Není slovo jako slovo, slovo politika, slovo duchovního, slovo člověka z ulice, teď slovo soudce
Mgr. Vítězslav Špalek, člen Republikové rady SU ČR
Je to čest i závazek dostat prostor pro slovo. Před několika lety jsem jej dostal po mém prvním zvolení do republikové rady. Vzpomínám si, že jsem hledal leitmotiv pro úvahu a našel jsem jej v tehdy rezonujícím tématu ohledně přijatého občanského zákoníku. Tenkrát jsem byl na rozpacích z nových či spíše staronových právnických termínů a institutů, nakonec doba ukázala, že jsme se zorientovali v té obsáhlé a mnohdy nabobtnalé materii civilního práva. Nezbývá než lakonicky konstatovat, že generace právníků v tomto prostoru i před námi měly co dělat s překotnými změnami nejen v právu, ale i celé společnosti.
Nedávno jsem měl v této rozvolňující se post-kovidové době příležitost po velmi dlouhé přestávce projít se Prahou. Vzal jsem směr přes Staré Město po Karlově mostu na Malou Stranu s povděkem, že se nemusím prodírat davy turistů. K první soše nalevo neopomenu nikdy vzhlédnout, jednak je to osobní připomínka doby mého studia, kdy jsem se tudy vracel ze školy na kolej, jednak je symbolem, který snad nikdo z naší profese nepřehlédne. Svatý Ivo, vytesaný na náklad Právnické fakulty pražské Karlovy univerzity samotným M. B. Braunem. Socha světce zpodobňující starce a vdovu s dítětem, kteří prosebně vzhlížejí ke světci, který je zobrazen jako duchovní soudce ujímající se sociálně slabých proti nespravedlnosti mocných. Po jeho pravici je alegorická postava Spravedlnosti s váhami a se zavázanýma očima, tasící meč. V reliéfu na podstavci je vyobrazena mše na usmíření sporu mezi matkou a synem. K tomuto patronu právníků se adepti právních věd údajně chodili před zkouškami modlit.
Kdo vlastně byl Svatý Ivo? Tato historická osobnost Sv. Ivo Hélory je patronem Bretaně a právníků (soudců, advokátů, notářů), také farářů, soustružníků, chudých, sirotků a opuštěných dětí. Byl pomocníkem při soudních sporech, bývá zobrazován v soudcovském taláru se svitky v ruce a provazem, obklopen chudými. Nejpřísnějším soudcem byl sám k sobě, žil asketicky, pomohl nespočetným a potřebným lidem. K čemu všemu jsou v dnešní době tato zjištění?
O týden později jsem byl obdarován možností slyšet kázání u příležitosti Letnic, dnes pro mnohé již zapomenutého svátku, jednoho z předělů každého roku. Určitě není potřeba připomínat Vánoce a Velikonoce. Ale Letnice či jinak Svatodušní svátky mají také své místo v tomto výčtu. Nehodlám nikomu vnucovat víru, ale myšlenky, které mi z kázání utkvěly v paměti, jsou skutečně nosné. Naše doba je bezradná, nejsou osobnosti, vůdčí postavy, společnost se proměňuje v beztvarou hmotu, chaos idejí, zmatených a bezradných hlasů, a proto možnost proměny naší společnosti závisí na přijetí ducha moudrosti, ducha pravdy.
Uzavírám svoji úvahu, kdy náš spolek se po mnoho let zaobírá soudcovskou etikou, na tom základním bodě, že soudce se při výkonu funkce i v osobním životě musí vyvarovat nevhodného vystupování, projevů nebo konání, včetně takového, které objektivně vzbuzuje dojem nevhodnosti. A k tomu poslouží nejen příklady z historie, ale i ten duch moudrosti a duch pravdy.