Vystoupení prezidenta SU ČR JUDr. Tomáše Lichovníka na soudcovském sněmu

Vážení hosté, milé kolegyně, vážení kolegové,

 před třemi lety jste mi dali důvěru, abych vedl naši Unii a nadešel čas skládání účtů. Jaké byly priority současného vedení Unie a co se povedlo uskutečnit? Či spíše, k čemu se nám povedlo přiblížit. A protože k Vám nemluvím jen jako odcházející prezident Unie ale i jako kandidát na další volební období, představím Vám i své vize do budoucnosti.

 Z programového prohlášení přijatého v roce 2009 vyberu, podle mne, nejdůležitější cíle. Tím hlavním bylo a stále je vytvoření reprezentativního orgánu soudní moci. Dalšími zajištění rovného přístupu občanů ke spravedlnosti. Rovného ve smyslu, že občané všech krajů mají právo na projednání svých věcí ve srovnatelném čase. A konečně vytvoření takových podmínek, aby se soudce po dobu aktivního výkonu své funkce nemusel stále zajímat o to, jaký asi bude jeho příjem v tom kterém roce. A aby odchod do výsluhy pro něj neznamenal obrovský propad jeho životní úrovně.

 Začnu odzadu. Ani v uplynulých třech letech jsme se nevyhnuli sporům o výši platu před Ústavním soudem. Sporům z větší části úspěšným, které však dosud nepřinesly dlouhodobější řešení a tolik potřebnou jistotu. Nebudou-li úspěšná jednání s vládou a zákonodárci o rozmrazení platů a navrácení platové základny na dřívější úroveň, nezbude nám opět nic jiného než další kolo sporů před Ústavním soudem. Já osobně nejsem příznivcem takového řešení. Škodí postavení soudců ve společnosti a tím i důvěryhodnosti celé justice. To ostatně může být i motivací pro opakované zásahy do našeho odměňování. Zatím totiž vše nasvědčuje tomu, že většina politiků nemá zájem na silném a důvěryhodném soudnictví. Přes riziko „ztráty bodů“ u veřejnosti jsem ale nadále připraven obhajovat a prosazovat naše oprávněné a nikterak maximalistické požadavky. Vždyť od roku 1995 jsme nikdy nežádali jakékoli zvýšení platů. Vždy jsme usilovali jen a jen o to, aby plat soudce nebyl svévolně snižován a aby toto snižování nebylo tradičním hitem předvolebních kampaní prakticky všech politických stran.

 Před dvěma lety Unie představila svůj projekt „emeritního soudce“, který by umožnil důstojný odchod starších kolegů do výslužby, ale také i jejich možný návrat v případě potřeby ze strany soudu. Jsem přesvědčen, že je to projekt, který na rozdíl od nejrůznějších výsluh či odchodného přináší i přidanou hodnotu. Přidanou hodnotu v podobě rychlé pomoci soudům, jejichž soudcovský sbor byl oslaben například rodičovskou dovolenou či dlouhodobou pracovní neschopností. Takové situace totiž dnes nejsou nijak řešeny. Co si má počít například předseda soudu v Jičíně, kde z deseti soudců a soudkyň jsou tři na rodičovské dovolené a jedna v dlouhodobé pracovní neschopnosti? Jak k tomu přijdou účastníci řízení před tímto soudem, že stát není schopen reagovat na takové naprosto běžné situace? A my zde nabízíme řešení. V letošním roce již proběhla jednání na úrovni představitelů justice (samozřejmě i Unie) a  náměstků ministra spravedlnosti a ministra práce a sociálních věcí. Stejně tak i jednání se zákonodárci. Předmětem těchto jednání bylo nalezení modelu přijatelného z hlediska výdajů státu a prospěšného pro justici. Jednalo se pouze o první jednání, která by však měla pokračovat. Důležité je, že myšlenka není a priori odmítána.

 A jak je to s přístupem občanů ke spravedlnosti? Budu-li trochu cynický, tak skvělé. Podle počtu sporů v posledních letech musel být žalobcem či žalovaným snad každý dospělý občan republiky. Ale vážně. V celostátním měřítku narostla jen civilní sporná agenda na okresních soudech od roku 2008 o 30%. V severních Čechách či na severní Moravě to bylo dokonce o více než 40%. To nemluvím o insolvenční agendě, kde by nárůst „jen“ v desítkách procent uvítali. A reakce ministerstva spravedlnosti? Soudců je dost, ne-li dokonce moc! Odbornému aparátu se snížily platy, případně se snížily i jeho počty. Ministerstvo již raději několik let neplní svou povinnost a nestanoví každoročně počty soudců a odborného aparátu podle počtu projednávaných věcí. Přitom tato povinnost je v zákoně o soudech a soudcích uvedena jako první povinnost ministerstva spravedlnosti! Jeho představitelé sice slibují vypracovat alespoň zásady pro stanovení počtu, ale dlouhodobě zůstává pouze u slibů. Co to znamená v praxi? Soudy jsou doslova a do písmene zavaleny žalobami, které si musí samy vytisknout a rozmnožit. Soudci jsou zavaleni spory o řádově stovky a tisíce korun a nemají čas na řešení opravdu závažných věcí. Mluvím tu o této situaci již třetí rok. Upozorňují na ni soudci, a nejen oni, ze všech stran. Prakticky na každé poradě se společně s předsedy krajských soudů snažíme přimět ministerstvo spravedlnosti k činnosti. Výsledek? Možná budou sníženy odměny advokátům a již došlo ke zvýšení soudních poplatků. To vše po téměř třech letech trvání epidemie zvané „elektronický“ platební rozkaz. Jen na soudních poplatcích stát přišel za tu dobu o stovky miliónů korun. Další náklady přináší všechna práce, kterou soudy musí dělat za žalobce. Ukazuje se, že ministerstvo spravedlnosti není schopno adekvátně reagovat na vývoj situace v justici. Schází zde jakákoli vize. Jakákoli trochu dlouhodobější koncepce. A není divu. Stěží lze od politiků očekávat předkládání koncepcí, které by mohly prokázat svou prospěšnost až po volbách. Až za jiné vlády. Jaké je tedy řešení? Vytvoření reprezentativního orgánu soudnictví, který bez ohledu na politické preference a se znalostí věci bude předkládat tolik potřebná řešení a bude se podílet na řízení soudnictví.

 Loni jsem na sněmu mluvil o ochotě předsedy vlády a ministra spravedlnosti jednat o vzniku takového orgánu. Vyjádřil jsem víru, že svá slova myslí vážně. Pan premiér opravdu přešel od slov k činům a v červenci se v Židlochovicích uskutečnilo historicky první jednání předsedy vlády se širokou reprezentací justice, a to právě na téma nejvyšší rady soudnictví. Pravda, představy pana premiéra o složení takového orgánu a o jeho pravomocích se od našich představ značně liší. Nicméně ministru spravedlnosti bylo uloženo připravit návrh zákona a dokonce i návrh novely Ústavy, které vznik tohoto orgánu umožní. Návrhy byly předloženy předsedovi vlády a po jeho schválení bychom se nad nimi měli sejít k dalšímu jednání.

 O zamýšlené úpravě jste již byli stručně informováni. Podrobnější informace máte ve svých materiálech a téma bude předmětem jednání jedné naší odborné skupiny. Přesto si neodpustím pár vět. Dlouhodobě jsem zastával názor, že v nejvyšší radě soudnictví musí mít soudci většinu. Že rada musí mít silné nejen personální, ale i finanční pravomoci. Jinak hrozí diskreditace celé myšlenky. Nyní jsem smířlivější. Společně s dalšími představiteli justice jednáme o radě, v níž by soudci měli mít jen paritu a omezené personální pravomoci. Proč jsme ještě neodešli od jednacího stolu a neřekli: „Než toto raději nic!“?  Vypůjčím si přirovnání místopředsedy Nejvyššího správního soudu Dr. Mazance: „Důležité je, aby se dítě narodilo. Pak jej již můžeme vychovávat. vzdělávat a kultivovat“. A já s ním souhlasím. Bude-li zde ustavena nejvyšší rada soudnictví, bude tu konečně někdo, kdo bude mít právo mluvit za justici. Kdo se bude moci zastat jednotlivých soudců i justice jako celku. Kdo však bude i schopen vést kritiku do vlastních řad. To vše lze i bez velkých pravomocí. Jsem přesvědčen, že do budoucna bude rada tak silná, jak silné postavení si sama vydobude. Jako příklad mi slouží Nejvyšší správní soud. Kolik let to byla jen tři slova v Ústavě. Od jeho skutečného vzniku však vytrvale roste jeho prestiž i pravomoci. Prosadíme-li radu, bude záležet na nás, jaké zástupce do ní zvolíme a jaký dáme její činnosti obsah.

 
Seznámil jsem Vás s tím, co v činnosti Unie považuji za nejdůležitější a kam by  podle mne měla Unie směřovat. Po tři roky jsem se snažil vystupovat tak, abych hájil zájmy, čest a dobré jméno justice. Nejen kvůli nám samotným, ale zejména proto, že společnost potřebuje silnou, nezávislou a sebevědomou justici. Potřebuje soudce, jichž si bude moci vážit a jimž bude moci důvěřovat. Pokud jsem Vás nezklamal a dáte mi opět svou důvěru, budu se snažit pokračovat v nastoupené cestě a vydobýt justici postavení ve společnosti, jaké ji náleží.

 Děkuji za důvěru, děkuji za pozornost.