Čeho je moc, toho je příliš!
JUDr. Tomáš Novosad, viceprezident SU ČR
Rok s rokem se sešel a opět se tak s Vámi podělím o myšlenky, které dotírají v mé hlavě.
___________________________________________________________________________
Nedávno proběhlo v Německu hlavní líčení ve věci únosců batolete z Česka. Pachatele tamní média označovala jen křestním jménem a iniciálou příjmení a jejich obličeje zachycené před jednací síní rozostřila. Nedávno se také na mě obrátil redaktor slovenského rozhlasu se žádostí o poskytnutí rozhovoru na téma komunikace s médii. Stěžoval si na slovenské soudce, kteří prý, narozdíl od českých, s médii nehovoří a nevyjadřují se ke svým rozsudkům. A konečně dávno i nedávno jsme byli svědky toho, jak v civilním i trestním řízení někteří čeští soudci umožnili pořizovat v jednací síni v průběhu jednání či hlavního líčení audiovizuální záznamy občas i včetně přímého přenosu a obsáhle komentovali své kroky a svá rozhodnutí. Není třeba za každou cenu vše zevšeobecňovat, nicméně nad určitými principy může být vhodné se zamyslet.
Chápu, že zejména média založená na sdělování zvuku zároveň s obrazem prahnou po tom, aby jim bylo dovoleno natáčet pokud možno vše a vždy. Ovšem podstatný není jen zájem médií na co nejširším zpravodajství a zájem občanů být informován o věcech veřejných, avšak také zájem účastníků řízení a ostatních osob v jednací síni z různých důvodů přítomných na zachování elementárního soukromí a důstojnosti, zájem na udržení pořádku a důstojnosti při jednání či líčení a zájem, aby dosud pravomocně neodsouzení obžalovaní byli skandalizováni spíše méně nežli více. Sám se nemohu ztotožnit s přístupem některých kolegů, kteří s odkazem na transparentnost řízení svolí, aby televizní štáby zaznamenávaly průběh jednání nebo líčení a dokonce, aby byl vysílán z jednací síně přímý přenos. Přeci nemůžeme chtít po účastnících řízení v soukromých civilních sporech, po dosud neodsouzených obžalovaných či dokonce po svědcích, aby se ve svých záležitostech zpovídali a argumentovali v přímém přenosu. Přeci v soudní síni je prvním zájmem dobrat se pravdy a spravedlnosti, což může být podstatně obtížnější, když je ta síň plná kamer. Lidé introvertní při vědomí, že mluví na kameru, neřeknou raději nic nebo méně, extroverti mají naopak svých pět minut slávy, chtějí si je užít a řeknou i to, co neví. Nejenom v kostele, ale občas i před soudem se obžalovaní chtějí vyznat ze svých hříchů a přiznat se a omluvit poškozeným. To se ale zle dělá u vědomí, že za pár hodin vše uvidí půl národa v hlavním zpravodajství. Z jakých důvodů by měli diváci hledět přímo do tváře někomu, kdo třeba i v pohnutí vysvětluje, proč co kdy udělal, co viděl a slyšel nebo co kdy kdo udělal jemu. Nic z toho již neslouží potřebnému informování veřejnosti o tom, co je významné, ale spíš uspokojování touhy lidí po senzaci a skandálu. Taková podívaná mi připadá nedůstojná a nepříjemně mi evokuje záběry z mnohem horších časů, kdy se filmařům také dovolovalo natáčet dění v jednacích síních a kdy si například advokáti nasazovali sluneční brýle; prý proto, že je oslňovala osvětlovací technika, ale možná i proto, aby je hned někdo na ulici nepoznal a nezfackoval za to, že obhajují „zrádce národa“. Nechci, aby se jednací síně pro veřejnost zavřely. Novináři ať chodí k jednáním a referují o procesu a našich rozhodnutích, která nechť chválí či kritizují; je to v zájmu nás i celé společnosti. Kameramani nechť si pořídí ilustrativní záběry z jednací síně těsně před zahájením jednání; chápu, že nějaké pohybující se obrázky televize potřebuje. Myslím jen, že zde platí všeho s mírou a že po zahájení jednání nebo hlavního líčení kamery do jednací síně nepatří.
Soudce by měl s médii komunikovat a musí být schopen rozumně vysvětlit své kroky a svá rozhodnutí. Ovšem je dobré se zamyslet také nad formou a rozsahem. Sám jsem si původně myslel, že vše potřebné soudce sdělí v jednací síni, zejména při odůvodňování rozhodnutí, a že další vysvětlování je nadbytečné nebo dokonce nevhodné. Ovšem uznávám, že takový model se možná přežil. Novináři nemusí být v jednací síni přítomni nebo nemusí odůvodnění pochopit (a to nikoli vždy ze své viny), věc se může stát mediálně zajímavou až později, či třeba redaktor potřebuje shrnutí věci na kameru. V takových případech je rozumné a únosné, aby se soud k věci vyjádřil v nezbytném rozsahu i mimo jednání či líčení. Vím sám dobře, že mluvit na kameru nebo na mikrofon není ani jednoduché ani příjemné. Kdo s tím má obtíž nebo prostě jen nechce veřejně vystupovat, může pověřit mluvčí. Vím také dobře, že složitá věc se nedá vysvětlit v jedné větě, kterou občas z celého rozhovoru někteří novináři vytrhnou, celé vysvětlování tím postaví na hlavu a soudce zesměšní. Přesto je pořád lepší na komunikaci se sdělovacími prostředky a jejich prostřednictvím s veřejností nerezignovat, než se uzavřít. Ovšem i zde platí všeho s mírou. Soudce by se měl již z podstaty své funkce, která se z dobrých důvodů vyznačuje také jistou konzervativností a rezervovaností, držet spíše stranou bouřlivých mediálních vln a všemožné rozhovory a vyjádření poskytovat zdrženlivě, což platí zejména pro dobu, kdy ještě rozhodnutí ve věci samé ani nebylo učiněno. Soudce nechť usiluje raději o udržení víry ve svou nestrannost a o zachování důstojnosti soudcovské funkce, což se s přehnanou mediální aktivitou příliš nesnoubí.
___________________________________________________________________________
Bývalo kdysi oblíbené heslo: Dneska rekord, zítra norma. Na ně si vždy vzpomenu, když vidím, s kolika spisy je soudce zejména okresního soudu nucen dnes a denně pracovat. Počet věcí se stále zvyšuje a podle přepočtů, které má Unie k dispozici, má např. český prvostupňový civilní soudce k vyřízení o cca 50% více sporů nežli jeho rakouský, německý, maďarský i polský kolega a o 40% více nežli na Slovensku. Za posledních pět let vzrostl nápad civilních věcí o desítky procent za prakticky neměnného stavu soudců a administrativy. Vše je dále umocněno tím, že od počátku příštího roku vstoupí v účinnost nový občanský zákoník a několik dalších předpisů s ním souvisejících. Navíc stále reálně hrozí, že na soudy bude převedena agenda účastnických sporů dosud řešených ČTÚ, kterých tam jen loni napadlo přes dvě stě tisíc. Za této situace už opravdu není řešením neustálé zvyšování výkonu. Dochází k tomu, že někteří soudci končí na pokraji sil 60 nebo i více civilních věcí měsíčně a jsou vedením soudu dáváni za příklad. Děje se tak ovšem za tu cenu, že někdy se vydávají platební rozkazy (zejména ty elektronické) nebo rozsudky pro zmeškání i tam, kde jsou žaloby neurčité nebo se z jejich tvrzení nedá nárok právně dovodit. Že bagatelní spory se občas řežou hlava nehlava. Že ani věcem podstatným a složitým se leckdy nevěnuje náležitá pozornost. Ti soudci, kteří se k takovým postupům neuchýlí a dovolí si alespoň občas vystoupit z dostihové dráhy, jsou pak ovšem peskováni, neboť jim vzhledem k nápadu počet nedodělků neúprosně stoupá a v jednotlivých řízeních dochází k průtahům. Tady přesně platí, že kdo chvíli stál (rozuměj dovolil si zevrubněji se věcmi zabývat), již stojí opodál. Nechci v tomto ohledu moralizovat, neboť sám nejsem bez škraloupu a vím, jak děsná situace na mnoha soudech je. Nicméně také vím, že o rychlosti jsme v našem soudcovském slibu nic neměli narozdíl od dodržování zákonů a spravedlivého rozhodování. Nevěřím tomu, že aby bylo rozhodnutí spravedlivé, musí být mj. vždy učiněno náležitě rychle. Možná jsem vedle, ale mám – li si nezbytně vybrat mezi rozhodnutím správným a rozhodnutím vydaným v přiměřené lhůtě, pak volím první možnost. My odpovídáme za to, že nebudeme vyrábět zmetky, a moc zákonodárná a výkonná odpovídá za to, že nám k tomu vytvoří podmínky. Za průtahy vyvolané přetížeností soudů soudci neodpovídají narozdíl od zmetků, za něž neseme odpovědnost v každém případě. Situace dospívá k bodu, kdy budeme nuceni otevřeně si říci, jak dál. Podle mě se musíme zaměřit na kvalitu i s tím rizikem, že se trvání soudních řízení prodlouží. Prostě účastníci řízení zejména ve sporech „méně důležitých“ (třeba právě ty účastnické spory, spory o koncesionářské poplatky, ale i mnohé jiné) a zejména v některých okresech budou na vyřízení čekat podstatně déle než nyní. Ostatně je již několik judikátů kárných senátů a také Ústavního soudu, podle nichž nelze soudce vinit za průtahy, které byly způsobeny přetížeností jeho senátu. Na havarijní stav a návrat zpět do let minulých Soudcovská unie a např. také ombudsman veřejně upozorňují delší dobu. Ministerstvo spravedlnosti se snaží (třeba elektronizace je v jádru dobrá myšlenka, která snad k jistému zjednodušení povede, až se vše usadí), ovšem potřebné zásadní strukturální změny a řešení nenabízí. Skutečná změna proto nastane bohužel asi až tehdy, když si i sami občané a společnosti všimnou, že to na soudech trvá výrazně déle, než byla jejich představa a předešlá zkušenost.