Mgr. Vanda Rozsypalová, členka Republikové rady SU ČR



Nedávno jsem sledovala životopisný film o francouzském spisovateli Honoré de Balzacovi. Hrál jej Gérard Depardieu. Život obyčejného člověka je v podstatě v každém století stejný. De Balzac měl stálé finanční problémy, měl dluhy a exekutor byl u něj častým nevítaným hostem, jenž se v podstatě v klidu a důstojně pohyboval po bytě spisovatele a prováděl  exekuční soupis. Povinní to sledovali s odevzdaným klidem a pouze spisovatelova matka vyčítala synovi jeho další bankrot. Ten se jen smál těma svýma kouzelnýma očičkama, tak jak to dokáže jen Depardieu.  Když už spisovatel přišel o nábytek a obrazy, tak si je na stěnu prostě nakreslil.  I po návštěvě exekutora žil svůj život stejně jako předtím a v hledání svého životního štěstí se nijak neomezoval. Přesto se de Balzac svému exekutorovi pomstil, udělal  z něj jednu z postav ve svém románu. Kupodivu byl na to exekutor pyšný a přinesl spisovateli knihu k podpisu.
Měli bychom se u pana de Balzaca inspirovat? Ovšem každý nemůže o svém exekutorovi napsat světový román.  Avšak zachovat trochu nadhled a odstup by k řešení dluhů pomohlo. Z médií se na nás řítí informace o zadluženosti ve společnosti včetně dojemných příběhů lidí, kteří se zadlužili z jedné černé jízdy v autobuse nebo praktik šmejdů.  Za těmito informacemi pak následují snahy o novelizaci všech možných zákonů, nová řešení a zase novelizace. Vyzná se v tom ještě někdo? Komu to prospívá? Myslím, že dlužníkům, jejichž zájmy chtějí všichni chránit, určitě ne. Neustálá změna pravidel vymáhání pohledávek omezuje možnost dlužníka předvídat řešení jeho situace. Naopak se vytváří živná půda pro různé příživníky. Tak jak lékařům konkurují léčitelé, právníkům konkurují nejrůznější poradci, nabízejí zaručenou a současně předraženou pomoc řešení dluhové situace.  V důsledku jejich pomoci jsou dlužníci ještě více zadluženi a navíc patřičně zmatení.
Soustavné omílání ve veřejném prostoru, že je potřeba dluhy řešit, nutí dlužníky k tomu, aby své dluhy řešili. Vzniká poptávka po papíru – rozhodnutí deklarující to, že skutečně dlužník nic nemá a nic nedá, jenom proto, aby jim již nikdo nevolal a nehrozil exekucí, ve které stejně  nemá exekutor ze sociálního minima co zabavit. Probíhá diskuse na téma odpovědnosti věřitelů za to, komu poskytují půjčky. Neustále slyšíme, že věřitelé by si měli ověřit schopnost dlužníků splácet nové závazky. Proč by to dělali? Vymáhání pohledávek by mělo být pro věřitele nákladné, to by věřitele nutilo k tomu, aby marně vynaloženým nákladům  předcházeli. Dlužníci se však sami vrhají do insolvencí a umožňují věřitelům levné uspokojování jejich nároků. Viděli jste někdy rozhodnutí soudu o osvobození dlužníků od hrazení pohledávek, které se v oddlužení neuspokojily, a pohledávek věřitelů, kteří se přihlásit mohli, avšak tak neučinili? V podstatě jste si jej teď přečetli. V rozhodnutí je pouze tato obecná formulace. Po procesu oddlužení zůstává dlužník zase osamocen a bez pomoci.  Na některé dlužníky se opět vrhají různí věřitelé využívající neschopnosti dlužníků se bránit a zneužívající jejich neznalosti toho, jak probíhají řízení a jak mají prokázat, co podléhá  procesu odpuštění dluhů.
Vznikají záměry ze strany politiků řešit dluhy i těch mnohonásobně zadlužených, kteří sami o to doposud zájem neprojevují.  Pořád nová řešení nahrazují jiná řešení, která se ještě nestačila v praxi stabilizovat. Možná by přitom bylo někdy vhodné poučit se ze života slavného spisovatele a přistupovat k dluhům jako de Balzac s rozvahou a důstojností.