JUDr. Silvie Slaná, členka Republikové rady SU ČR
Opět je tu advent, pro někoho období zklidnění, rozjímání, tajemného i radostného očekávání, pro většinu z nás čas zvýšeného úsilí při shánění dárků a přípravách na Vánoce. I když toto období prožíváme každý po svém, přesto neočekávám, že by v předvánoční atmosféře měl někdo čas a náladu zabývat se pracovními problémy, vyjadřovat se k x-té novele o.s.ř. či jiného zákona, k otázkám soudcovské samosprávy nebo jinému odbornému tématu. Na konci roku jsme obvykle unaveni, přehlceni starostmi a povinnostmi. Snažíme se přeladit na sváteční notu, na chvíli vydechnout z obvyklého zápřahu. Proto můj příspěvek nebude odborný, nebudou v něm žádné právní úvahy, paragrafy ani historky z jednací síně. Bude o jednom neobvyklém setkání.
Před dvěma lety jsme s rodinou vyrazili na vánoční trhy do Olomouce. Nechtěli jsme nic kupovat, měli jsme v plánu jen tak se toulat vyzdobenými ulicemi, poslouchat koledy, popíjet voňavý punč, přikusovat trdelník a zahřívat se horkými kaštany.
Parkovali jsme v nákupním centru. Před odjezdem se všichni někam rozprchli a já jsem na chvíli osaměla před výlohou výtvarné galerie. Abych si zkrátila čas čekání, vstoupila jsem dovnitř. Procházela jsem se mezi obrazy, sochami a jinými výtvarnými díly. Jeden z obrazů nesoucí název Setkání s andělem stále přitahoval moji pozornost. Byl na něm vyobrazen anděl a nahá těhotná žena, které pokládal ruku na rameno. Když jsem se potřetí u něj zastavila, přistoupil ke mně prodávající a zeptal se mě, jestli se mi obraz líbí. Upřímně jsem řekla, že moc, jen si nejsem jistá, jestli by se nám do domu hodil. Sdělil mi, že ho maloval sám a moc by si přál, aby tomu, kdo si ho koupí, přinášel radost a neskončil někde na nedůstojném místě. Nabídl mi, že si obraz mohu vzít na zkoušku domů a nechat si ho, jak dlouho budu chtít. Pověsím si ho na zeď a až se rozhodnu, přijdu obraz buď zaplatit, anebo ho vrátím. Nabídku jsem ráda přijala a zeptala jsem se, jestli ode mne bude požadovat nějakou zálohu, případně telefon či adresu. Jen odmítavě kroutil hlavou. Poznamenaná svou profesí a množstvím neradostných příběhů z jednací síně jsem se ho zeptala, co bude dělat, když už se nevrátím. Jen se usmál a řekl: „ Už jsem v životě přišel o víc, než o pár tisíc korun“.
Obraz jsme si ponechali, možná i proto, že má svůj příběh. Když jsem ho po měsíci přijela zaplatit, malíř se na mě jen usmál a řekl: „Věděl jsem, že se ještě potkáme“. Od té doby uplynuly dva roky. Pokaždé, když se na obraz zadívám, připomíná mi, že i v dnešní době jsou mezi námi lidé, kteří chtějí někoho druhého potěšit a nehledí jen na vlastní prospěch, pro které znamená více dávat, než brát, kteří neztratili víru v poctivost a slušnost.
Tento příběh je pravdivý. Přeji všem krásné Vánoce, a abyste také někdy v životě potkali svého anděla.