Je to vcelku zvláštní tvrzení, neboť „nový model správy justice“ je tvořen „kdesi“ za zavřenými dveřmi, na zasedáních nejvyšších soudních funkcionářů, na kavárenských schůzkách, jednáních v parlamentu, na výjezdních zasedáních předsedů krajských soudů apod. Jen občas něco prosvitne, třeba o tom, že se nebude jednat o samosprávu, nýbrž o „jiný model správy justice“, že současně s jakousi reformou justice má dojít k rušení okresních soudů. Pokud by to byla pravda, bylo by podivné, že se některých těchto jednání účastní i vedení Soudcovské unie, které je vázáno prosazovat zřízení Nejvyšší rady soudnictví „coby samosprávného orgánu“.
 
            Jakožto obyčejný soudce tak nevím vůbec nic o tom, jaké má být složení „Nejvyšší rady soudnictví“ ani jaké mají být její kompetence. Za této situace bych jen stěží mohl „novému modelu správy justice“ vyjádřit svoji podporu, i pokud bych o ni byl požádán. O vyjádření podpory jsem požádán nebyl, tak je pro mne záhadou, kde je těch avizovaných „plus mínus 90 procent justice“ vyjadřujících podporu? Vím jen o více jak 90 procentech soudců, kteří podepsali platové dohody. Nejsem si však vědom toho, že by součástí podpisu dohod byl bianko šek pro nejvyšší soudní funkcionáře vytvořit „Nejvyšší radu soudnictví“ k obrazu svému.
 
            Projekt „Nejvyšší rady soudnictví“ je tudíž projektem několika málo nejvyšších soudních funkcionářů a ostatním soudcům bude nadiktován shora. A to je podle mého názoru špatně. Pokud by už měl vznikat, pak zdola od řadových soudců.
 
            Mým úkolem, jakožto soudce, je rozhodovat spravedlivě, veřejně a v přiměřených lhůtách o věcech, které napadly soudu a které mi byly přiděleny k vyřízení. Musím přitom být nezávislý a nestranný. Při rozhodování jsem vázán jen zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Pokud mám za to, že je aplikovaný zákon v rozporu s ústavním pořádkem, předložím věc Ústavnímu soudu. Myslím, že jsem si to dovodil z článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a čl. 95 Ústavy.
 
            To je moje práce, za tu jsem placený. A pozor, dokážu ji dělat ve své podstatě v jakémkoli „modelu správy justice“, třeba i pod stromem, nebudu-li mít k dispozici jednačku.
 
            Brání-li mi někdo nebo něco v tom, abych mohl dělat svoji práci, nebo mi za tuto práci odmítá platit, nastává problém. Mojí povinností pak je na tento problém hlasitě upozornit. Proto jsem také členem Soudcovské unie, aby v případě, že stejný problém bude mít více z nás, jsme byli náležitě slyšet.
 
            Nevidím žádný důvod pro to, aby tuto funkci převzal orgán, ve kterém nebudou mít většinu soudci. Nebo si snad mám myslet, že namísto mne je schopen na problémy mě bránící vykonávat mojí práci upozornit někdo jiný než soudce nebo nejvyšší soudní funkcionář, který třeba léta neseděl v jednací síni? Má tu být zase někdo, kdo bude lépe než já vědět, co je pro mne dobré?
 
            Soudce má definovat problémy a politik hledat a prosazovat řešení. Upozorňováním na problémy role soudce končí. Ostatní je politika a ta do justice nepatří.
 
            Proč?
 
            Protože ji soudci neumějí. Je založena na úplně jiných zásadách, než na kterých stojí a má stát myšlení soudce.
 
            Soudce nevydává rozhodnutí podle toho, zda se zalíbí zájmům politických stran, veřejnému mínění či sdělovacím prostředkům. Soudce je povinen vydat spravedlivé rozhodnutí bez ohledu na to, zda se komu bude či nebude líbit. „Padni komu padni“. Pokud soudce jedná opačně, třeba nárok nepřizná proto, aby vyhovující rozsudek nevyvolal „nepochopení ze strany společnosti“, je zde něco špatně.
 
            Soudce nenese politickou odpovědnost. Neměl by tudíž být strůjcem politických řešení a plést se politikům do jejich práce. Má-li soudce „mesiášské sklony“, nechť se vzdá své funkce a odejde do politiky. Nemyslím si, že pánové Aristoteles, Locke, Montesquieu či Madison chybovali, když se slovem nezmínili o „Nejvyšší radě soudnictví“. Stejně tak si nemyslím, že bude lépe, když dojde ke zrušení okresních soudů.
           
            No a nyní ruku na srdce. Jsou zde zásadní překážky, které mi brání dělat moji práci? A pokud ano, upozorňuji na ně hlasitě?
 
            Je vhodné mít na paměti, že pokud politik aktuálně nehledá a neprosazuje nějaké řešení, nemusí to být nutně způsobeno jeho „omezeností“. Může to být klidně zapříčiněno jen tím, že zde žádný „zásadní problém vyžadující řešení“ objektivně není, jen jsme si jej subjektivně vsugerovali nebo nám byl vsugerován.
 
            Nevím jak Vy, ale já jsem na chodbě soudu ještě nepotkal kolegu, který by mi řekl: „Sašo, bez nového modelu správy justice to nedám!“.
 
            Nedávno jsem si koupil motorku, tak své zamyšlení zakončím parafrází věty, jíž se při vyjížďkách řídím: NIC NEŘEŠ, PROSTĚ JEZDI, tedy: NIC NEŘEŠ, PROSTĚ SUĎ.