JUDr. Lubomír Michálek, člen Republikové rady Soudcovské unie a předseda Okresního soudu v Jindřichově Hradci

Velice si vážím možnosti promluvit tímto způsobem ke všem kolegům a čtenářům našich webových stránek a také profesního časopisu. Původně jsem měl v úmyslu vážněji se zamyslet nad navrhovanou změnou soudní soustavy, ale po rozhovoru s několika kolegy jsem zjistil, že i oni mají tento úmysl. Navíc se zdá, že toto téma začíná být zcela nezajímavé, neboť minimálně v posledních 3 měsících jsem nikde nezaznamenal jakýkoli nový postřeh k této tématice. Může se zdát, že všechno bylo již řečeno, přesto si neodpustím jako soudce okresního soudu s 30-ti letou praxí a v současné době i předseda okresního soudu lehce ironickou poznámku k navrhovanému zrušení okresních soudů. Celá tato myšlenka zřejmě, jak jsem z rozhovoru s kolegy zjistil, vznikla původně jako vtip, ale je zřejmé, že i v soudním prostředí se pohybují kolegové se zcela neotřelým přístupem k řešení problémů, který by bylo možno jinak předpokládat snad pouze v uměleckém světě. Jako určitá paralela k navrhovanému řešení změny čtyřstupňové soustavy soudů v třístupňovou právě zrušením soudů, které vyřizují naprostou většinu všech soudních podání a jsou tedy zcela základním pilířem soudní soustavy, mě napadá pouze následující příměr. Když se vedly diskuse ke změně názvu letiště Praha na letiště Václava Havla a oponenti tohoto záměru poukazovali na administrativní složitost a finanční nákladnost takovéto změny, přečetl jsem si příspěvek jakéhosi pedagoga z Akademie výtvarných umění, který navrhoval, že daleko levnější a jednodušší a přitom zcela neotřelé řešení vzniklého problému by bylo přejmenování Václava Havla na Letiště Praha. Takovýto zcela originální přístup mi tudíž připomíná i přejmenování okresních prvostupňových soudů na pobočky soudů krajských. Tato myšlenka má samozřejmě své složitější a pro soudcovský stav i nebezpečnější konsekvence, které mohou spočívat v překládání soudců proti jejich vůli v rámci kraje, v němž by jako „krajští soudci“ působili. Ale, jak jsem již shora uvedl, pokládám tuto myšlenku již za vyčpělou a zřejmě tak, jak rychle zazářila, postupně zase bez větší diskuse zhasla.
 
            V poslední době mě dále zaujala diskuse týkající se opětovně našich platů, a to v souvislosti s rozhodnutím Ústavního soudu k návrhu na zpětné doplacení platových nároků některých kolegů, kteří nepřistoupili na uzavření dohod a nadále vedli soudní spory k této otázce. V televizní debatě navrhoval Prof. Gerloch vytvoření samostatného zákona, který by se týkal platů soudců a vyčlenění naší profese ze zákona o platech ústavních činitelů. Se zkušenostmi letitého soudce a zakládajícího člena Soudcovské unie si dovoluji před takovouto inciativou velmi důrazně varovat. Zde bych použil dva Murphyho zákony, které se podle mého názoru vztahují k této problematice, přičemž první říká, že nikdo si nemůže být jist majetkem, osobní svobodou ani životem, pokud zasedá parlament, a druhý tzv. Murphyho asymetrický zákon vypadá následovně: 1. vypadá-li něco dobře, skončí to blbě. 2. vypadá-li něco blbě, skončí to blbě.
 
            Příležitosti vyjádřit se na webových stránkách k tomu, co mne i kolegy zajímá, bych chtěl využít také k  zhodnocení stoupajícího významu naší organizace – Soudcovské unie. Pokud jsem zmínil diskuse v médiích, týkající se soudcovské problematiky, takřka vždy se těmto otázkám vyjadřují představitelé Soudcovské unie, ať už je to prezidentka, viceprezidenti, či někteří významní členové a čestní prezidenti unie. V době, kdy jsme naši organizaci zakládali, to vůbec nebylo samozřejmé a já si velmi vážím toho, že Soudcovská unie za léta, v nichž se v její prospěch angažuji, získala autoritu ve společnosti a je vnímána jako zástupce všech soudců, nejenom jejích členů. O takové postavení jsme po celá léta usilovali a já jsem hrdý na to, že takovéhoto postavení jsme skutečně dosáhli. Musím říci, že jako zakládající člen unie jsem nikdy nelitoval toho, že jsem jejím členem. Nikdy jsem nebyl členem žádného jiného spolku, což mi, pravda, v životě nikterak nechybělo, ale členství v soudcovské unii mi přineslo do života řadu pozitiv, seznámil jsem se s lidmi, kterých si velmi vážím a některé považuji i za své osobní přátele. Vážím si kontaktů s jednotlivými soudci, které mi tato organizace umožnila. Takováto setkávání vedou k tříbení názorů na jednotlivé problémy týkající se justice a účast na odborných konferencích nepochybně vede i k získání jiného než oficiálního pohledu na záležitosti týkající se nejenom postavení soudců a úlohu justice jako třetí moci ve státě.
 
            Za léta strávená v justici jsem zažil mnoho ministrů spravedlnosti a mnoho reforem a změn v hmotněprávních i procesních předpisech. Prakticky s každým novým vedením ministerstva spravedlnosti přichází nějaká reforma. Domnívám se, že justiční prostředí nepotřebuje v každém novém volebním období důkladnou reformu a změnu právních předpisů. Naopak jde o prostředí, které vyžaduje stabilitu a určitou míru konzervativnosti. Proto i osvědčené instituty jako byl např. výběr soudců z justičních čekatelů, mají své místo i v současné době. Mám za to, že práce soudce má být celoživotním programem každého z nás a z mého pohledu přechod mezi jednotlivými právnickými profesemi v průběhu profesního života nepřináší nic pozitivního.  Pokud byli soudci vybíráni z justičních čekatelů, kteří si na příslušných soudech odpracovali svou justiční čekatelskou praxi, pak se nemohlo stát, že do soudcovských funkcí byli jmenováni lidé, o nichž se záhy zjistilo, že pro praktický výkon soudcovské práce nemají předpoklady. Čekatel prošel jednotlivými úseky soudu, všichni kolegové ho znali, znali způsob jeho myšlení a práce, a pokud nesplňoval předpoklady pro soudcovskou práci, dali mu to patřičně najevo a soudcem se prostě nestal. Současný model ovšem takový není a za situace, kdy je do soudcovské funkce jmenován kolega, který z jakýchkoli důvodů svou práci nezvládá, stává se to obrovským problémem nejenom pro kolegy příslušného soudu, ale i pro účastníky řízení a další řešení této situace je velice složité a přináší jeho aktérům mnohá traumata. Proto bych se přimlouval za oprášení staré praxe a přijímání nových soudců právě z těchto řad.
 
Mám-li tuto výjimečnou příležitost pohovořit tímto způsobem ke kolegům, pak chci ještě zdůraznit jednu svou myšlenku. Jde o chválu jednoduchosti. Konec konců jako venkovští soudci jsme na jakémsi školení byli nazváni předsedou senátu odvolacího soudu simplexními venkovany, čemuž jsem svým způsobem rád, mám rád jednoduché a jednorázové věci a jednoduchá, všem pochopitelná a tudíž i obecně přijímaná řešení. Jak říká jeden můj kamarád, když je něco zároveň otevíracím nožem, otvíračem na konzervy, reflektorem a nůžkami na nehty, pak to neřeže, neotvírá konzervy, nesvítí a nestříhá nehty. Obdobně i právní předpisy by měly být jednoduché, srozumitelné a jednorázové, použitelné na jednu právní situaci. Zároveň by měl být dán prostor pro lidskou soudcovskou úvahu, neboť nelze všechny možné situace, které v životě nastávají kazuisticky popsat a vměstnat do právního předpisu. Mám obavu, že snaha zákonodárců je ale přesně opačná. Vytěsnit lidskou úvahu a nahradit až ad absurdum popsanými jednotlivými jednáními, které ovšem stejně nikdy nemohou zcela vyčerpat situace, které lidský život přináší. S připravovanou novelou trestního řádu bych se proto přimlouval k respektování jednoduchosti a pochopitelnosti institutů, které přinese. Za léta praxe už všichni kolegové vědí, kterých konkrétních ustanovení se má takováto snaha nejvíce dotknout.
 
            Závěrem chci vyjádřit pro kolegy přesvědčení, že členství v Soudcovské unii, byť není povinné, je v zájmu každého soudce v tomto státě. Platforma, kterou jsme hledali pro uplatnění našich stanovisek, se konečně našla, je obecně přijímána i ze strany moci zákonodárné a výkonné a je jen na nás, jakou váhu bude mít. Stojí před námi řada otázek, které je potřeba řešit. Nejaktuálnější z nich bude právě boj za lepší ohodnocení soudní správy a je jistě v zájmu každého z nás, aby mohl svoje názory uplatňovat způsobem, který může mít nějaký skutečný dopad. Planým mudrováním u kávy v kanceláři realizaci svých názorů nepomůžeme. O tom jsem přesvědčen.
 
            Pokud jsem v textu použil citace některých Murphyho zákonů, pak pro úplné pochopení musím ocitovat ještě jeden ze základních Murphyho zákonů. Murphyho zákony nevymyslel Murphy, ale jiný muž téhož jména.