Poznámka k novému modelu správy soudnictví
Mgr. Ondřej Mrákota, člen Republikové rady SU ČR
Pomalu se blíží dubnová konference Soudcovské unie k modelu správy soudnictví a v této souvislosti jsem nemohl přehlédnout, že se v časopisu objevila určitá polemika týkající se Nejvyšší rady soudnictví, a to z pera Mgr. Alexandra Krysla a JUDr. Ladislava Derky. Mgr. Vladimír Hromek se pak zamyslel nad částí tzv. bílé knihy justice nazvané „O soudcích“. Uvedená dvě témata přitom spolu úzce souvisí, neboť otázky, které kolem nich vznikají, mají společného jmenovatele, a to otázku existence funkčního modelu správy soudnictví.
Soudcovská unie opakovaně zdůrazňuje nevyhnutelnost zřízení Nejvyšší rady soudnictví coby samosprávného orgánu, který by disponoval pravomocemi potřebnými pro kvalitní, odpovědnou a kontinuální správu soudů a důstojnou ochranu soudů a soudců.
Postavením a výběrem soudců se v poslední době zabývala první část tzv. bílé knihy justice, na jejíž problematičnost již poukázal Mgr. Vladimír Hromek, s jehož závěry se převážně ztotožňuji. Na straně druhé mi to nedalo a snažil jsem se na zveřejněné části tzv. bílé knihy justice objevit něco pozitivního. Někteří se asi budou usmívat, ale snad se mi to i podařilo.
Především jde ze strany Ministerstva spravedlnosti alespoň o nějaký dialog na téma změny již ne zcela funkčního modelu správy soudnictví. Chci přitom doufat, že to z mé strany není jen planá naděje a vzájemná komunikace snad postupem doby přinese výsledky. To ovšem pochopitelně vyžaduje, aby ministerstvu byly známy naše připomínky a o těchto se ministerstvo „naučilo“ nejen mluvit, ale také jim naslouchat. Koneckonců, náš cíl by měl být shodný – dobré soudnictví pro občana, třeba také za pomoci efektivního systému správy soudnictví.
Domnívám se, že je proto správné, že si Soudcovská unie vytkla jako jeden ze svých cílů podporu jiného modelu správy soudnictví, lépe vystihujícího podstatu a smysl soudní moci a skutečnou úlohu politických subjektů při naplňování této ústavní role soudnictví.
Nemyslím si ovšem, že ústavním zakotvením Nejvyšší rady soudnictví bude jako mávnutím kouzelného proutku dosažen stav efektivního řízení justice. Naopak, již samo formální zakotvení zamýšlené instituce provází řada dalších otázek.
Především bychom měli vzít na vědomí, že změna správy soudnictví představuje určitý mocenský posun uvnitř soudního systému. Bylo by naivní ignorovat riziko, že taková novota přiláká zájemce s problematickými motivacemi, kteří však zároveň disponují určitým volebním potenciálem. Neměli bychom podceňovat, že půjde například o lákavé kompetence v oblastech výběru uchazečů o soudcovská místa a soudců samotných, soudních čekatelů nebo asistentů, jejich přidělování, hodnocení, zkrátka o moc nad lidmi. Vycházelo-li by se totiž z pojetí, že bude a priori jedním z úkolů Nejvyšší rady soudnictví vytvoření nového modelu správy soudnictví, který bude zahrnovat stanovení způsobu výběru justičních čekatelů, asistentů soudců, soudců, způsob přidělování soudců k výkonu funkce k určitému soudu, jmenování soudců atd., pak se do rukou několika málo lidí dostane značná moc stávající systém změnit. To může být dobré i zlé, záleží na tom, kým bude tento orgán obsazen a jakým způsobem budou stanoveny jeho kompetence. Právě proto otázku personálního složení Nejvyšší rady soudnictví vidím jako nejzranitelnější místo tohoto konceptu, jehož principy, omezující rizika chybného výběru, by měly být stanoveny předem.
V této souvislosti nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že vznik nového modelu správy soudnictví musí být vnímán v kontextu státní správy, která i v soudnictví zůstane, přinejmenším zčásti, zachována. Půjde například o zcela nový druh spolupráce obou systémů mimo jiné při stanovení počtu soudců a jejich rozmístění, tedy o oblast, která se týká jak výkonu soudnictví, tak vytváření podmínek pro tuto činnost, s čímž souvisí také vymezení odpovědnosti.
Zřízení Nejvyšší rady soudnictví od vytvoření nového modelu správy soudnictví proto nelze podle mého názoru oddělit a v této souvislosti je nutné zabývat se také definicí vztahu správy soudnictví a státní správy soudů. Netvrdím, že mé stanovisko je jediné správné, ale jsem přesvědčen, že těmito otázkami je nanejvýš vhodné se v rámci naší „vnitrospolkové“ diskuse zabývat a dojít k jednotnému závěru, kterému snad bude ochotno naslouchat rovněž Ministerstvo spravedlnosti.
Je zřejmé, že nás ještě čeká obtížná cesta, ale není třeba zoufat, neboť na ní jistě bude také veselo.
Ondřej Mrákota
Copyright © SOUDCOVSKÁ UNIE ČR 2011