Mgr. David Havlík, člen Republikové rady SU ČR

Již tradičně mi připadla čest oslovit čtenáře našeho unijního webu a měsíčníku v letním červencovém čísle. Již tradičně píši své slovo na poslední chvíli. Ne snad, že bych byl lenivý či zapomnětlivý, ale proto, abych se mohl věnovat aktuálním tématům, která hýbou justičním světem. Již tradičně se ale nemohu rozhodnout, jaké téma je nejaktuálnější, jaké nejvíce rezonuje v našich myslích. A protože začalo léto, čas oddechu, zklidnění a usebrání se, rozhodl jsem se, že uteču od složitých otázek platů, elektronizace justice či využívání umělé inteligence a pojmu svůj příspěvek v lehčím tónu a zaměřím se na téma odpočinkové, možná až prázdninové.

Pokusím se napsat pár řádků o důležitosti odpočinku v profesním životě soudce. Protože co je vlastně důležitější, než vybalancovat fyzickou a duševní svěžest každého z nás s náročnou profesí, která přináší tolik stresových situací a která klade na naše ramena tolik těžkých břemen. Věčně přepracovaný, unavený a vystresovaný soudce může jenom stěží dlouhodobě obstát ve své profesi a být přínosem nebo dokonce základním kamenem naší společnosti.

Musíme si totiž uvědomit, že jsme si vybrali povolání, ve kterém nikdy v životě neuvidíme konec našeho snažení. Rozhodneme-li jednu věc, dalších sto už na nás čeká. Nemluvě o tom, že i rozhodnutá věc se nám může lehce vrátit s moudřejším posouzením nadřízeného soudu. I soudce nejvyšší někdy šlápne (nechtěně samozřejmě) na ústavou či listinou zaručené právo a ocitne se opět na počátku cesty řešeného případu. Chci tím říci, že nikdy nebudeme mít štěstí zažít ten krásný pocit nad dokončeným dílem, jako ho má ten, který postaví zeď, upeče chleba. Naše práce je kontinuální a nepřináší nám možnost zastavit se, oddychnout si, nabrat sil a až poté se pustit do dalšího projektu. V tu samou chvíli, kdy vypravíme písemné rozhodnutí v jedné věci, musíme myslet na lhůty v desítkách dalších případů, na zítřejší nařízená jednání, na slíbený příspěvek do časopisu Soudce…

Jak z toho ven? Usilovnou prací na fyzickém i psychickém zdraví sebe sama! Možná si říkáte, že zbytečně straším. Teď v červenci, kdy mnozí z nás vyrazí na zaslouženou dovolenou, na které pookřejí a nabudou nových sil. Opak je pravdou! Každá dovolená, především ta dlouhodobá, je v životě soudce vždy potrestána hned po návratu do pracovní reality. Po dobu jejího čerpání totiž nápad nových věcí na dovolenkujícího soudce není zastaven, rozsudky vyhlášené těsně před odjezdem na Makarskou riviéru nikdo za plážového povaleče nenapíše, vazební či jiné lhůty se nepřeruší. Tedy dovolená sama o sobě nic neřeší, naopak po jejím ukončení je každý z nás zavalen větším břemenem práce a odpovědnosti. Krásná myšlenka, že po deseti či více odpracovaných letech by měl každý soudce nárok na několikaměsíční volno, ve kterém by se mohl, zbaven břímě každodenního nápadu nových věcí, věnovat sebevzdělávaní, publikační či lektorské činnosti, zůstává jen krásnou myšlenkou…

Tedy nezbývá než na smysluplné relaxaci pracovat systematicky, kontinuálně, každodenně. Bohužel nám nepomůže svalit se po práci na gauč a pustit si nějaký kvalitní nekonečný seriál. Tedy pomůže, ale jenom krátkodobě. Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, že k přežití v justičním světě je důležitá jedna věc. Zdravé tělo, které zároveň podmiňuje zdraví ducha.

Jak na to tělo. Mně osobně pomohlo zlomit si v padesáti při lyžování obratel. Jsem už doživotně odsouzen ke každodennímu cvičení, jinak nevstanu z postele. Pokud by se snad někomu zdála tato cesta přeci jenom zbytečně bolestivá, navrhuji začít s pravidelnou chůzí. Parkovací plochy u většiny soudů jsou stejně nedostatečné (pokud vůbec existují), tak proč nezkusit docházet na pracoviště pěšky. Já například do kanceláře v pátém patře budovy Nejvyššího soudu chodím zásadně pěšky. Sice z ubytovny v patře šestém, ale výtah jsem nepoužil ani jednou! Takhle napsáno to možná nevyzní úplně motivačně, takže vám slibuji, že od příštího týdne budu začínat své pracovní dny v Brně tak, že nejprve sejdu do přízemí pozdravit členy justiční stráže a poté se vrátím do kanceláře po schodišti pěšky s dřepem v každém mezipatře. Zkuste to taky a věřím, že se příští rok setkáme na celostátních justičních sportovních hrách v Kroměříži v té nejlepší formě. Myslím, že především dřepy budou mít na můj výkon v petanqueovém družstvu pozitivní vliv.

Ovšem nejen pravidelný pohyb přináší kýžený efekt. Stejně důležitá je i vyvážená strava, bohatá na vitamíny, minerály a další živiny (ne, nemyslím pivo) a vhodně rozvržená do pracovního dne. Vždycky mi vrtalo hlavou, proč se v justici stále udržuje zvyk časných obědů. Ať jsem již působil na soudu prvního stupně nebo na soudu odvolacím, tak i nyní na dovolací stolici, nejoblíbenější obědovou hodinou zůstává jedenáctá dopoledne. A protože dnes většinou nikdo v pracovní činnosti nekončí s houkáním továrních sirén ve 14:00, svádí takový časný oběd k vydatné odpolední svačince, která zhatí mnohá dobrá předsevzetí. Zkusím tedy více apelovat na kolegy s pozdějšími odchody na obědovou pauzu, ale mnoho nadějí si nedávám.

Píše se, že vedle pohybu a stravy je důležitý spánek. Bez něj prý tělo a mysl nezregenerují. Troufám si tvrdit, že tato kategorie je přísně individuální. Znám kolegy, kteří si již léta vystačí s maximálně čtyřhodinovým spánkem, a naopak někteří bez deseti hodin v posteli nejsou schopni ničeho, natož složité rozhodovací činnosti.

Raději se proto zaměřím na další kategorii, která podmiňuje jak fyzickou, tak především duševní zdatnost. Myslím tím důležitost udržování sociálních vazeb. Moudří tvrdí, že interakce s ostatními lidmi a budování vztahů významně přispívá k duševnímu zdraví. Já k tomu skromně dodávám, že taková klidná procházka o samotě v tichu lesa častokrát přispěje k vnitřní rovnováze člověka více než ta nejpovedenější schůze republikové rady Soudcovské unie. Ale pozor, netvrdím tím, že řešením je zalézt do hloubi Jizerských hor a vylézat pouze při doplňování nezbytných zásob. Tedy řešení by to samozřejmě bylo, ovšem jen stěží by při takovém úniku od civilizace šlo plnit funkci soudce. Důležité je nalézt rovnováhu. Zkuste třeba na každých pět hodin v jednací síni strávit jednu hodinu ostrou chůzí v lesním terénu. Nebo alespoň po Petříně, jste-li z naší metropole, nebo po Lužánkách, nemáte-li takové štěstí. Funguje to báječně. Teď mě napadá, že skvělou interakcí s ostatními lidmi by mohla být účast každého z nás v Soudcovské unii. Vím, že čtenářkou či čtenářem tohoto příspěvku bude nejspíše zase stávající členka nebo člen, ale člověk nikdy neví. A k propagaci Soudcovské unie jsme jejím vedením vybízeni pravidelně, tak ať si udělám alespoň malé bezvýznamné plus.

Tedy dovolte mi závěrem popřát vám krásný letní čas zaplněný krásnými zážitky, při kterých si odpočinete a načerpáte nových sil do dalšího profesního, ale hlavně toho obyčejného lidského života.

David Havlík