Ptám se proč

            Mgr. Dalibor Zecha, člen Republikové rady SU ČR 

Slovo soudce je již tradiční rubrikou, ve které se můžeme zamyslet nad libovolnou otázkou, jež soudce považuje za podnětnou. V tomto roce jsem dostal příležitost psát v měsíci, který osobně považuji za pozitivní měsíc. Po mrazech, dlouhých večerech a nutnosti vrstvit oblečení, se konečně prodlužuje den a i návraty ze soudních budov jsou zalité paprsky sílícího slunce. Nabízelo by se tedy napsat něco pozitivního a neotřelého. Události posledních dní ve mně však rezonovaly natolik, že opět sklouznu k tématu platů soudců. Pokusím se to však pojmout pozitivně a odpovědět si na otázku proč za posledních 5 let došlo ke třem zásahům do platů soudců a ke čtvrtému shodnému se schylovalo.  

Řadím se k mladším soudcům, patřím do generace Y, ale profesní kariéru mám s krátkou zastávkou mimo justici spjatou se soudnictvím. Praxi jsem skládal na soudě, protože jsem měl za to, že komplexnost práce na soudě mě nejlépe připraví na odborné zkoušky. Práci soudce jsem nakonec volil, protože jsem chtěl dělat právo v tom nejryzejším slova smyslu a líbilo se mi, že znalosti použiji s cílem co nejvíce se přiblížit spravedlnosti. Současně chci práci dělat co nejlépe. 

O to více mě překvapily poslední snahy zákonodárce ve vztahu k zákonu o platu ústavních činitelů. Udivuje mě snaha retroaktivně stanovit pravidla pro odměňování ústavních činitelů, kteří se plat za odvedenou práci měli dozvědět teprve poté, co práci odvedli. Šokuje mě nepochopitelná snaha stanovit platovou základnu pro rok 2025 v úrovni, která odpovídala koeficientu 2,822, tedy tomu, co bylo ve vztahu k soudcům zrušeno Ústavním soudem. Vlastně je pro mě překvapující, že zákon narazil až u prezidenta. Tím spíše, že v průběhu legislativního procesu do něj byly implementovány nekoncepční pozměňovací návrhy, kdy za všechny lze jmenovat tzv. brzdu růstu platů politiků. 

Výsledek je takový, že po prezidentském vetu zákona není vůbec jasné, zda se jej povede prosadit ústavní většinou v poslanecké sněmovně. Výsledkem je avizovaná snaha senátorů „konečně vytvořit“ platový automat, podle kterého by se plat automaticky odvíjel snad od nějakého objektivního ekonomického kritéria tak, aby zákonodárci sami nemuseli mj. o svých platech rozhodovat. Dokonce zaznívají úvahy o tom, že by plat měl být navázán spíše než na průměrnou mzdu v celém hospodářství, na průměrný plat v nepodnikatelské sféře, tedy podle státních zaměstnanců. 

Vlastně poslední návrh je pro mě, ale tuším, že i pro ostatní soudce, úsměvný. Platový automat pro určení platů ústavních činitelů totiž v právních předpisech existoval. V roce 2016 na něm panovala shoda a byl vlastně důvodem, proč tehdy stát ušetřil téměř 4 mld., kterých se soudci vzdali. Plat ústavních činitelů byl navázán na průměrný plat státních zaměstnanců za předminulý rok. Platil bohužel pouze krátce. Nejprve došlo k jednoročnímu zastavení růstu, následně došlo k tomu, že se plat ústavních činitelů odvíjel od průměrné mzdy v celém hospodářství za předminulý rok (což byl a je údaj nižší, ale zase férovější, neboť nepodléhá ingerenci moci výkonné či zákonodárné, ale skutečně reflektuje to, jak se daří či naopak nedaří celé společnosti) a následně došlo k bezdůvodnému a ve vztahu k soudcům i protiústavnímu snížení koeficientu. 

Dalo by se použít přirovnání, že z funkčního jízdního kola postupem času zbyl pouze nepojízdný rám. Nyní tedy opět budeme hledat dopravní prostředek, na kterém by se dobře jelo. Troufám si říct, že to bude opět nejspíš úplně to samé kolo, protože to, jak platy ústavních činitelů byly nastaveny, bylo spravedlivé a správné. Koneckonců si to možná uvědomovali i současní zákonodárci, protože původně zásah do platového zákona v roce 2024 neplánovali, ale došlo k němu teprve po výzvě k šetření státních prostředků ze strany prezidenta. 

Výsledek celé situace je nešťastný. Neexistuje platový zákon a pokud nějaký přijat bude, nutně bude retroaktivní. Přitom k takové situaci vůbec nemuselo dojít. Existovalo několik senátorů, kteří si plně uvědomovali rizika navrhované právní úpravy a snažili se situaci napravit svými pozměňovacími návrhy, ale neúspěšně. Nakonec musel zasáhnout, dle mého názoru zcela správně, prezident, který využil svého práva veta. Přitom nic z toho se nemuselo stát. Od konce května bylo zřejmé, že je nutné konat. Hranice, ve kterých se úvahy tvůrců zákona měly pohybovat, byly také zcela jasně dané, ale zjevně nebyly respektovány. Nebyly vyslyšeny námitky soudcovského stavu, některých odborníku a nebyly vyslyšeny ani výhrady některých senátorů. Právě to je problém celé situace a vlastně tak trochu celé společnosti. Nedostatek respektu vůči sobě navzájem. I přestože se denně lidé navzájem potkávají, mluví spolu, sdělují si své stanoviska, stále méně a méně s nimi ten druhý pracuje. Nepřemýšlí nad nimi a nesnaží se najít cestu, která by byla pohodlně sjízdná pro oba. Jako společnost ale můžeme fungovat pouze pokud si vzájemně budeme s respektem naslouchat a konat s přihlédnutím k zájmům druhých. 

Proto bych nám všem přál, abychom se ještě lépe naučili naslouchat a měli dostatek času, abychom mohli nad přáními, sděleními či poznámkami druhých, přemýšlet. Třeba se nám tu bude pak lépe fungovat. 

26. 2. 2025