Mgr. Petr Černý, soudce Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor

 
Opuštění konceptu jedince jako nedůležité části velkého celku, který se v našem geografickém prostoru ukázal být ve světle dvou světových válek a 40 let budování utopie zvané komunismus neudržitelný, vedlo k přiklonění se k opačnému extrému v podobě vyzdvižení jedince na piedestal – jako někoho, kdo je nadán všemi možnými právy podle jejich katalogu. Ale zjevně se pozapomnělo na to, že těmto právům musí odpovídat i závazky a povinnosti. Ono ani není divu. V době, kdy koncept univerzálních lidských práv vznikal, si totiž každý byl vědom svých závazků. Dnes jsou ale výsledkem takového přístupu práva bez povinností, moc bez odpovědnosti, elity bez přirozené autority, životy bez duchovního přesahu, komunity bez vnitřního života. Sloužit něčemu většímu, jedince přesahujícího, jeví se být něčím podivným a proto nerespektovaným. Odklon od tvrdých dat, argumentů a diskuse, která jedině dovoluje řešení věci a posun sebe sama je zjevný. Místo toho se při absenci kritického myšlení raději naslouchá frázím, podléhá manipulaci a demagogii, to vše podloženo vidinou krátkodobého zisku podle hesla – po nás potopa. To je v naší společnosti něco jako bující rakovina. Zavírání očí před nutným kolapsem hospodářství založeném na rozhazování koblih a nevyhnutelnou chudobou v budoucnosti, je výslednicí psychologické danosti věřit v nejlepší a popírat nejhorší. Jako rakovina však tato nemoc naší společnosti vzniká z drobných, nepodchycených malformací jednotlivých buněk, které ovlivní buňky v okolí. Ty pak metastázují do celého těla, které posléze smrtelně vyčerpají. Možná, že kdyby to ty buňky věděly, nebyly by tak agresivní. Ale zřejmě je to u nich podobné jako v jednotlivých zhoubných segmentech společnosti, které doufají, že k její smrti nedojde, a když, určitě se o ně i potom někdo postará. Je to práce některých politiků, kteří jako karcinogenní látky povzbuzují růst těchto patogenů. Kde je nevzdělaný, závistivý a nesebekritický dav přesvědčovaný o své výlučnosti a lepším právu na život než mají jiní, tam je místo moderního politika. Kde je manipulovatelné stádo, tam je moc, tam jsou peníze. Přestává existovat společenská smlouva, není už společný jmenovatel, kvůli kterému by se všichni občané spojili i za cenu svého uskrovnění. Nyní je davu jedno, jak se budou mít jeho děti. Nechce slyšet špatné zprávy a chce si užít. Podzimní část pandemie bohužel ukazuje, že jarní celospolečenské vzepětí bylo jen remisí v této chronické chorobě. Proto významná část společnosti ignoruje zjevné lži svého vůdce přehlížejíc, že se stává pouze jeho fámulem, tedy sluhou či poskokem. Pak ovšem není divu, že takto podporované nezodpovědné sobectví začíná prostupovat celou společností.

Zdá se však, že sobectví prostupuje i ta společenství lidí, která by sice měl spojovat nějaký sdílený vznešený zájem, ale mnozí to tak nevnímají. Mám tím na mysli i nás, představitele třetí moci ve státě. Bylo-li by více kolegů a kolegyň, kteří by nepohlíželi sobecky na příjem, který se jim objevuje každý měsíc na účtu, zřejmě by nebylo jen asi 40% soudců členy našeho spolku. Chápu, že nemohou být členy všichni a respektuji, že někteří kolegové mají problém s prací Unie či s jejími představiteli, ale že by ten problém mělo 60% kolegů? Tomu odmítám uvěřit.

Ale k čemu to vede?      

Soudcovská unie jako fakticky jediný reprezentant soudců ze všech soudů v tomto státě nemá tak velkou sílu, jakou by mohla mít. S ohledem na časy, které v naší kotlině vládnou a ještě v blízké budoucnosti povládnou, by tu sílu mít měla. Je totiž jediným subjektem neúnavně hájícím společné zájmy soudců této republiky. Jistě tušíte, že to dá spoustu práce.

Pár měsíců po mém zvolení do funkce viceprezidenta Unie jsem měl možnost napsat Slovo soudce. Bylo to za měsíc březen roku 2018. Psal jsem v něm o sociálních bublinách, o krizi elit a ztrátě vztahu mnohých občanů ke svému státu. Konstatoval jsem, že je reprezentuje vládnoucí elita, která svou činnost nepoměřuje žádnou univerzální hodnotou, nýbrž pouze náladou voličů. Tu marketingovými postupy analyzuje, aby ji jinými marketingovými postupy usměrňovala. Ve skutečnosti však voliči pohrdá, jinak by z nich nedělala kupující drogistického zboží, kteří se rozhodují podle obalu a nikoli účinnosti, v čem budou prát. A aktuální covidový průšvih je toho důkazem.

O úloze justice jsem psal, že je ze střednědobého hlediska nesmírně důležitá, protože se může stát, že během krátké doby může být jedinou brzdou bránící rozpadu nastaveného modelu našeho státu, ale brzdou slabou a zranitelnou, protože nemá samostatný brzdový okruh. Je však jisté, že tato brzda nepomůže, pokud nebude vůz vybaven dalšími bezpečnostními systémy. Mluvil jsem o Senátu a Ústavním soudu, zdůraznil jsem úlohu svobodných médií a zejména občanů, kteří se sdružují ve spolcích a obecně prospěšných společnostech, kteří se neuzavírají ve svých bytech a nepíší nenávistné komentáře, ale jdou na trh se svými postoji a názory a snaží se podle svého nejlepšího přesvědčení něco pozitivně změnit. Vyzval jsem nás, soudce, abychom vystoupili z naší bubliny moci a přesvědčení mnohých o institucionální i mentální nadřazenosti a nabídli svou ruku subjektům občanské společnosti. Abychom se nechali inspirovat, poučit a navzájem se podpořili s těmi, kteří mají ambice pomáhat k nastolení žádoucích poměrů u adresátů soudcovské moci. Měl jsem na mysli odborné společnosti působící v oblastech, z nichž čerpáme znalecké posudky nutné pro naše rozhodování, spolky a obecně prospěšné společnosti zabývající se pomocí obětem trestné činnosti, či třeba ty, které se snaží pomáhat právě propuštěným z vězení nebo dětského domova. Chtěl jsem korektní vztahy s médii.

Zdůrazňoval jsem, že bychom si měli neustále připomínat svou odpovědnost ke společnosti, že naše nezávislost je nezbytnou podmínkou řádného fungování justice, ale nesmí být překážkou pro reflexi dopadů našich rozhodnutí. Přirovnal jsem působení postfaktického světa, ve kterém žijeme, k LSD, které vytváří halucinace, modifikuje skutečnost, činí ji tu barevnější, tu zábavnější, ale v zásadě vždy jednodušší. Psal jsem o naší situaci jako o jízdě v automobilu, jehož řidič je nemocný a jeho tělo podléhá stále větší entropii. Varoval jsem, že kdo je takto disponován, nedbá na technický stav vozu, nejede rychlostí adekvátní stavu a povaze vozovky a myslí si o sobě, že je mistr světa. Ale dálnice do budoucnosti se během pár let změnila na klikatou okresku v horách…

Při vědomí výše popsaného stavu jsme jako vedení Unie chtěli postavit proti demagogii, manipulaci a hněvu argumenty, pravdivé údaje a vzájemnou podporu a spolupráci s odbornými společnostmi a subjekty občanské společnosti působícími tak či onak okolo justice. Proto jsme s naší nabídkou písemně kontaktovali dvě slovutné odborné společnosti. I tam však zřejmě zvítězil pocit vlastní výjimečnosti a sobectví, takže jsme jim nestáli ani za odpověď, natožpak písemnou. Kdo pochopil delikátní postavení justice a její jistou bezbrannost, to byla - zcela nepřekvapivě, protože z povahy věci jde o nesobeckou aktivitu několika obdivuhodných lidí - Pro bono aliance držitele titulu Právník roku 2019 za tuto oblast - Vítězslava Dohnala. Aliance se prezentovala na našem Shromáždění v Táboře a jsem si jist, že pokud by toho bylo třeba, dostane se nám od ní podpory. Vítězslav Dohnal tehdy zcela přesně pojmenoval mojí představu jako „justiční záchrannou síť“.

O tom, že moje obavy o justici nejsou plané, svědčí celospolečenské vzepětí v minulém roce, které bylo reakcí na spěšnou výměnu ministra spravedlnosti a několik měsíců tomu předcházející aféry s pokusem o ovlivňování rozhodovací činnosti ústavního soudce a Nejvyššího správního soudu ze strany jednoho z prezidentových mužů. To ostatně byla událost, která potvrdila mé přesvědčení, že nebude zajištěna správná funkce justice a důvěra v její rozhodování, nebudou-li v jejích vrcholných pozicích osoby pevné a zásadové. A to je zjištění současně povznášející (když víme, že tyto osoby svodům odolaly), a současně vysoce alarmující (to kdyby tam nebyly). Institucionálně je totiž naše justice jako nahý v trní.

Myslím, že je o mně známo, že jsem nesouhlasil s historickou dohodou o doplatku soudcovských platů v roce 2015. Zastával jsem tehdy ten názor, že by se justice neměla spokojit s vágními sliby o tom, že od té doby budou platy vyřešenou otázkou, a měla by chtít konkrétní závazky zákonodárné a výkonné moci, že se bude pracovat na vrcholném orgánu justice v podobě Nejvyšší rady soudnictví, budeme-li s takovou dohodou souhlasit. Můj názor nebyl akceptován, což jsem respektoval, a je to ostatně v pořádku, protože se tak stalo po kultivované diskusi, v níž jsem většinu ostatních svými argumenty nepřesvědčil. Méně v pořádku je to, že jsem měl pravdu, když jsem nevěřil politické reprezentaci, protože při prvním zaškobrtnutí státního rozpočtu jsou tu nápady na zkrácení platů soudců až o třetinu opět. Tvrdím, že nám dobře upravená Nejvyšší rada soudnictví bude ještě setsakra chybět. 

Při oné „přemlouvací“ aféře v únoru minulého roku mne čtrnáctiletý syn mých přátel přivedl na myšlenku, že když nechápou potřebu nezávislé justice slovutní profesoři a doktoři, může je nahradit generace dnešních náctiletých, pokud jim bude moderně a srozumitelně tlumočena úloha soudnictví. Snahy těch z nás, kteří zvali a zvou mladé lidi na hlavní líčení a využili možnosti s nimi diskutovat k objasnění úlohy justice sice měly lokální úspěch, ale logicky zasáhly jen několik málo stovek studentů středních škol v místě sídla okresního soudu. Proto jsem onoho chlapce vyzval, aby jako nadějný grafik vymyslel výtvarnou podobu informační kampaně, kterou by podle něj bylo možné oslovit mladou generaci. Přišel na zkratku založenou na tom, že kdyby tehdy byla justice nestranná a nezávislá, nikdy by nemohlo dojít k justičním vraždám generála Heliodora Píky a Dr. Milady Horákové. Připravil vizuální podobu projektu, který měl ambici vysvětlovat jednotlivá zkreslení, neporozumění a obecně oblíbené právní omyly, jako například, že u nás je čtyřstupňová soudní soustava. Podoby Dr. Milady Horákové a generála Heliodora Píky byly výtvarně zpracovány. Strašně mě mrzí, že tento projekt se nepodařilo dotáhnout do provozuschopné podoby. Bylo totiž zapotřebí obstarat souhlas potomků těchto dvou úžasných lidí se spojením jejich jména a podoby s naší Unií, což jsem si vzal na starost, ale zřejmě jsem nebyl dost přesvědčivý. U potomků generála Píky jsme dopadli stejně jako v případě oněch slovutných odborných společností, a to přesto, že správkyně vojenské pozůstalosti pana generála, paní Mgr. Jana Horáková, ředitelka Slezského zemského muzea v Opavě, by sama o sobě považovala projekt za dobrý a podpořila by jej. V případě Dr. Milady Horákové a její dcery Jany Kánské byl problém jiný. Mou snahu o zjištění jejího stanoviska přes Klub Dr. Milady Horákové působící v Praze zhatila v roce 2019 porucha jejich mailové adresy. Následné vysvětlení stanovisek a pochopení našich úmyslů představitelce klubu, paní Mgr. Jitce Titzlové, úžasné dámě a nesmírně inspirativnímu člověku, nemohlo vést k realizaci projektu pro koronavirovou epidemii a aktivity jiných subjektů k 70. výročí popravy Dr. Horákové, které si s použitím její podobizny pro své potřeby nedělaly žádnou hlavu. Souhlas se spojením jména a podoby paní doktorky s námi v této situaci ani nebyl po její dceři žádán. Bylo by to necitlivé.

Přesto se domnívám, že v uplynulých třech letech se podařilo navázat na předchozí mnohaleté snažení Soudcovské unie a opět trochu více pozdvihnout prestiž a váhu slova našeho spolku. Chtěl bych, aby si všichni uvědomili, že za tím jsou stovky hodin různých jednání vedení Unie, zejména však Daniely Zemanové, ale i zástupců jednotlivých odborných kolegií a aktivních členů Unie (za všechny budu jmenovat Stanislava Findejse), a to na ministerstvu spravedlnosti, v Parlamentu České republiky, obou nejvyšších soudech i Ústavním soudu, vystupování v médiích, přednášení na školách, konferencích etc. etc. Díky našim aktivitám i práci našich zástupců Karolíny Tylové a Tomáše Novosada máme dobré jméno v mezinárodních organizacích soudců. Důvěra občanů v justici pomalu, ale setrvale roste. Je to zásluha naší rozhodovací činnosti, ale také nezištné práce členů Soudcovské unie, za což jim patří dík, jehož velikost bude možno objektivně posoudit snad až v další publikaci o historii Unie, tentokrát po padesáti letech fungování našeho spolku.

Věřím, že nově zvolené vedení bude v nadcházejícím období vedením moudrým, prozíravým a zásadovým, ale též dostatečně asertivním. Nebude to mít lehké. Jen síla argumentů a neoblomnost v otázkách dotýkajících se samotné podstaty právního státu a justice v nadcházejících těžkých dobách ekonomické, společenské, enviromentální a, nedej Bože, bezpečnostní krize může mít naději na úspěch. Ústup z těchto pozic by byl nevratnou prohrou nejen pro justici, ale i pro koncept právního státu u nás.

Je to jako s tou nemocnou buňkou. Imunitní systém musí být robustní a nesmí se nechat ukolébat zdánlivou nedůležitostí problému. Proti zlu je zapotřebí bojovat vždy, ale nejlépe to jde, dokud je malé a nemá sílu.

Na závěr mi dovolte parafrázovat jedno známé motto - Ať moudrost a pokora zvítězí nad hloupostí a zpupností.