při neexistenci orgánu reprezentujícího soudnictví obracet.
 
S rostoucím významem a autoritou soudnictví se v uplynulých letech začaly čím dál častěji projevovat nátlaky ostatních složek státních mocí. Bylo poukazováno na případy, kdy spolupráce soudce zejména s výkonnou mocí byla hodnocena jako problematická. Vyústěním těchto polemik je nález Ústavního soudu č. 294/2010 Sb. ze dne 6. 10. 2010, ve kterém bylo působení soudců na MSp označeno za nepřípustné a úprava dočasného přidělení soudců k ministerstvu byla opět zrušena.
 
Od této doby je čím dál častěji a silněji zdůrazňována potřeba změny modelu správy soudnictví, zejména nutnost ustavení orgánu reprezentujícího soudní moc, který by byl jednoznačným a nezpochybnitelným partnerem pro jednání s mocí výkonnou i zákonodárnou.
 
Na základě uvedených údajů dospělo vedení Soudcovské unie k závěru, že působení JUDr. Sváčka v období let 2003 a 2004 v týmu poradců prezidenta republiky nebylo bez dalšího v této době v rozporu se zákonem, neboť zákon předpokládal i soustavnou činnost soudce pro výkonnou moc na ministerstvu spravedlnosti v podobě dočasného přidělení, a nebylo samo o sobě ani v rozporu s etickými nároky na funkci soudce, neboť při absenci reprezentativního orgánu soudnictví prezident republiky při plnění pravomocí v oblasti soudnictví oslovoval logicky předsedy soudů, jakožto jediný odborný orgán v soustavě státní správy soudů. Pokud se v uvedené době oslovený soudní funkcionář snažil plnit roli odborného poradce za účelem zvýšení kvality úkonů prezidenta republiky vůči soudní moci a při tomto působení nevzniklo podezření o případné jiné motivaci jeho činnosti, nevyvstávají pouze v důsledku takové poradenské činnosti vykonávané v letech 2003 – 2004 pochybnosti o rozporu s etickými požadavky na chování soudce. Obecně lze konstatovat, že odborné poradenství soudních funkcionářů pro výkonnou moc nebylo v uvedené době ojedinělé ani neobvyklé, teprve v průběhu času se začaly projevovat deficity této spolupráce, které byly s konečnou platností pojmenovány v nálezu Ústavního soudu č. 294/2010 Sb.
 
Vedení Soudcovské unie zdůrazňuje, že zde posuzovaná věc je významnou podporou pro ustavení orgánu reprezentujícího soudní moc, aby k uvedeným situacím v budoucnu nedocházelo. Vývoj politické a společenské situace si vynucuje přehlednější oddělení soudní moci od ostatních, ke stejnému výsledku směřují i diskuse v sousedních státech (Německo, Rakousko) se stejným modelem správy soudnictví.
 
                                                                                                                  Mgr. Daniela Zemanová, v.r.
                                                                                                              prezidentka Soudcovské unie ČR
V Praze dne 29. října 2014