JUDr. Tomáš Novosad, 1. viceprezident



Je tomu 800 let, kdy byl v červnu roku 1215 na lužní louce u Runnymede poblíž Windsoru učiněn zásadní krok vedoucí v následných stoletích až ke vzniku ústav a mezinárodních paktů týkajících se lidských práv v podobě, jak je známe dnes. Tehdy se zde sešli významní šlechtici a též představitelé církve a přinutili anglického krále Jana připojit pečeť k listině následně označované jako Magna Carta Libertatum. Bylo to v době, kdy král vedl boje v Normandii, potřeboval peníze a za tím účelem zvyšoval daně, zabíral šlechtický majetek a občas též některého šlechtice uvěznil, aby pak mohl žádat výkupné za jeho propuštění. Charta měla ve své původní podobě 63 článků a je vskutku zajímavé, nač vše již tehdy její tvůrci mysleli. Kromě jiného upravuje na mnoha místech právě ochranu majetku, práva pozůstalých dětí a vdov, daně, půjčování na úrok, svobodný pohyb kupců, cla, jednotné míry pro víno, pivo, obilí a sukno. Tedy již odpradávna jsou majetek v různých svých formách a jeho nedotknutelnost uznávány jako záruka svobody jednotlivce a tato zásada platí doposud, byť rovněž tak platí, že vlastnictví zavazuje. Toho, že člověku dává svobodu právě též jeho majetek spolu s vědomím, že o něj nebude bezdůvodně státem připraven a že naopak stát jeho majetek ochrání, si nakonec byly nejlépe vědomy všechny nedemokratické, tyranské režimy, neboť vždy hleděly zbavit majetku v prvé řadě své odpůrce a následně ve větší či menší míře i všechny ostatní občany, kterým se pak lépe poroučelo.
 
            Jak bylo řečeno, ochrana soukromého majetku nespočívá jen v tom, že si z něj stát nebude brát, co a kdy uzná za vhodné, aniž by k tomu měl výjimečné a pádné důvody. Stejně tak je nezbytné, aby stát zajistil, že zloděj bude potrestán a dlužník přinucen splatit, co dluží svému věřiteli (samozřejmě pokud má vůbec z čeho). Aby mohl být tento závazek státu (a jeden z podstatných důvodů jeho existence v rámci společenské smlouvy) naplněn, musí stát zabezpečit řádný chod soudů, které jedině mohou o majetkových sporech s konečným výsledkem rozhodovat. Na to je ostatně pamatováno i v Chartě. Nejsem si ale jistý, zda se na to v našich končinách pamatuje i dnes. Sporná občanská řízení se stále vedou podle řádu vytvořeného před více než padesáti lety za společenských a majetkových poměrů naprosto odlišných od doby nynější. Spojení tohoto řádu (byť mnohokrát novelizovaného) a počtu věcí na soud napadajících znamená, že mnoho složitějších sporů objektivně nelze v rozumné době vyřešit, zejména pokud žalovaný kveruluje, což mu ustanovení občanského soudního řádu zhusta umožňují. To je deficit ústavnosti, o kterém by se mělo hovořit alespoň stejně často jako o dnes tak oblíbeném tématu ochrany dlužníků.
 
             V tomto kontextu nelze přejít návrh I. senátu Ústavního soudu na zrušení § 114b odst. 5 o. s. ř. a v souvislosti s ním části § 153a odst. 3 o. s. ř. Tato ustanovení se týkají rozsudku pro uznání, který soud vydává pro případ, že se žalovaný nevyjádří k žalobě ve stanovené minimálně třicetidenní lhůtě. Navrhující senát v podstatě argumentuje, že jde o (vůči dlužníkům) nepřiměřeně tvrdá a nekoncepční ustanovení, která odporují právu na spravedlivý proces. Rozsudek pro uznání podle zmíněných norem vydávají soudy již od 1. 1. 2001 díky jedné z novel, které měly zrychlit soudní řízení ve věcech občanských. Při vědomí, že kvalifikovanou výzvu nelze doručit náhradně (vyjma doručování do datových schránek, což ovšem nyní není podstatou otázky ústavnosti) a při vědomí judikatury, která se vytvořila pro zmírnění následků marného uplynutí lhůty z objektivních důvodů na straně žalovaného, se nemohu zbavit dojmu, že institut tohoto typu rozsudku pro uznání snad nemůže ohrozit férovost řízení a postavení žalovaného v něm. Pokud si žalovaný přečte, že se má ve lhůtě vyjádřit k žalobě a co ho čeká, neučiní – li tak, a pokud se přesto svévolně bez důvodu nevyjádří, pak mu není pomoci. Nebude – li mít soud za této situace možnost vydat rozsudek pro uznání, půjde to jen k tíži žalobce, neboť jedině tato hrozba nutí žalovaného již na začátku řízení sdělit, co proti žalobě věcně namítá, a jen díky tomu pak může soud efektivně postupovat v řízení dál. Bude – li návrhu I. senátu vyhověno, dojde k prodloužení mnoha řízení a opět se tím jen zhorší postavení věřitelů a ochrana jejich majetku.
 
            Magna Carta Libertatum, v níž se hovoří na více místech o právu na ochranu majetku a nikde o právu dlužit, inspirovala vznik mnohých demokratických ústav včetně americké. Snad bude v době, kdy se připomíná 800 let od jejího vzniku, inspirovat též české ústavní soudce.      
 
Tomáš Novosad