JUDr. František Kučera, místopředseda Vrchního soudu v Praze




 

Zamyšlení první:
Již v roce 2006 spatřil světlo světa zákon č. 1821/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), který s účinností od 1. ledna 2008 nahradil zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. I staromilci, mezi něž se tak trochu počítám, kteří na dosavadní úpravě oceňovali její jednoduchost, přehlednost a dobrý duch dávných časů (konkursní zákon v podstatě vycházel z prvorepublikového „Řádu konkursního, vyrovnacího a odpůrčího“ z roku 1931, jenž měl svůj předobraz v nařízení císaře pána z prosince 1914), museli uznat, že nový insolvenční zákon se pokouší poctivým způsobem řešit aktuální problémy, jež by bez příslušné právní úpravy byly obtížně zvladatelné. Zákonodárci tak v zájmu řádného chodu státu po dosti fundovaných diskusích přijali zákon, který měl v sobě ambici pomoci z krize velkým hospodářským subjektům (zavedením institutů moratoria a reorganizace) i běžným spotřebitelům, včetně živnostníků (oddlužením v obou jeho formách – splátkovým kalendářem i zpeněžením dlužníkova majetku). A je možné bez uzardění povědět, že záměr se celkem vydařil. Přinejmenším v případě dlužníků – fyzických osob se ukázalo, že schválený zákon sice není prost pochybení, někdy i celkem významných (například vůbec nezvažoval možnost oddlužení manželů), nicméně i v této ne zcela ideální podobě (ostatně co je na světě bez chyb) vykázal výborné výsledky.
Vzal jsem si ku pomoci „insolvenční“ výsledky za období let 2008 až 2022 prezentované společností InsolCentrum a nestačil se divit. Podle toho, co tato společnost s ručením omezeným sděluje na svých stránkách bylo v letech 2008 -2022 povoleno 255 reorganizací, prohlášeno 14 424 konkursů firem, 7 874 konkursů živnostníků a 13 617 konkursů ostatních fyzických osob. Ale také povoleno 282 676 oddlužení. Splněná oddlužení se týkala 147 869 osob, přičemž aktuálně se stále oddlužuje 107 239 osob. Počet dlužníků, kteří své oddlužení nezvládají a vrací se do mimoinsolvenčních poměrů s dluhy, tvoří toliko 9%.
Nahlíženo na insolvenční realitu skrzevá tato čísla nemohu se ubrániti pocitu dobře vykonané práce za všechny „zúčastněné“. Počínaje těmi, kteří se na přípravě insolvenčního zákona podíleli ve fázi předcházející parlamentnímu projednání, přes poslance a senátory, kteří ho uvedli v život, až k těm, kteří ho svou faktickou činností naplňují, tedy insolvenční správce, administrativní aparát soudů, soudce, organizace i jednotlivce dlužníkům pomáhající, též osoby další, které snad ve výčtu neúmyslně opomíjím. Především však mám za to, že je namístě smeknout před těmi, kteří se, sice za pomoci společnosti, ale především vlastním přičiněním, dokázali zvednout z pomyslného prachu a napravit následky vlastního selhání či nepřízně osudu. Tito dlužníci mají být na co hrdí a po prodělané době odříkání si zaslouží naše uznání.
Pokud se týká přímo soudů, upnu-li svou pozornost přímo na ně, pak zhodnocení jejich úlohy v procesu oddlužení asi ponechám na posudku zmíněné společnosti, jsa si vědom oněch dvou krajností běžně národem českým akceptovaných, totiž že „samochvála nevoní“ (české přísloví), ale zároveň zásady „Pochval se sám, nikdo to za tebe neudělá“ (největší z Čechů  JdC). Ze stanoviska „InsolCentrumu, s.r.o“. tedy vyjímám:
Zejména výsledky oddlužení představují MIMOŘÁDNÝ úspěch novodobé justice. Soudům se s velkou pravděpodobností podaří provést čtvrt milionu dlužníků oddlužovací procedurou a osvobodit je od dluhů. Připočteme-li k dlužníkům rodinné příslušníky a příbuzné, tak zhruba milion lidí na vlastní oči viděl, že se vyplácí šetřit a pravidelně splácet. Dlužníci se vrátili do života bez dluhů.
Dosavadní podobě oddlužení věřili nejen dlužníci a věřitelé, ale jako spravedlivé je vnímala také široká veřejnost. Lidé měli pocit, že dlužníci musí pro osvobození od dluhů něco vykonat a v zásadě jim fandili. Zaplacených 88 mld. Kč je hmatatelným úspěchem.
Insolvenční zákon prokázal svoji životaschopnost. Insolvenční procesy proběhly standardně a v žádném typu řízení nedocházelo k vážným kolapsům. Systém insolvenčních řízení lze považovat v současné podobě za úspěšný.
Co k tomu dodat? Pěkně se to čte, že ano. Insolvenční zákon při vší své nedokonalosti se ukázal být souborem pravidel nejenom potřebným, ale především funkčním. Jeho tvůrcové ani aplikátoři se nemají zač stydět.
 
Zamyšlení druhé:
Jak jsem už naznačil výše, insolvenční zákon v době svého vzniku jistě nebyl prost pochybení či nepřesností, které bylo namístě s využitím poznatků z praxe přiměřeně upravit či doplnit (např. právě vložením § 394a o společném oddlužení manželů). Bohužel prvek přiměřenosti byl ale nepřiměřeně upozaděn a protrhla se hráz legislativní, takže k dnešku se „náš“ zákon změnil cca padesátkrát. Slušný to počin za období od roku 2008. Jistě, některé změny jsou nepatrné či technického rázu, často jen okrajově souvisí se změnou jiného právního předpisu. Jsou ovšem i takové, které mají povahu zásadní, leč občas do té míry nekvalitní, že nepřináší ani tak změnu, jako spíše chaos. Především ale za oněch patnáct let došlo k proměně insolvenčního zákona jako celku v tom smyslu, že z jednoduchého předpisu se stal předpis komplikovaný, a to tak, že se v něm obtížně orientují profesionálové, natož pak ti, jimž je určen především, tedy dlužníci. Zatímco filosofie v době schvalování byla, pokud se především oddlužení týká, taková, že půjde o nesložitý proces, jehož principy průměrně inteligentní osoba za pomoci soudu a insolvenčního správce snadno bez další odborné pomoci zvládne, nyní jsme v tom stadiu, že ani vysokoškolsky vzdělaný dlužník (neprávník, neekonom) si nesmí insolvenční návrh spojený s požadavkem na povolení oddlužení sepsat sám, ale má si k tomu obstarat specialistu.
Do pekel nejednou cesta dobrými úmysly dlážděna bývá.
I když, vlastně si teď říkám, že ani tím šlechetným záměrem si člověk leckdy nemůže být jist. Přinejmenším se takové pochybnosti vznáší v současné době, kdy se chystá tzv. transpoziční novela insolvenčního zákona, která by měla do naší kotliny převést Směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1023. S tím jsem celkem srozuměn. Jsme součástí Evropské unie  (jsem tomu rád), tedy bychom měli ve vnitřním zákonodárství asi spíše vstřícně reagovat na to, na čem jsme se s našimi evropskými partnery jinde domluvili. A to s sebou v tento čas nese potřebu novelizovat insolvenční terén implementací zmíněné Směrnice ze dne 20. června 2019, o restrukturalizaci a insolvenci.
Co si ale pomyslet o tom, že v rámci připomínkového řízení k této změně insolvenčního zákona byla do konečné podoby vládního návrhu novely zapracována připomínka Krajského soudu v Praze (podpořená připomínkou Krajského soudu v Ostravě), podle níž se do insolvenčního zákona tak nějak zvláštně vkládá (odvolací soudy omezující) § 94a. Ten vypadá takto:
                                              
§ 94a
(1) Rozhodnutí soudu prvního stupně vydaná v insolvenčním řízení smí odvolací soud zrušit jen tehdy, jestliže tu jsou takové vady, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení nebo rozhodoval věcně nepříslušný soud nebo vyloučený soudce anebo soud nebyl správně obsazen.
(2) Došlo-li před soudem prvního stupně k jiným vadám řízení, než které jsou uvedeny v odstavci 1, odvolací soud zjedná nápravu; ustanovení § 212a odst. 5 občanského soudního řádu se nepoužije.
(3) Jsou-li pro potvrzení nebo změnu rozhodnutí soudu prvního stupně vydaného v insolvenčním řízení potřebná další zjištění, provede všechny potřebné důkazy odvolací soud; ustanovení § 213 odst. 3 a 4 a § 213b odst. 2 občanského soudního řádu se nepoužijí.
(4) Úkony potřebné ke zjednání nápravy podle odstavce 2 a dokazování podle odstavce 3 provede odvolací soud sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně anebo soudu dožádaného.
 
Navržené novelizované znění zákona je opravdu významným vybočením ze standardů civilního procesu, neboť odvolací soud dle něj bude „přezkoumávat“ (a měnit nebo potvrzovat) i taková jejich rozhodnutí, která (v rozporu se zákonem) nebudou odůvodněna vůbec. Navrhovaná úprava byla přitom odůvodněna (toliko) její nezbytností s ohledem na zkrácení doby trvání oddlužení, jež (podle navrhovatelů) „nutně vyžaduje - oproti současnému stavu - zrychlení průběhu insolvenčního řízení a v první řadě zamezení tzv. soudního ping-pongu (dosud typického především pro insolvenční řízení), jinak účel a smysl zkrácení doby oddlužení nemůže splnit očekávání, které je s tím spojeno.“ Tato připomínka pak byla akceptována jen se stručným konstatováním, že „do návrhu bude zařazeno nové ustanovení § 94a za účelem zrychlení postupů při instančním přezkumu v insolvenčním řízení.“
Především je ale hodno povšimnutí, že se jedná v dosavadním legislativním procesu o zcela nový (a nedostatečně odůvodněný) návrh, který neprošel připomínkovým řízením (ale vzešel až z připomínkového řízení) a byl (opět bez dostatečného odůvodnění) akceptován, přestože se implementované směrnice o restrukturalizaci a insolvenci nijak netýká.
Takovýto přístup k problému ze strany obou krajských soudů i ministerstva spravedlnosti, byť v rané fázi legislativního pochodu, pokládám tak trochu za projev překvapivého fanfarónství a vybočení ze systému přípravy zákonů. Zásah do stávajících insolvenčních poměrů by přece měl být výsledkem zodpovědné diskuse, v níž se berou v potaz specifika České republiky. Procesu, kde se seriozně zvažuje, k čemu jsme se v Evropě již zavázali, a co odmítat by tedy bylo nežádoucí, jakož ale i to, co jest ponecháno na naší úvaze vzhledem k našim poměrům. Zjednodušeně řečeno, co jsme si v Evropě schválili, to nechť proběhne Parlamentem v kvapíkovém tempu (neboť již nyní jsme v prodlení), vše ostatní ale podrobme standardním nárokům řádné legislativní normotvorby. Při implementaci by se proto zásadně neměly objevovat ony nechvalně známé „přílepky“, tedy návrhy se Směrnicí nesouvisející, které žádnou odbornou diskusí neprošly, ale do stávajících poměrů mají potenciál významně zasáhnout.
Navrhované doplnění insolvenčního zákona o zmíněný § 94a je co do formy i obsahu ukázkovým příkladem toho, jak legislativní proces vypadati nemá. Osměluji se proto doufat, že to vezmou v potaz již členové Legislativní rady vlády, jimž byly již výše nastíněné výhrady předestřeny k uvážení. Rozhodující ale samozřejmě bude, v jaké podobě zmíněnou novelu pustí do světa poslanci a senátoři (popř. prezident republiky).