Mgr. Zuzana Břízová, členka Republikové rady SU ČR

Na začátku prosince skončil V. ročník Pražského právnického podzimu. Velmi si vážím akcí v rámci něj pořádaných. Jsou vysoce profesionálně organizované a témata jsou nejen zajímavá, ale vždy i velmi aktuální. Vlastně podezřívám jejich duchovního otce JUDr. Karla Havlíčka ze smlouvy s ďáblem, neboť témata určuje minimálně s několika měsíčním předstihem, přesto se však vždy naprosto přesně trefí do zcela aktuálního dění.
               Vrátím-li se k tomu, v čem vidím pro sebe přínos těchto akcí, pak je to možnost zamyslet se nad věcmi v širších souvislostech, řešit právní i filozofické otázky, které jsou zcela vzdáleny mým každodenním pracovním povinnostem a podívat se na věci z odlišných úhlů pohledu. Nejde zde jen o rozdílné vnímání určitého tématu jednotlivcem, ale i o odlišný přístup k určité problematice napříč jednotlivými profesemi.  Jedná se o pracovní i společenská setkání. Po hlavní části tak vždy následuje volná diskuze, při které můžete zjistit, co kterou profesi zrovna „pálí“, jak a proč nad určitými věcmi přemýšlí, můžete vysvětlit svůj postoj.  Poskytuje mi to širší rozhled a do určité míry i nadhled, někdy mě to vede k přehodnocení svých postojů či postupů nebo naopak v utvrzení, že dané téma vnímám správně.
               Současně mě tato akce přivádí k zamyšlení nad tím, jak důležité je, aby soudci žili společenským životem, setkávali se s jinými (nejen) právnickými profesemi, a to jak na veřejně pořádaných akcích, tak i v rámci běžného života. Vyslechnout názor advokáta na to, jak se u nich určité procesní věci řeší, proč k nim přistupují právě takto, může být obohacující. Stejně tak vidět určitý typ problematiky z úhlu pohledu exekutora, notáře, či jejich klientů, vede člověka k dalšímu poznání. Jen tak soudce získává patřičný rozhled, který je při souzení tak důležitý. Čím univerzálnější znalosti a zkušenosti soudce získává, tím větší přínos to pro jeho rozhodování má. Nejde přeci jen o mechanickou aplikaci právních norem. Účastnit se společenského života, stýkat se s druhými, znamená nejen získávání cenných zkušeností, ale současně představuje možnost, jak soudce může svým chováním, prezentací názorů a postojů ovlivňovat společnost. Tu společnost, které, jak poznamenal v jednom svém článku JUDr. Roman Fiala, chybí dříve zcela přirozené autority typu pana učitele, pana faráře apod.
               Paranoia doby a mnohdy enormní zatížení nápadem vede řadu soudců k tomu, že se uzavírají, neúčastní společných akcí a raději nestýkají s jinými právníky. Jít na oběd s kamarádem - právníkem může být důvodem pro podání námitky podjatosti v nějaké konkrétní věci, nařčení z ovlivňování kauzy apod. Tak proč se tomuto riziku vystavovat? To vše však může vést k odtažitosti soudcovské profese od běžného života, k jakémusi zapouzdření justice, a v podstatě pak ve svém důsledku i k potvrzení spekulací o ovlivňování, pokud už se náhodou s někým potkám. Jistě, zavřeme-li se za hradbou a nebudeme-li se stýkat s ostatními právníky, kteří působí v obvodu našeho soudu, s politiky, kteří pracují v našem městě apod., pak nás nikdo ani nemůže nařknout z toho, že nás ovlivňují. Ale chtějí lidé takovou justici? Chtějí lidé, aby o nich rozhodovali ti dokonalí ze slonovinové věže neznající reálný život mimo ni?  Chtějí lidé, aby jim říkali, co je správné ti, kteří se bojí (byť zcela falešného) obvinění? Neměl by soudce být takovou přirozenou autoritou, že je schopen si obhájit svůj názor? Osobou, která svým vystupováním dává jasně najevo, že není ovlivnitelná? Proč si nechat podsouvat, že sledování fotbalového zápasu s kamarádem advokátem má vést k tomu, abychom probrali kauzu a dospěli k nějakému oboustranně výhodnému výsledku?
               Samozřejmě, že jsou situace, ve kterých je třeba zvážit, jestli je takové setkání z etického hlediska vhodné. Je na odpovědnosti a rozvaze každého soudce, jak se bude chovat. Nicméně hodnocení každé takové situace by mělo být vždy založeno na racionálních důvodech a ne jen na pomluvách a mediálních výkřicích. Má-li být soudce přirozenou autoritou, která vzbuzuje důvěru, musí se tak i chovat, k sobě i druhým. Jinými slovy platí to, co řekla naše prezidentka Mgr. Daniela Zemanová, byť v zcela jiné souvislosti: Chovám-li se jako hadr, nemůžu čekat, že se ke mně budou ostatní chovat jako ke královně. 
Pokud někdo hledá spojitost mého zamyšlení s mediální kauzou kolem oběda předsedy Vrchního soudu JUDr. Jaroslava Bureše s jistým vlivným advokátem, která se objevila těsně před uzávěrkou pro tento článek, musím ho zklamat. Téma jsem zvolila již v prosinci 2016 a k samotné obědové kauze JUDr. Jaroslava Bureše se vyjádřit nemohu, neboť nemám žádné informace s výjimkou těch, které byly prezentovány v médiích.  Nicméně přiznám, že skutečnost, že se rozpoutala mediální kampaň v lednu 2017 ohledně oběda, ke kterému mělo dojít již v září 2016, při znalosti rychlosti šíření informací v naší vyspělé společnosti, mě vedla neodbytně k položení dotazu: Qui bono?