Mgr. Petr Černý, člen Republikové rady SU ČR

Když onoho chladného pondělního rána kráčel neozbrojený muž na ranní modlitbu do chrámu Páně, zastoupil mu cestu jeho bratr, u kterého strávil včerejší den a noc. Jistě dobře naložen mu poděkoval za pohostinství, ale hostitel vytrhl meč z pochvy a udeřil jím svého staršího bratra do hlavy. Zranění nebylo velké, proto také mohl ten starší toho mladšího odzbrojit. Ačkoli ta doba byla zlá, nechtěl svého bratra zabít. Nechtěl následovat svou matku, která nechala zabít jeho milovanou babičku, když byl ještě tak mladý, že tomu nemohl zabránit. Nechtěl poskvrnit své ruce, které spíš než meč a štít, ač i s nimi uměl zacházet, raději držely Knihu knih. Jeho mladší bratr však zavolal na své čtyři věrné, a ti ho u zamčených vrat do kostela zabili, dnes bychom řekli „zvlášť surovým způsobem“. Zavraždili nejen jeho, zanedlouho stejný osud potkal i jeho družiníky, přátele a pomocníky, včetně jejich žen a dětí. V celé zemi. Tak se to totiž tenkrát dělalo. Opozici bylo nutno vyhubit. A kdo se chtěl podílet na nové moci, rád při tom pomohl.
Letos to je 1080 let po 28. září 935, kdy se ta vražda stala. Opozici dnes sice nevraždíme (maximálně mediálně), moc si zachováváme podstatně sofistikovanějšími metodami, ale v základu jde o totéž.
Ne, nemyslím si, že by kdokoli z nás, kdo si bere na sebe talár a s ním i moc nad lidmi, kterou nám propůjčil stát, jehož jsme představiteli, byl v dnešní době kandidátem na svatořečení. Ani bych to snad nikomu nepřál. Není svatosti bez pohřbu (nejste-li Dalajláma).

Vláda je historicky mladší bratr soudce (ten byl totiž první autoritou v počátcích lidské společnosti, jenž představoval něco nad stranami sporu, kterému se tyto podrobily). I když ti z nás, kteří od mladšího bratra očekávali slušné chování, když jeden jeho útok vší silou odrazili a nepomstili se mu za něj, byť drželi nad jeho hlavou meč, kterým je zraňoval, by si svatořečení zasloužili. Rádi přijali jeho neformální slib, že už útočit nebude. Rádi odložili jeho meč. I oni dali slib, že se spousty věcí vzdají. Svůj slib dodrželi, ale de facto poražený jim nechal dát ránu kopím do boku. To vše ve jménu vyšších zájmů, údajně státních, ale ve skutečnosti partikulárních, neboť státním zájmem je fungující justice v jiném než selhávajícím modelu své správy.

Ať na soudce v tu chvíli útočil nějaký Tira, Česta, Tuža nebo Hněvsa, jednal v duchu doby, ve které žijeme. V ní slib politiků nic neznamená a čest pro toho, kdo jej dává, není důležitou veličinou, protože jí u něj už nikdo ani nečeká.
Vypadá to, že je zhruba šedesát nevěřících Tomášů, kteří nechtěli meč odložit, protože ví, že jsou v právu, které bylo přiznáno nezávislým soudem, a protože nevěřili mladšímu bratrovi, že by svůj slib dodržel. O svých prostředcích chtěli rozhodnout sami, mnozí je chtěli dát na charitativní účely, které mladší bratr přehlíží, protože jsou pod jeho rozlišovací úroveň. Další chtěli, aby mladší bratr stvrdil svůj slib svým podpisem. I oni jsou zřejmě naivní v tom, že by slib dodržel, protože Tira, Česta, Tuža a Hněvsa jsou ve všech dobách vždy připraveni. Dnes mají jistě jiné úlohy. Zatím nejspíš zjišťují, kolik těch rebelů vlastně je. 
Jako jeden z těch šedesáti si sám za sebe myslím, že by mnozí z nás svůj meč rádi odložili. Bojovat s mladším bratrem se nám příčí. Kdybychom byli spolu zadobře, jistě bychom dokázali velké věci. Jsme přece jedné krve. Když prolijeme krev bratrovu, jako když sami sebe zraníme. Ale současně je nám z vyššího principu mravního proti srsti neustále mladšímu bratrovi ustupovat a nechávat se jím tu pohlavkovat, tu okopávat, jindy tahat za šos či za fusekli a pomlouvat u sousedů, zvlášť, když brácha, který má v rodině na starosti hospodaření, už před dlouhým časem slíbil, že staršímu bratrovi bude platit apanáž, kterou mu sám určil, a pak na to nechtěl slyšet. A z táty, který bydlí v Brně, si nic nedělá… .
______________
Byl jednou jeden pracovník státního úřadu, který tam pracoval jako běžný referent. Chtěl si trochu přilepšit, byl krátce ženat, peníze by se hodily, proto podal žádost o přijetí na místo referenta II. třídy. Ta byla nadřízenými odmítnuta. Ten pracovník byl přesvědčen, že má na víc než jen dělat referenta patentového úřadu. Učitel na Polytechnickém institutu v Zurichu mu sice jednou řekl: „Máte nadšení, ale pro fyziku jste beznadějný případ. Pro své vlastní dobro byste měl přejít na nějaký jiný obor – možná na medicínu, literaturu, nebo na práva“, ale on se zrovna nevyznačoval poslušností k autoritám. Jiný by možná poslechl a skončil by jako neznámý právník, on ale nikoli. Ostatně, většinou dělal věci jinak, než byli všichni zvyklí. Byl přesvědčen, že v něm něco je. Chtěl přednášet na univerzitě, pochopitelně ho odmítli. Ani jako učitele na střední škole ho nechtěli. Nenechal se ale odradit, věřil v sebe a v to, že co dělá, dělá správně. V roce 1905, jako neznámý referent patentového úřadu v Bernu, publikoval v časopise Annalen der Physik čtyři vědecké statě, které zbořily fyziku postavenou na Newtonových gravitačních zákonech. Jednou z těch prací totiž byla ta o speciální teorii relativity. A zbytek už znáte.
______________ 
Proč o tom všem píši?  
Oba muži představují rozhodující impuls pro konec jedné a začátek nové epochy, oba byli v té době jiní a výjimeční, oba věřili tomu, co cítí, že je správné, oba se nenechali nahnat do předem připravených klecí dobových konvencí, nejednali tak, jak by v té době jednal na jejich místě každý jejich současník. To, jak by se zachoval každý, by z nich totiž neudělalo světce nebo snad největšího genia 20. století (tedy vlastně také světce naší doby ateisticko-vědecké). Měli odvahu překročit dané, údajně neměnné meze.
A tak si říkám, jaké je z toho ponaučení pro náš běžný život v září 2015? Kdo je hodný většího obdivu? Ten, kdo umanutě trval na svém, a zahájil epochu, v níž se lidstvo dostalo až ke hranicím poznání principů svého stvoření a současně vynalezlo prostředky pro své kompletní zničení, nebo ten, kdo dal svým životem i smrtí zakořenit křesťanství v České kotlině a naplňováním jedenáctého přikázání předběhl dobu o celá tisíciletí?
Myslím, že toto nerozsoudím. Je to jako vždy těžké, když se váží pro a proti. Pokud by se Václav bránil, jistě by nezemřely stovky bezbranných a jeho knížectví by se nepropadlo ve vývoji o desetiletí nazpět. Asi by nebyl kanonizován a v pozdějších dobách by nepomohl národnímu sebeuvědomění, prostí lidé by na něj zapomněli podobně jako na jeho otce Vratislava. Protože se ale nebránil, mohl Boleslav I. později litovat toho, co nechal udělat, a odčinit svou vinu dokončením a vysvěcením kostela sv. Víta na Pražském hradě, zajištěním založení biskupství pražského, upevněním vlády v zemi atd.
Pokud by Albert Einstein neměl odvahu jít proti všem autoritám v jeho okolí a spokojil se s místem referenta III. třídy, nestal by se celosvětovou vědeckou superstar a skutečným apoštolem vědy, jehož fotografie s vyplazeným jazykem a vzorcem E=m.c² je na stěně v leckterém studentském pokoji. 
A co z toho (i pro sebe) vyvozuji?
Podle mého je ze všeho nejdůležitější snažit se vzít si od obou velkých mužů to, co je činilo výjimečnými. Od sv. Václava vznešenost ducha a smysl pro povinnost, od obou přesvědčení, že je nad námi něco, co je důležitější než my sami, něco, co nás činí lepšími a v zájmu čeho jsme ochotni obětovat i vlastní pohodlí a snadnější život, a od Alberta Einsteina? Vytrvalost, víru v sebe samého a také schopnost objevit klíčové principy stojící v pozadí jakéhokoli jevu a soustředit se na jeho podstatu. Nemáte pocit, že tak nějak by měl vypadat i dobrý soudce?
Tohle všechno dnes není populární, protože to vyžaduje úsilí, odvahu postavit se většině a stojí to oběti. Většina totiž nechce, aby zde byl někdo jiný. Jinakost přináší neklid a to Tirové,  Hněvsové a jejich páni nemají rádi. Nejspíš i proto jsem dosud nezaznamenal zmínku o letošním kulatém výročí smrti sv. Václava, nečetl jsem o výročí tzv. zázračného roku ve fyzice i o tom, že letos je to sto let od publikování obecné teorie relativity. Asi proto má větší publicitu kdejaká „celebrita“ žijící svůj nevýznamný život na cestách mezi barem a mořskou pláží… .
Žijte dobře, kolegové, přátelé i Vy ostatní
 
                                                                                                          Petr Černý
 
Mimochodem, víte, jak se jmenoval Einsteinův učitel fyziky na Polytechnice v Zurichu? Jen pro zajímavost, větší význam relativně nemá - Jean Pernet.