JUDr. Ladislav Hejtmánek, předseda Etického soudu SU ČR

Vážené kolegyně a kolegové,

připadl mi nadmíru čestný úkol oslovit vás na počátku nového roku. Při úvaze, co si tak přát, v co doufat, že se nám vyhne, a na co se připravit, bych použil úvodní slovo advokáta asociace evropských soudců MEDEL při ústním jednání u Soudního dvora Evropské unie v Lucemburku, jehož jsem se měl tu čest účastnit: „Evropská justiční loď se potápí“. K tomuto neradostnému konstatování jej vedly poměry soudců v zemích kolem nás, o nichž většinou mluvíme jako o Střední Evropě, tedy v Polsku, Maďarsku a Slovensku. Zdá se, že podstatnými kroky k tomuto stavu spěje Itálie, kde se připravuje mimořádná reforma soudního systému, zejména s ohledem na postavení soudců a státních zástupců.

Naše justiční prostředí zatím je podobných nápadů ušetřeno. Nicméně, jak nám neustále připomínají zejména polští kolegové, nemůžeme si myslet, že se něco podobného nestane i u nás. Útoky na soudní moc a její rozhodování (včetně konkrétních rozhodnutí) v Polsku jsou pochopitelně vedeny pod hesly zachování zákonnosti, veřejného pořádku a přísného kárného řízení pro soudce. Opakovaně byly některé polské soudy (zejména ústavní a nejvyšší) prohlášeny za orgány, které nesplňují standardy kladené na nezávislý soud. Pouze připomenu, že mimořádně sporné kolegium polského nejvyššího soudu se nazývá „Kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné“, a že jeho pravomoci zahrnují mj. rušení značně historických soudních a správních rozhodnutí, které dávno nabyly právní moci (asi nejznámějším je zrušení původního pravomocného rozsudku, který nařizoval omluvu bývalému prezidentovi Wałęsovi za nařčení jeho spolupracovníka, jehož jméno nebudu zmiňovat, se spoluprací s komunistickou státní bezpečností). Na svém kontě má ale toto kolegium i jiné výkony. Ponechávám na fantazii čtenáře, jaký orgán mu tento název z období francouzské revoluce připomíná.

Na takovou situaci a případné útoky musíme být připraveni. Soudní moc vykonává každý jednotlivý soudce, a to svou prací a precizním zdůvodněním svých rozhodnutí. Soudní moc sama o sobě nikde nemůže mít jednoho mluvčího nebo být nějak jednotně organizovaná. Právě kvalitní odůvodnění našich rozhodnutí jak účastníkům řízení, tak i veřejnosti, nám dává přirozenou autoritu a legitimitu, a právě to soudní moc a její vnímání veřejností vytváří. Na to by měl každý z nás při své práci myslet. Pokud bude většina veřejnosti přesvědčena o tom, že se jim třeba ne všechna naše rozhodnutí líbí, ale že mají svou logiku a že byla přijata po uvážlivém přemýšlení, žádný razantní útok na naše rozhodování nebude snadný. Trpělivé a srozumitelné zdůvodnění našich rozhodnutí tak na nás klade požadavek, abychom na to vždycky při jeho vydání mysleli, a dobře občas zvážili, co v něm uvedeme. Jak již víme, ve veřejnosti bude naše odůvodnění brutálně zkráceno, a tím tak mnohdy jeho smysl a důvod bude posunut. S tím je však nutné počítat a tomu případně přizpůsobit krátké a jasné odůvodnění rozhodnutí v jednací síni, pokud se věc týká něčeho, o co bude ve veřejnosti zájem. Musíme si zvyknout na to, že písemné odůvodnění našeho rozhodnutí budou číst účastníci a případně náš nadřízený soud. Do obecného povědomí prostřednictvím zpravodajství takové odůvodnění málokdy pronikne, a pokud se tak stane, většinou to zajímá jen úzkou skupinu čtenářů. Neboť jak říká starý dobrý klasik: „Není nic staršího, než včerejší noviny“.

Abych se vrátil k úvodní větě advokáta MEDELu před Soudním dvorem, pokud máme pocit, že se naše evropská justiční loď potápí, musíme začít hledat pomocné ruce, které nám s tou lodí pomohou, aby se nepotopila úplně. Proti populismu, který vidí rychlé a snadné řešení v tom, že omezí soudní moc, aby příliš nekazila krátkodobé výkřiky a nápady různých kortešů, musíme postavit argumentační a kvalitní každodenní vysvětlování, že tak jednoduché to většinou není. Běžně vzdělaný člověk, až se zamyslí nad tím, co říkáme, musí nabýt dojmu, že právě soudní moc bude nakonec ta jediná, která se jej případně zastane. Bylo tomu tak v historii vždy, a současná doba není žádnou výjimkou. Pomocné ruce tak hledejme ve veřejnosti, v trpělivém a neustálém vysvětlování toho, proč silná a sebevědomá soudní moc je především v zájmu veřejnosti. Je to úkol dlouhodobý a nesnadný, stále však na něj mysleme.

Přeji tedy této krásné části světa, v níž se nacházíme, aby zůstala tím, čím bývala, je a určitě bude – slušným demokratickým státem, jehož soudní moc je jeho zárukou, a že většina lidí bude přesvědčena o tom, že tato soudní moc garantuje průchod práva slušným lidem.

Ladislav Hejtmánek

předseda Etického soudu Soudcovské unie