Nejvyšší rada soudnictví a Murphyho zákony
Mgr. Stanislav Findejs, člen Republikové rady SU ČR
Dohody podepsány, peníze vyplaceny, žaloby vzaty zpět. A to i proto, že jsme doufali ve zřízení nejvyššího samosprávného orgánu. Naše naděje se zakládala i na vědomí jisté autority, kterou nabyl před mocí výkonnou Dr. Baxa a prof. Šámal v průběhu jednání o platech. Platí tedy Chrisova poznámka: „
Vždycky je třeba obětovat něco, co chceme, kvůli něčemu, co chceme více.“ Byli jsme, myslím, všichni přesvědčeni, že právě jednotný postup a jasný důkaz absence reprezentativního zastoupení přesvědčí moc zákonodárnou a výkonnou o tom, že zřízení samosprávného orgánu je logickým vývojem, který uspoří řadu starostí jak ministerstvu, tak i nám, a že konečně přinese koncepční rozvoj justice. Proč se tak nestalo? Protože i v této oblasti platí nesmlouvavé Murphyho zákony.
Murphyho zákon říká: „Může-li se něco pokazit, pokazí se to.“ Z tohoto základního postulátu pak vyplývají odvozená pravidla. U zřízení samosprávného orgánu platí zejména: „Nic není tak snadné, jak vypadá a Všechno trvá déle, než předpokládáme.“ Pravdivost těchto dvou pravidel potvrdí všichni, kteří se tady již přes dvacet let o něco snaží. Potom se nedivme, že při důležitosti zřízení Nejvyšší rady soudnictví platí Gumpersonův zákon: „Pravděpodobnost, že se něco stane, je nepřímo úměrná tomu, nakolik je žádoucí, aby se to stalo.“ Docela se začínám bát, aby nezačal platit Ginsbergův teorém: „1. Vyhrát nelze. 2. Uhrát nerozhodný výsledek nelze. 3. A navíc nelze ani přestat hrát.“
Deziluze z toho, že z již vcelku zřetelné obrysy blížících se legislativních prací zmizely v mlze, aniž by někdo věděl proč (dosud nebyl naplněn Rudnického princip pro nositele Nobelovy ceny: „Jen ten kdo něčemu stoprocentně rozumí, to dokáže vysvětlit tak, aby tomu nikdo jiný nerozuměl.“) nás nutí k otázce, zdali nebyl aplikován Pudderův zákon: „Dobrý začátek, špatný konec. Špatný začátek – ještě horší konec.“ Přestože se v tomto volebním období pokus o zřízení samosprávy nepovedl, přesto nedoporučuji postupovat podle Fahnstokova pravidla neúspěchu: „Nepovede-li se vám něco hned napoprvé, zničte všechny důkazy, že jste se o to pokoušeli.“
Jsme svědky toho, že se moc výkonná neustále vrací k základní otázce, zdali Nejvyšší radu soudnictví zřizovat či nikoliv a případně proč. Zde tedy nastupuje McKernanovo krédo: Kdo není schopen se poučit z minulých porad, musí si je zopakovat“. Z tohoto objevování stokrát objeveného pak nastupuje Lippmanova věta: „Lidé se stávají odborníky v oborech, kterým nejméně rozumějí.“ Vzhledem k častější obměně na ministerských postech nás snad může uklidnit, že některé již zpracované audity, rozbory či různobarevné knihy soudnictví či jak se podobné inventury jmenovaly, se zase objeví podle Gillettova zákona stěhování: „Co se ztratí při prvním stěhování, vyplave na povrch při druhém stěhování.“ Ovšem co se děje při třetím stěhování, které obvykle přichází až moc brzy po tom druhém, věda zatím mlčí. Lze pouze přepokládat v budoucnu vyslovený dodatek dosud neznámého vědce: „Při třetím stěhování se věc ztratí definitivně a k nalezení nepomůže ani libovolný počet dalších stěhování.“ Založený na zkušenostech o tom, co se se všemi zmíněnými pracemi stalo. Jen nevím, zdali i zde platí pořekadlo stojící vně Murphologie a to: „Opakování matka moudrosti.“
Zjara jsme se dočkali ryzí aplikace Fahnstockova zákona diskuze: „Jeli o nějakém problému třeba diskutovat, je právě tak možné jej zcela odepsat.“ Nevím, zdali se to stalo proto, že by například předseda samosprávného orgánu byl příliš velké zvíře, přičemž je třeba mít na paměti Perkinsnův postulát: „Čím větší zvíře, tím více trká.“ Či obava o to, že by zřízená rada znala Loftovo postesknutí: „Nos nelze dost dobře nestrkat nikam“ a tudíž by nos přece jen někam strkala. Vysvětlením by také bylo, že se zákonodárci i při zjevné vyčerpanosti dosavadního modelu správy justice bojí Čtvrtého Finaglova zákona: „Když se věci nedaří, každá snaha zlepšení vede jen k horšímu.“ Tedy lze pochopit, že pro oponenty je velké plus samosprávu nezřizovat. To je ovšem usvědčuje z neznalosti Georgova zákona: „Každé plus má svoje minus“, tedy například i to, že již vyčerpaný systém se může snadno vykolejit a to podle Murphyho zákona termodynamiky: „Pod tlakem se všechno pokazí snáz.“ A to že justice pod tlakem je, víme všichni.
Věřím, že konec myšlenky zřízení reprezentativního samosprávného orgánu ještě nenastal a že se uzákonění Nejvyšší rady soudnictví opět objeví i jinde než na diskuzních fórech pořádaných soudci a my se konečně dočkáme, neboť mějme na paměti Commonerův ekologický zákon: „Nic na světě jen tak nezmizí.“ Stejně tak však nezapomínejme na Základní zákon cyklistiky: „Ať děláš, co děláš, je to vždycky do kopce a proti větru.“ Věcem však volný průběh ponechat nemůžeme. Už jenom proto, abychom eliminovali pátý důsledek Murphyho zákona: „Necháme-li věcem volný průběh, půjde to s nimi od desíti k pěti“, když podle Farnsdicka vyplývá, že: „Dospějí-li věci od desíti k pěti, celý cyklus se opakuje.“ A má-li někdo pocit, že ono to vlastně v justici nějak funguje, doporučuji pozornosti První Scottův zákon: „I když se něco pokazí, může se zdát, že je všechno v pořádku.“ A nenechme se ukolébat první větou Ehrmanova komentáře: „Aby mohlo být lépe, musí být hůře.“ Neboť následuje věta druhá: „Kdo říkal, že bude lépe?“
Závěrem musím čtenáře obeznámit s jedním zvláštním zákonem, který s věcí vůbec nesouvisí, nemá s ní nic společného, ale nedá mi to jej nezmínit. Jedná se o Zákon manželského lože (využitelný zejména v rozvodovém řízení): „První usne ten, který chrápe.“
Klidné spaní přeje
Váš
Stanislav Findejs