Mgr. Vladimír Hromek, člen Republikové rady SU ČR





Nejprve s dovolením malá odbočka k profesionálnímu sportu, konkrétně hokeji takzvaně za oceánem, jehož jsem velkým příznivcem. Zde si jednotlivé sportovní kluby vybírají pravidelně své budoucí naděje, dlouhodobě pečlivě sledované, v akci nazvané jednoduše „DRAFT“. Nejslabší kluby mají právo volit mezi prvními a samozřejmě doufají ve výběr nového Waynea Gretzkyho. Což se, pro příznivce hokeje zcela logicky, asi zatím nepovede. To vše s velkou parádou a za účasti médií.
V justiční realitě vypadá situace navenek nudněji, jak je u právníků asi zvykem, za což se předem omlouvám. Ale alespoň úvod nebude moc dlouhý. Podle článku 93 Ústavy a ustanovení § 63 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, jmenuje soudce do funkce prezident republiky. Ústavou a zákonem o soudech a soudcích stanovené předpoklady pro jmenování soudce si nejspíš vybaví každý z nás, není je nutno opakovat. Takže to by bylo. Kde takové osoby lidově řečeno vzít? Naštěstí na to zákon o soudech a soudcích pamatuje (jak jinak), takže máme řešení v podobě justičních čekatelů, kteří budou slovy zákona „odborně připraveni na výkon funkce soudce v rámci přípravné služby trvající 36 měsíců“. Žádný problém, vše vyřešeno, děkuji za pozornost, konec příspěvku.
Ale je opravdu situace při přípravě budoucích soudců a jejich výběru v současné době skutečně takto jednoduchá a dobře fungující? Můj skromný osobní názor je, že nikoliv. Stačí se podívat, jak příprava a výběr budoucích soudců funguje nebo nefunguje. Již přibližně od období roku 2010 až 2011 začalo Ministerstvo spravedlnosti prezentovat ideu jmenování soudců na základě výběrových řízení, jejichž průběh, požadavky na uchazeče a hodnocení výsledků hodlalo upravit v podobě instrukce. Tento přístup odsunul přípravnou službu čekatelů i praxi asistentů jaksi do pozadí. Prezentována byla představa otevření justice a preferování odborníků z jiných právních profesí, o které dosud systém soudnictví údajně přichází. Ti by se v postavení justičního kandidáta po nějakou (pokud možno co nejkratší) dobu připravovali na skutečné souzení. Jaká byla nakonec realita této myšlenky, včetně občas se vracejícího nápadu s povinnou praxí v rámci advokacie, je dnes už asi zřejmé.  
Ačkoliv navrhovaná instrukce nakonec vydána vůbec nebyla (stejně tak jako instrukce připravovaná v loňském roce), měl tento přístup vliv na dosud fungující přípravu a výběr budoucích soudců. Na několik dalších let došlo k podstatnému omezení výběrových řízení na justiční čekatele, přípravná služba probíhala v různých obdobích pouze v rámci některých krajských soudů a na některých okresních soudech. Nicméně potřeba jmenování soudců v důsledku přirozené obměny soudcovského stavu se nikterak nezměnila. Jednotlivé soudy proto přistoupily k výběru vhodných osob pro jmenování různými způsoby.
Na některých se občas pokusili o myšlenku otevřených výběrových řízení. Ačkoliv taková výběrová řízení v podstatě postrádají jakýkoliv zákonný rámec, často si berou svým způsobem za vzor průběh výběrových řízení na justiční čekatele, tedy „vícekolový“ systém skládající se z písemné části, ústního pohovoru a případně psychologického zkoumání či vyšetření (ať už tomu říkáme jakkoliv). Problematičnost těchto výběrů je ale zřejmá, neboť přináší řadu otázek. Lze písemným testem a v realitě počtu uchazečů vcelku krátkým ústním pohovorem opravdu kvalitně vybrat budoucího soudce? Jaké požadavky by měl uchazeč splňovat? Která hlediska jsou zásadní a která spíše podružná? Jakým způsobem hodnotit, co hodnotit a podle jakých kritérií? Měl by být průběh a požadavky těchto výběrových řízení nějaký způsobem sjednocen? Na většinu se hledá konkrétní jednoznačná odpověď velmi obtížně.          
Další možností je výběr tzv. interní, v podstatě z asistentů a čekatelů. Výhodou je často možnost sledovat každodenní práci „budoucího kolegy soudce“. Tento přístup s sebou ale nese i otázky a možná úskalí. Je náplň práce asistenta vždy vhodnou přípravou na souzení a rozhodování sporů obecně nebo se spíš odlišuje přístup soud od soudu? Skutečně budou všichni hodnoceni objektivně stejnými měřítky? Do jaké míry jsou zásadní osobní vztahy a sympatie? Jakou minimální dobu, pokud se dá vůbec stanovit, by měl budoucí soudce působit na daném soudu? Jak jeho dosavadní práci vůbec hodnotit, podle jakých měřítek? A samozřejmě stejně jako v případě dříve uvedených výběrových řízení – podle jakých kritérií vůbec vybírat.
Při zmíněných problémech uvedených přístupů tak stále vypadá jako nejlepší cesta přípravná služba justičních čekatelů. Ani tato varianta ale bohužel v současné době nefunguje úplně ideálně jak by měla, bez překážek a otazníků. Problémy může skrývat vlastní průběh přípravné služby. Nikoliv ten stanovený prováděcím předpisem, ale reálně fungující. Skutečně přípravná služba i nadále probíhá jako příprava budoucího soudce na jednotlivých úsecích a soudních odděleních? No doufejme, že ano. Nebo reálně hrozí, že se za situace, kdy často čekatel již při nástupu splňuje veškeré podmínky pro jmenování soudcem (tedy včetně věku, justiční zkoušky a délky praxe) se na umožnění takové přípravy může rezignovat a čekatelská služba je řešením nedodělků v senátech či nedostatku asistentů? Nebo může být někdy prostředkem pro jmenování soudcem v co nejkratší době? Jde ale také s dovolením o jednoduché kupecké počty. Justičních čekatelů aktuálně není prostě dostatečný počet s ohledem na potřeby jmenování nových soudců a rozhodně se nevyskytují na všech soudech. Stačí nahlédnout do jakéhokoliv seznamu v rámci uskutečněného jmenování soudců v posledních obdobích a je zřejmé, že justiční čekatelé budou spíše ohroženým druhem, který početně pro potřeby justice nedostačuje. Co je důvodem? A tak za současného stavu přistupuje potřeba i dalšího způsobu přípravy a výběru nových soudců.  
Nastíněné přístupy mají vždy řadu problémů a otázek, kdy některé jsou společné pro všechny. Zejména je třeba si ujasnit, zda mají soudy nadále preferovat vlastní přípravu budoucích soudců, ať už na pozici justičního čekatele, případně asistenta, a jakým způsobem, nebo zda mají na tuto činnost rezignovat a spokojit se s výběrem uchazečů prostřednictvím výběrových řízení. Osobně jsem dlouhodobě zastáncem varianty první. Jelikož je však zřejmé, že při počtu uchazečů o jmenování soudcem nabídka značně převyšuje poptávku, je nevyhnutelnou nutností některý za způsobů výběru zvolit, nejlépe při nalezení odpovědí na shora uváděné otázky a problémy. Způsob a náplň přípravy, výběru a kladné požadavky by nicméně měly být pro uchazeče o funkci soudce srozumitelné a konzistentní. A není nutné s tím čekat na změnu nálady na ministerstvu, jiný model správy justice nebo jakkoliv barevnou knihu.
 
A co na to bílá kniha?
Problematice výběru soudců se hodlá věnovat i tzv. bílá kniha justice, jejíž první část byla v nedávné době mediálně představena. Což je asi přístup pozitivní – aspoň tedy na první pohled.
Na prvním místě v knize figuruje zrušení justičních čekatelů a asistentů s odůvodněním, že „připuštěním asistentů k justiční zkoušce se zcela rozpadl dřívější čekatelský systém“. Dovolím si nesouhlasit. Tento systém se dostal do špatného stavu právě v důsledku různých snah o inovace a pokusy v podobě centrálních výběrových řízení, pozic justičních kandidátů a úprav instrukcí, bez návaznosti na již existující způsoby přípravy a dále pak hlavně nezájem o přijímání nových justičních čekatelů a jejich přípravu či přípravu asistentů s odůvodněním, že už nebudou potřeba, protože soudce si vybereme výběrovým řízením. Má to snad nějak naznačovat, že nově jmenovaní soudci nejsou najednou považováni za osoby dostatečně kvalitně připravené k výkonu soudcovské profese? Za situace, kdy se institut přípravné služby v poslední době konečně trochu vzpamatoval, budeme jej opět jako nevyhovující nahrazovat? Čím se bude tak zásadně odlišovat příprava justičních koncipientů? Jakým konkrétním způsobem by měla přípravná služba probíhat a odlišovat se od praxe čekatelů je však uváděno jen v rovině vzájemně protichůdných možností bez jakéhokoliv konkrétního závěru. Prostor je v tzv. bílé knize věnován pouze velice obecným úvahám o procesu výběru justičních koncipientů a zřizování různých komisí, nicméně i zde při prezentování často protichůdných východisek a postupů.
V případě asistentů chybí reálná představa, jakým způsobem by měla být jejich dosavadní odborná práce na soudech zajištěna, když by měli být teoreticky zrušeni. Náplň práce asistenta soudce a příprava justičního čekatele (nově justičního koncipienta) může být totiž často značně odlišná. Na druhou stranu, opravdu chceme ztratit možnost vybrat budoucího soudce z kvalitních asistentů, kteří již v justici řadu let působí? O asistentech na vyšších stupních soudní soustavy není dokonce zmínka žádná, což je zvláště s ohledem na náplň jejich práce dost zarážející.
Výběr veškerých justičních koncipientů pro všechny soudy by měl být prováděn pětičlennou Komisí pro výběr soudců na základě centrálního písemného testu připraveného justiční akademií. Na jiných místech je na druhou stranu proti tomu uváděn výběr předsedou krajského soudu. Úvahu o specializaci v rámci výběrové zkoušky, přípravy či zkoušky justiční ponechám bez dalšího komentáře. Jen představa několikaleté přípravy například „trestního specialisty“ na okresním soudě, kde ale po ukončení jeho přípravy bude potřeba, aby zastával agendu soudce civilního či opatrovnického…
Budoucí soudce, v podobě justičního kandidáta, pak má být opět vybrán písemným a anonymně hodnoceným testem pětičlennou Komisí pro výběr soudců, a to pro všechny soudy. Pokud je tedy v případě výběru samotnou justicí snad údajně obava ze zpochybnění demokratické legitimity jmenovaných soudců, dle navrhovaného modelu má pouhých pět osob provádět výběr veškerých soudců pro všechny soudy. Jakým konkrétním způsobem má být následný justiční kandidát „v nejdůležitější fázi výběru soudce otestován v praxi“ jako nehlasující člen odvolacího senátu pro výkon soudcovské profese na soudu prvostupňovém popravdě s ohledem na odlišnost náplně práce i způsob vedení a přípravy jednotlivých věcí není jasné. Stejně tak jako navrhovaný záměr, aby soudce po jmenování začínal na přechodnou dobu jako člen odvolacího senátu. Opět se jedná spíše o oprášení již dříve opuštěných, technicky i právně obtížně realizovatelných nápadů.
Na závěr, po veškerých kolech výběru, zkoušek, přípravy, hodnocení, dalších zkoušek, dalšího hodnocení a konzultací „vybrané malé části nejlepších justičních koncipientů/kandidátů určené ke jmenování“ má mít výhradně ministr spravedlnosti závěrečné rozhodnutí, zda kandidáta vůbec ke jmenování navrhne.
To vše je však třeba zajistit s ohledem na potřeby jednotlivých soudů a počty soudců, které je třeba každý rok v důsledku přirozené obměny soudcovského stavu jmenovat…