Zdravím Vás v polovině krásného léta! Pevně doufám, že mi odpustíte, že se v dnešním příspěvku nebudu zabývat otázkou poslanecké imunity, ani se nebudu pokoušet předpovídat vývoj na politické scéně a zůstanu u praktičtějších, mně bližších, témat. 
V poslední době jsem se v různých situacích setkala s poměrně silnými a zcela odlišnými reakcemi soudců vůči osobám asistentů. Od nekritické chvály po velké výhrady. To se zdá v podstatě přirozené.  Začala jsem se nad tím zamýšlet až po vyslechnutí zásadních a velmi vážných výhrad proti charakteru asistenta, které vznášel soudce, pro kterého tento asistent pracoval. Taková situace by ale měla být teoreticky zcela vyloučená. Podle § 36a zákona o soudech a soudcích je asistent úzce vázán na osobu „svého“ soudce, dle právní úpravy může být asistent jmenován pouze na návrh soudce, pro kterého má pracovat. Pokud by byla respektována citovaná úprava zákona, nemělo by nikdy dojít ke spolupráci soudce a asistenta, proti které má soudce zásadní výhrady. Soudce by si měl svého asistenta velmi uvážlivě vybírat, po jeho nástupu pečlivě ověřovat správnost svého výběru. Pokud se ukáže, že jejich spolupráce není pro soudce optimální, měl by tento stav řešit v počátečních měsících následujících po přijetí asistenta, kdy ještě lze jeho pracovní poměr ukončit poměrně snadno. Jinými slovy – právní úprava předpokládá, že soudce si vybírá svého asistenta, je tím, kdo určuje pravidla jejich spolupráce, včetně možnosti jejího ukončení. Za takových podmínek by bylo možno konstatovat, že soudce je za jím vybraného asistenta odpovědný – alespoň v tom smyslu, že se nejedená o osobu, která by s justicí neměla být spojována, ať již z pracovních či osobních důvodů.
 Uvědomuji si, že praxe při přijímání asistentů a jejich činnosti je na některých soudech vzdálená citované právní úpravě. Soudci, zvláště z okresních a krajských soudů, jsou často vystaveni situaci, kdy jim je asistent vedením soudu „přidělen“ – tj. je jim sděleno, že pro ně bude pracovat onen konkrétní asistent. Soudce má v této situaci vždy možnost asistenta odmítnout, avšak toto řešení je pro něho zcela krajní, neboť v takovém případě se vzdává často jediné dostupné pomocné síly, pravděpodobně na dlouhou dobu dopředu. Zcela chápu, že někteří soudci volí cestu spolupráce s ne zcela ideálním asistentem – to je realita.
I v této realitě bychom ale měli vždy uvážit, že pokud je asistentem osoba, vůči které máme výhrady, musel s jejím přijetím některý soudce souhlasit a s nějakým soudcem tento asistent vždy spolupracuje. Výhrady vůči osobám asistentů by tedy logicky měly směřovat i do vlastních řad, neboť na výběru i další činnosti asistenta se nepochybně musel podílet jeden či několik soudců. Dlouhodobě (právem) kritizujeme nedostatek pomocných sil pro soudce. Pokud chceme dosáhnout odbřemenění od jednodušších úkonů cestou pomoci ze strany asistentů či VSÚ, musíme se naučit i určitým personálním a řídícím dovednostem, včetně schopnosti ukončit slušně spolupráci s nevyhovující osobou.
Tímto příspěvkem jsem se v žádném případě nechtěla dotknout soudců, pro které je stále spolupráce s asistentem nedosažitelná a nereálná představa. A už rozhodně jsem nechtěla vyvolat dojem, že mezi asistenty převažují osoby, které v justici nemají co dělat. Asistentů si velice vážím, považuji je dnes již za samostatnou a důležitou součást justice, vnímám také jejich často nesnadnou pozici i perspektivu. Chtěla jsem pouze poukázat na naši odpovědnost za to, jaké osoby vedle nás pracují, a na to, že je většinou v silách kritizujících dosáhnout změny, po které volají.
Pro zbytek léta přeji všem volnější letní pracovní tempo a kvalitní spolupracovníky!
Daniela Zemanová