Slovo soudce na září 2012
JUDr. Ladislav Hejtmánek, člen Republikové soudcovské rady SU ČR
„Ius est ars boni et aequi.“ Publius Iuventius Celsus, Digesta
Při úvaze o tématu slova soudce na září si dovolím začít známým výrokem, který byl zjevně aktuální jak za dob římské republiky, tak dnes. Co vedlo takovou právní kapacitu k jeho zformulování a následně kapacity další do zařazení do Digest? Vždycky mě překvapí přirovnání práva k umění. Takový seriózní racionální systém, jako právo se svými reálnými obligacemi, ususfructem, svými societami, že by měl být uměním? Asi by mělo být uměním právo správně vytvořit a aplikovat. Dožijeme se snad někdy toho, že na právnické fakulty budou pořádány talentové zkoušky pro výběr budoucích právníků, jako na školy umělecké? A co by se při takových zkouškách hodnotilo – přednes obhajovací řeči, vyhlášení rozsudku, zdařilá práce rukou, gesta, umělecký dojem ze sepsaného zákona?
Snad každý právník si je při interpretaci a aplikaci práva tohoto postulátu vědom. Nejsem si však zdaleka jist tím, zda si to uvědomuje ten, kdo jednu z částí práva, tedy právní normy, vytváří. Právníků je ve sboru zákonodárném pomálu, právních praktiků ještě méně. A právo, stejně dnes, jako v dobách římského státu, si bere jako berličku do úst každý, kdo je zahnán dotazy do kouta či se chce dostat na mediální výsluní – nikoliv však právo platné a účinné, nýbrž právo zatím neexistující, které je nutno vytvořit. Neboť příprava a schválení nového zákona, jeho novelizace, vydání prováděcí vyhlášky – to je pro leckohos vrchol politického snažení. Mají sociálně slabší občané problém splácet své půjčky a mnohdy lichvářské úroky různým pochybným existencím? Nevadí, řešení je tady – schválíme zákon, a pochybné existenci nařídíme, že musí před podpisem smlouvy prokazatelně poučit dlužníka o jeho právech, a to podpisem čtyřstránkového veledíla, kterému nerozumí ani certifikovaný právník. A je po problému. Načas, do další volební kampaně.
Tato mnohdy možná dobrá víra zákonodárce a jeho neuvěřitelná naivita mě nepřestává fascinovat. Pokud si prolistujeme sbírku zákonů z první republiky, budeme doslova zahlceni různými mezinárodními smlouvami, které chtěly upravit svět. Dočteme se, že při plavebním provozu na Dunaji není povoleno proplutí lodě s vlekem, visí-li na stožáru červená vlajka a na půl žerdi vlajka žlutobíle pruhovaná. Zjistíme, že v Paříži byl zřízen Mezinárodní úřad pro epizootie (nakažlivé onemocnění zvířat na velkém území). Konečně byl mezinárodně unifikován způsob, jak bráti vzorky a prováděti rozbor sýrů. Dnes můžeme hodnotit tyto snahy historickou zkušeností – byly vytvořeny různé komise a úřady, svět to však ignoroval, neboť měl problémy jiné. Právo se snažilo upravit něco, co upravit nemůže.
Nyní trochu vážněji. Projdeme-li éru práva socialistického, a zejména jeho aplikaci v padesátých letech, tady už se hodně přitvrdilo. Podle ust. § 1 odst. 1 zákona č. 69/1949 Sb., o jednotných zemědělských družstvech, „V zájmu zajištění blahodárného rozvoje zemědělského družstevnictví a odstranění dosavadní roztříštěnosti družstevní činnosti v zemědělství jako dědictví minulosti budou zakládána na podkladě dobrovolnosti jednotná zemědělská družstva, která mají sjednotiti dosavadní různá zemědělská družstva a přinésti významný prospěch pracujícím zemědělcům.“ Tady si dovolím být trochu osobní. V jedné vesnici chtěli družstevníci vystavět kravín, leč na něj neměli prostředky finanční, a zejména chyběly pozemky. Řešení se záhy nabídlo – čtyři družstevníci, kteří jako na potvoru vhodné pozemky vlastnili a do družstva dobrovolně vstoupili, byli z družstva vyloučeni a byly jim stanoveny tzv. dodávky zemědělských produktů – nikoliv podle počtu slepic či krav, ale podle výměry pozemků. Je pochopitelné, že tyto dodávky nebylo jak splnit. I přišel prokurátor, sepsal obžalobu, kdy v tomto jednání spatřoval ohrožení jednotného hospodářského plánu, a soud přesně podle obžaloby tyto lidi odsoudil, mj. k trestu odnětí svobody, hlavně však k trestu propadnutí jmění. Protože v mysli lidu prostého stále přetrvával jakýsi mlhavý smysl pro spravedlnost, odvolali se. Odvolal se i prokurátor, chtěl tresty vyšší. Soud odvolací, složen ze tří právníků profesionálů, kteří vystudovali za první republiky, jednání překvalifikoval rovnou na sabotáž, a všem bez rozdílu přidal čtyři roky trestu odnětí svobody. Zdůvodnění – zvyšuje se třídní boj. To bylo z úvodníku z Rudého práva opsáno dobře. Zdůvodnění úmyslu, naplnění skutkové podstaty, výše trestu a podobné podružnosti v rozsudku chybí. Nicméně, účelu bylo dosaženo a kravín mohl být postaven.
Tady se z aplikace práva stalo umění aplikovat jej tak, aby splnilo svůj účel někým v pozadí stanovený, bez ohledu na lidské osudy. Z práva a jeho aplikace se stala nespravedlnost.
A co si z toho vybrat pro dny dnešní? Chválabohu už nemáme jednotné plány ani vedoucí úlohu jakési ideologie, žijeme ve státě právním, který ctí základní lidská práva a svobody. Ale tvorba práva, tedy jak ve smyslu přijetí právní normy mocí zákonodárnou, tak ve smyslu její interpretace a aplikace mocí soudní, se trochu zadrhává. Uměním se začíná stávat zvládat stovky papírů, v nichž se vymáhají zhusta nedobytné pohledávky za regulační poplatky u lékaře, protože někdo vymyslel, že se jedná o soukromoprávní platbu, a tu řeší přece soudy. Před prahy soudů již přešlapují další tisíce žalob za telekomunikační služby. Ze soudů se pomalu začínají stávat fabriky, kde na konci pásu sjíždí exekuční tituly. Jakékoliv zaváhání se rovná prostoji, pás se zadrhne a u soudu se kupí vstupní suroviny. Dobrá, pokud je prostoj zapříčiněn leností nebo neschopností dělníků justice, to by se stávat nemělo. Ale co když je za prostojem soudcovské uvážení nad obsahem rozhodnutí, oprávněností žaloby, prokázání skutkového stavu, právní důvod žaloby? Co když za prostojem stojí snaha soudce spravedlivě rozsoudit složitou věc, takže již nemá čas, aby došel k pásu a zkontroloval stovky papírů sériové výroby? Nestojí náhodou za hlasitými výkřiky o pomalosti a neschopnosti justice snaha někoho, aby soudy formálně posvětily úplně všechno a příliš se nezdržovaly zkoumáním oprávněnosti žaloby? Privatizace zisků a socializace ztrát, tak to jeden chytrý člověk nazval.
Proto abych se vrátil ke klasickému právnímu rčení uvedenému na počátku – soudy mají soudit, to je jejich účelem. Mají nalézat právo. Zdokonalovat se v umění vydávat spravedlivá rozhodnutí. Nikoliv razítkovat. Pro razítka je levnější automat, který po vhození příslušného obnosu papír orazítkuje. Stejně jako pošta má doručovat zásilky, nikoliv prodávat stavební spoření, finanční úřad má vybírat daně, nikoliv vydávat různá potvrzení, úřad práce má hledat práci, nikoliv vyplácet sociální dávky.
Takže přeji všem kolegům, aby tříbili své umění právo nalézat, a aby je sériová výroba od tohoto umění nevzdálila. A všem nám bez rozdílu, občanům, abychom měli moc soudní, která toto umění zvládá a soudí spravedlivě. A protože se jmenuje moc soudní, tak soudí. Razítka přenechme automatům. Ty ať v provozu udržují fabriky, ne moc soudní.