různých témat politicko soudních je určitě mnoho, ale zrovna mě žádné zásadní nenapadá. Proto vám raději poradím, čím vyplnit dlouhé večery dušičkové, svatomartinské a pak už pomalu předvánoční. Vypněte televizi, nalijte veltlínské červené rané a otevřete knihu, třeba z prostředí justičního (abychom se úplně nevymkli z tematických mezí Soudce).
 
Určitě vás zaujmou paměti Oty Ulče na působení u Okresního soudu ve Stříbře na konci padesátých let minulého století. Kniha "Malá doznání okresního soudce" je opravdu výjimečným svědkem soudního prostředí té doby, navíc v oblasti vysídlených Sudet. Tehdy nastoupil Ota Ulč na umístěnku do Stříbra jako nový civilní soudce. Vzpomíná na vedoucí kádry, kteří na bývalém Lobkowiczově zámku v Hoříně u Mělníka absolvovali Právnickou školu pro pracující, aby se za rok stali vyhlášenými jurisprudenty a mohli nahradit právníky nevhodně načichlé prvorepublikovými móresy. Jak autor píše, „neandrtálové ve funkcích byla v té době samozřejmost sama“. Ovšem ani tito neandrtálové nebyli úplně dezorientovaní, o čemž plně svědčí fakt, že se po hořínském absolutoriu netlačili na okresní soudy, avšak v prvé řadě na ministerstvo spravedlnosti a pak na předsednická místa krajských soudů a prokuratur. Ulčovy vzpomínky na budování ráje na zemi, na souzení ve věcech rodinných i majetkových, na kolektivizaci, na nucené dosídlování pohraničí (krásný obraz pražské bardámy z vyšších kruhů, která v místním kravínu dojila zásadně v kožichu a s cigaretou v ruce) nebo na spolupráci s národními výbory jsou velice vtipné, i když to vlastně celé bylo spíš k pláči. Takto třeba obdržel soudce Ulč v opatrovnické věci zamítavé stanovisko MNV k účastníkovi řízení: „Nedoporučujeme, neboť dotyčný dává přednost kravatě s vembloudem před budováním beztřídní společnosti.“.                 
 
Další publikací je kniha "Poslušen zákonů své země a svého stavu" od Jakuba Drápala. Jde o skvělou biografii známého českého advokáta Kamilla Reslera, 1893 – 1961, který započal svou advokátní praxi v r. 1920 a který se nejvíce proslavil jako (ustanovený) obhájce K. H. Franka a následně též obhájce čtyř ministrů a protektorátního premiéra Richarda Bienerta  v poválečných procesech u Národního soudu. Resler si nepřál Franka obhajovat, snažil se (neúspěšně) o zproštění svého ustanovení, ovšem přesto pak k obhajobě přistoupil  profesionálně, poctivě a čestně, bojoval za práva svého klienta, což mu pak bylo mnohými vyčítáno. Kniha vás ale neseznámí jen s poválečným retribučním soudnictvím. Zjistíte navíc, jak se žilo advokátům za první republiky, za protektorátu a v době po roce 1948, jakých dalších zajímavých kauz se advokát Kamill Resler v rámci své praxe účastnil (kauza uměleckého spolku Mánes, obhajoba ředitele německé banky Antonína Kiesewettera obžalovaného z financování protistátní činnosti, obhajoba a pomoc desítkám souzených pro protiněmeckou činnost v době okupace, autorskoprávní agenda význačných prvorepublikových umělců, zejm. literátů), jak fungovala Advokátní komora v těch dobách apod. A kdybyste se snad právě potýkali s průtahy v některých svých řízeních (což ovšem samozřejmě pokládám za téměř vyloučené), pak i pro vás má kniha Jakuba Drápala dobrou zprávu. Totiž ve výjimečných případech mohou průtahy v řízení zachránit i život. Autor popisuje, jak Dr. Resler zastupoval v protektorátní době paní Giselu Goldschraisátovou, která se prostřednictvím žaloby na zjištění pokrevního původu snažila dokázat, že pravým otcem jejího dítěte není ten, jenž je zapsán v židovské matrice. Pražský soudce JUDr. Miloš Wirth proces schválně protahoval, dokonce pozměňoval protokoly, a nakonec žalobě vyhověl a židovského otce oduznal. Říšský protektor sice rozsudek ihned zrušil a nařídil projednání u německého soudu, ovšem díky zmíněným průtahům nebyli matka ani dítě zařazeni do transportu a nakonec válku oba přežili.
 
A pokud byste snad, přátelé, trpěli na podzimní chmury, které nerozežene ani doporučená svatomartinská Večerka, určitě zaberou židovské anekdoty, třeba ze souboru Komu je dneska dobře? od Davida Maškenazyho. Vybírám tři z oddílu Před soudem a při zločinu:
 
„Nelžete pane Schreier“, říká soudce obžalovanému, „nemá to cenu. Mám tady dva svědky, kteří viděli, jak jste panu žalobci ukradl tu portmonku…“.   
„Co to znamená, že to dva svědci viděli?“, hájí se Schreier, „já vám přivedu dva tisíce svědků, kteří to neviděli!“.
 
Pan Tulpenfarb vede soudní proces v Berlíně, ale musí nutně odjet za důležitým obchodem do Varšavy. Svému advokátovi klade na srdce, aby mu ihned dal vědět, jak proces dopadl. Druhý den obdrží telegraf:
„Spravedlivá věc zvítězila!“
Pan Tulpenfarb se rozzuří a okamžitě odpovídá:
„Ihned podejte odvolání!“
 
Zloděj Mandelbaum přepadne pana Kohna.
„Peníze!“
„Nemám.“
„Tak hodinky!“
„Taky nemám.“
„Prsten!“
„Ten už vůbec ne!“
„Tak mě aspoň kus poneseš!“