Tak nad čím se zamyslet, aby výsledný produkt (rozumějte slohový výtvor) byl pro Vás, čtenáře, moudrý, zábavný, čtivý a neotřelý nebo alespoň něco z toho? Tápu, nevím, a tak ze zoufalství, namísto cílené a kvalitní literární tvorby, zbaběle prchám ke své každodenní pracovní a jiné činnosti. A pak si vzpomenu na jeden nejmenovaný, nedávno odvysílaný, televizní seriál z prostředí justice. Na ten, podle něhož by mohl národ usuzovat, že soudce projednává maximálně jeden případ týdně, rozsudky zásadně nepíše, v jednací síni mu z technických vymoženosti schází snad už jen perpetuum mobile a po vyčerpávajícím pracovním dni si odskočí buď na psychoterapii, anebo do kokpitu letadla.
            Proč si tedy neudělat takový malý exkurs do obvyklého pracovního dne soudce (soudkyně)? Navíc, když je už víceméně obvyklé trávit, alespoň virtuálně, den s kdejakou celebritou, že... . Jistě, pro mé justiční kolegy to příliš nových poznatků nepřinese. Ale možná se trochu pobaví. A případní čtenáři-nesoudci se třeba alespoň něco málo dozví. 
            Tak tedy nastává jednací, nebo chcete-li, „soudný“ den. Nejprve připravit spisy, odnést je do jednací síně, zkontrolovat, zda je nabitý diktafon a vyvěšený pořad jednání. A začínáme – první jednání, druhé, třetí, šesté… . Některá klidná, jiná ze strany účastníků více či méně emotivní. Přirozeně - vždyť jde o majetky, rodinné i jiné vztahy, o vysoké částky peněz. A jsme před odvolacím soudem. O to usilovněji se nás účastníci snaží přesvědčit o své pravdě. Třeba tím, že se od advokátky dozvídáme, že její klient - žalovaný, jehož podpis byl právě znaleckým posudkem uznán jako „vysoce pravděpodobně pravý“, určitě smlouvu nepodepsal. Je přece možné, že jsou padělané veškeré podpisy, které byly použity jako srovnávací, ne? Jak to, že nám to není jasné? Není. V předchozích dnech jsme totiž nad projednávanými spisy strávili řadu hodin. Podrobně jsme je pročítali, vyhledávali vhodnou judikaturu, na poradě senátu jsme problém detailně probrali. Prostě jsme se snažili věc co nejlépe posoudit a připravit k jednání. Mezi jednáními posíláme nadiktované protokoly k přepsání, je-li pauza delší než dvacet minut, odbíháme věnovat se další práci. Píšeme referáty do spisů, komunikujeme se soudní kanceláří, diktujeme či píšeme rozhodnutí, kontrolujeme čistopisy. To stejné i po skončení pořadu jednání. Mnozí z nás i po večerech či o víkendech. A tím, že pro ten den za sebou zavřeme dveře od jednací síně, ve většině ihned nepřestaneme přemýšlet nad osudy, které jsme právě viděli. Třeba nad tím, že otec hovoří o bývalé manželce a matce svých tří dětí jako „o té paní, jejíž současné příjmení si nepamatuju“, zatímco matka týchž dětí si vede podrobné záznamy o minutových zpožděních návratů otce s dětmi z víkendového kontaktu proto, aby mu právě o tolik minut déle vydala děti při dalším styku. Tj. hlavou se nám honí, co a jak bychom měli a mohli udělat, aby tyto děti dále vyrůstaly v alespoň o trochu normálnějším prostředí.
            A o jiných než „soudných“ dnech? Je to stejné. Koloběh spisů, přemýšlení, hodnocení kauz (a tím vlastně příběhů nekonečné řady lidí), jednání, psaní rozhodnutí. Nejen těch vyhlášených v jednací síni, ale i řady dalších, vydaných tzv. „od stolu“. Ročně jich jsou stovky.
            Ne, rozhodně si nestěžuji. Naopak. Myslím, že děláme práci, která má smysl. Vždyť můžeme v nám svěřených případech udělat podle svého vědomí a svědomí to nejlepší. Což rozhodně není málo. Takže se přitom, prosím, nenechme nikým a ničím otrávit.
A když už bychom přece jen měli práce „nad hlavu“, tak se vždycky můžeme jít, stejně jako seriálový hrdina, proletět. Nebo si jít alespoň skočit. Samozřejmě s padákem:o).
Užijte si březen, včetně Velikonoc, a mějte co nejsmysluplnější soudné dny.