Mgr. Petr Černý, člen Republikové rady SU ČR




Dostalo se mi velké cti, že mohu napsat první „Slovo soudce“ v nové éře časopisu stavovské organizace českých soudců, který se nadechuje do svého XIX. ročníku v kolébce nakladatelství právnické literatury Wolters Kluwer. Upřímně řečeno, byla to do jisté míry odvaha Republikové rady, že tuto úlohu svěřila právě mé osobě, protože stěží mohla očekávat, že by těchto několik slov bylo v mém podání prostou zdravicí u příležitosti začínajícího se roku, odkazem na obligátní předsevzetí týkající se různých neřestí a omisivního počínání v našich životech.
Napíši-li si na papír rok 2017, první, co mě napadne, je sté výročí události, která na začátku nebyla ničím větším než sofistikovaným plánem německé tajné služby, jak vyřadit z okruhu nepřátel ve Velké válce obra na hliněných nohou - Rusko. Asi nemusím nikoho poučovat, že krátkodobého cíle bylo dosaženo, ale z dlouhodobého hlediska se to nějak vymklo z rukou, protože to v důsledku dosud znamenalo násilnou smrt možná více než 1OO milionů lidí.
Mě to vede k úvaze o mnohdy velkých důsledcích malých činů několika málo osob na osudy států a národů. K úvaze o tom, že roky s osudovými osmičkami v dějinách našeho národa a státu nebyly izolovanými výkřiky do tmy, nýbrž logickým vyústěním mnohdy na první pohled nevýznamných počinů a událostí, které se staly v letech jim bezprostředně předcházejících. Protože v uplynulých sto letech bylo takových přelomových, vesměs nešťastných roků s osmičkou na konci hned několik, myslím si, že stojí za to si krátce připomenout (bez nároku na úplnost a historickou korektnost), co osud naší státnosti v uplynulých sto letech určovalo.
Ponechám stranou hned rok vzniku Československé republiky. Měli bychom si přiznat, že mu na svět pomáhala zejména jedna sudička, a to ta, které nese jméno Zrada. Je to sudička v dějinách lidstva velmi využívaná a ani v našich dějinách nechybí. V roce 1938 od bývalých vojáků a občanů Rakouska-Uherska přeběhla k našim protivníkům. Kdyby však nebylo smrti TGM v září 1937, porady Adolfa Hitlera s veliteli wehrmachtu v listopadu téhož roku o tom, jak postupovat vůči východním sousedům a ukázky efektivity leteckého bombardování v Guernice, nebylo by nejen Mnichovské dohody a konce I. republiky, ale patrně ani tragédie II. světové války v celém jejím rozsahu.
Pakliže by v roce 1947 nebylo katastrofální sucho a na pokyn Moskvy odmítnut Marshallův plán, nebyl by jistě ani Vítězný únor.
Jestliže by se v roce 1967 nerozvinul obrodný proces v KSČ vedoucí až k odstranění generálního tajemníka a prezidenta Novotného, jistě by se Československo nestalo v srpnu 1968 cílem organizovaného hromadného zájezdu 750.000 vojáků Varšavské smlouvy.
A pokud by se na jaře 1987 nevyměnil předseda vlády za někoho, kdo se jmenoval Adamec, nebylo-li by odvážného projevu herce Miloše Kopeckého na sjezdu dramatických umělců v květnu téhož roku (a v kontrastu s ním o dva roky později jiného projevu na Červeném Hrádku, který svou ubohostí překonal i ta nejdivočejší tušení), v prosinci 1988 snídaně francouzského prezidenta s disidenty a první povolená demonstrace, nebyly by ani události roku 1989.
Stalo se. Pravda a láska ale nezvítězila nad lží a nenávistí a obávám se, že hned tak nezvítězí. Čas silných osobností majících vizi pozitivně ovlivňující osudy milionů lidí, zdá se, pominul. Nevidím v sekulární oblasti nikde na světě nikoho, kdo by byl takovou následováníhodnou osobností. Zřejmě se hned tak nenajde v jedné době nová Margaret Thatcherová, Ronald Reagan, Helmut Kohl, Francois Mitterrand, Michail Gorbačov  a Jan Pavel II. Krize autorit v dosavadním smyslu toho slova je zjevná a není téměř nikdo, kdo by byl, nejen u nás, schopen nabídnout hodnotný program akcentující to dobré v nás. Hodnoty jako slušnost, zdvořilost, pokora, ohleduplnost, úcta, spolupráce a pomoc jakoby zmizely ze slovníku politických představitelů, státníků v pravém slova smyslu. Místo toho jsou tu pouze volně zaměnitelní technologové moci a údržbáři provinčních poměrů (v lepším případě). V horším pak ti, kteří hrají na to nejhorší v nás, využívají psychologie davu, kterému předhazují jednoduchá a proto nebezpečná „řešení“ složitých jevů. Jenom toho jsou totiž schopni. Ano, zde se silné osobnosti najdou.
Hlavní kořeny tohoto jevu v České republice, myslím si, můžeme hledat v roce 1997. Tehdejší problémy tzv. bankovního socialismu, korupce a deziluze z výsledků transformace umocněné hospodářskou krizí vedly k pádu vlády, vzniku úřednické vlády premiéra Tošovského a volbám v roce 1998. Jejich výsledek pak znamenal konec pro férovou politickou soutěž. Vznikla totiž tzv. opoziční smlouva obsahující rozdělení sfér vlivu mezi dvě politické strany, která s sebou přinesla, v té době nedozírné, následky pro atmosféru ve společnosti.
Je rok 2017. Na podzim (zřejmě) nás čekají parlamentní volby a krátce poté i volby prezidentské. Soudnictví se spolu s armádou a policií těší, navzdory snaze mnohých politiků, nadpoloviční důvěře občanů této zkoušené země. Je jedno z nejrychlejších v Evropské unii. Ale stačí, aby se realizovaly úvahy o zrušení Senátu, k tomu se přidala změna v kompetencích Ústavního soudu, odůvodnilo se to větší akceschopností vlády kvůli zčásti uměle vyvolaného požadavku občanů na zajištění bezpečnosti (a to za využití kamer, sledovacích aplikací v mobilních telefonech, monitorování internetové komunikace a on-line kontroly nákupních zvyklostí obyvatelstva), zvětšil se důraz na spokojenost dlužníků, přimíchala se závislost co největšího procenta obyvatel na různých dávkách poskytovaných státem, připojila se relativizace základního lidského práva být lidskou bytostí svobodně rozhodující o svém životě, bytostí, která může dělat to, co není zakázáno, pokud to nezasahuje do práv druhého člena společnosti, a bude vše jinak. Už nyní kontrola všeho a všech pomalu začíná nabývat rozměrů Orwellova románu 1984, a co hůř, teď jsou autorovy vize i technicky možné. Zřejmě platí to, že lidský jedinec si neváží toho, čeho je hodně, co je zdarma nebo co lze snadno získat. To všechno jsou lidská práva a svobody v naší zemi. Je tu však něco nového. Bylo by to poprvé v moderní historii, kdybychom si zkazili svou budoucnost výlučně my sami.  
V ostatních případech osudových osmiček se v plné nahotě ukázalo, že naše problémy nejsou problémy světa, ale svět je hlavním původcem našich problémů. Země, která je počtem obyvatel někde mezi New Yorkem, Moskvou a Pekingem, zajímá světové hegemony asi stejně jako nás potíže těchto měst s MHD.
Jistě potvrdíte, že mnozí z nás dají na své pocity častokrát víc než na racionální úvahy a fakta. Uspokojujeme aktuální potřeby a nechceme je odkládat pro něco nejasného kdesi v dáli. Jdeme raději po rovné cestě bez překážek, byť tušíme, že zřejmě vede do záhuby, ale je pro nás důležité, že teď se nám jde příjemně a až cesta skončí, „ono se to nějak ukecá“.
Vážený čtenáři, neukecá. Bez ostražitosti a lpění na prazákladu tohoto státu, který spočívá právě v nezadatelných a nezcizitelných právech a svobodách, se zhroutí celá stavba na něm stojící. Už se drolí, ale zatím je stále ještě dost energie a prostředků na to, aby se opadávající omítka opravila, někde se udělala injektáž zdiva, onde opravil krov. To všechno však musí vycházet z potřeb nájemníků tohoto domu. Opravy provádějí různé instituce, ale musí to být zejména justice, která nebude jen důvěryhodná a rychlá, ale také silná a odolná, kdo bude kontrolovat plány stavby. První dvě veličiny totiž lze během krátké doby zcela změnit. Stačí, aby se na naše soudy převedly spory dosud řešené Českým telekomunikačním úřadem, za pomoci médií se zdůraznily naše chyby a omyly v konkrétních věcech, zveličily se prohřešky a bude po důvěryhodnosti i rychlosti. Dobrou pověst lze totiž ztratit v okamžiku.
Stejně jako by se smlouvy měly psát tak, aby pomohly v době, kdy jejich strany opustí mnohdy až dojemný soulad stojící za jejich uzavřením, tak také obecně závazné právní předpisy by v ideálním světě měly bránit zneužití moci, šikaně a ohrožení svobody v nejširším slova smyslu. Pokud však je právní úprava taková, že záleží pouze na jejím uživateli, zda nebude zneužita, pak není dostatečnou zárukou toho, že zneužita nebude, jen to, že se tak dosud nestalo.   
Soudní moc nedisponuje ozbrojenou silou, nemá možnost upravit sama své fungování, nemůže si vydělat na svůj rozvoj. A je to dobře. Je hlavně službou státu a jeho obyvatelům. Bude-li dobře fungující, nestranná a nezávislá, přispěje k tomu, aby se jeho občané se svým státem identifikovali, měli jej za svůj a pečovali o něj. To je v dnešní době nesmírně důležité. Soudnictví je pak jedním z výrazů povahy státu. Jaký je stát, taková je justice, a platí to i naopak.
Vypadá to tak, že nastává opět jakási přelomová doba, že se opět ozývají dříve umlčené stíny minulosti. Stíny mocné, poučené, bez skrupulí a o to nebezpečnější. Úloha soudní moci zřejmě vzroste, neboť každý z nás bude jistě čelit nepříjemným dilematům, zda ustoupit na onu rovnou cestu a posléze nadšeně hýkat, až nám budou dávány okovy výměnou za trochu sena a chatrný přístřešek, nebo jít nepohodlnou pěšinou svobodně kupředu. Je však nesporně zapotřebí, aby těmto výzvám mohl soudce čelit s vědomím toho, že je pozice jím reprezentované moci ve státě silná, že není bezbranně vystavena rozmarům moci výkonné a zákonodárné, že existuje někdo, kdo je schopen se ho zastat, ale za pochybení i spravedlivě postihnout, kdo s ním nebude posouvat po mapě republiky, jak se mu zamane, kdo nebude mít v ruce jeho další kariérní postup do takové míry, že bude na libovůli jednoho člověka, zda dá palec nahoru nebo dolů.
Proto je tak nutný nejvyšší orgán soudní moci jako její skutečný, hmatatelný a pojmenovaný představitel a partner pro celou společnost. Proto je třeba, aby byl definován naší ústavou, aby byl správně rozveden zákonem a aby fungoval. Obávám se, že po prázdných slibech posledních dvou vlád jsme to už pouze my, soudci, kdo by se měl pokusit takový orgán vyprojektovat a nabídnou našim občanům, potažmo politikům, a přesvědčit je o jeho nezbytnosti. Můžeme totiž být lepší.
Nemusíme se ostýchat, že je nás jen pár. Vždyť slovo má obrovskou moc. Měla by to pro nás být výzva k tomu, abychom se pokusili náš stát aktivně posunout dopředu. Dosud jsme se vesměs jen snažili zabránit tomu, aby necouval.
Ale jinak, samozřejmě, hodně štěstí, zdraví, pracovních úspěchů a hlavně optimismu v roce 2017!