JUDr. František Kučera, 1. viceprezident SU ČR





Jak vědí mnozí kolegové, zejména ti, kteří působí v agendě civilní, oba vrchní soudy jsou mimo jiné povolány k tomu, aby s konečnou platností pro celé řízení rozhodovaly o tom, který soud je v prvním stupni věcně příslušným rozhodnout tu kterou věc. Tedy zda má být řízení vedeno nejprve před okresním soudem a následně případně před krajským coby soudem odvolacím, nebo zda je namístě zahájit řízení před soudem krajským, jemuž odvolacím je buď Vrchní soud v Olomouci, nebo Vrchní soud v Praze. Tak praví ustanovení § 104a občanského soudního řádu, jež (s výjimkami tam zmíněnými a zvláštní úpravou pro správní soudnictví dle § 104b a 104c) takto činí  vrchní soudy jedinými arbitry sporů o věcnou příslušnost v občanském soudním řízení.
Věcná příslušnost patří mezi podmínky řízení, tedy zásadně platí, že rozhodoval-li věcně nepříslušný soud, je tato skutečnost (zkoumaná z úřední povinnosti) důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Tento postup se však neuplatní tam, kde příslušný vrchní soud už svým usnesením otázku pravomoci v průběhu řízení vyřešil, neboť v takových případech soudy rozhodující o opravných prostředcích jsou již zbaveny povinnosti zabývat se touto podmínkou. Olomoucký či pražský vrchní soud totiž problém, byť třeba i „chybně“, odstranil, a netřeba tak se mu již věnovat.
Přijměte, prosím, omluvu za tento úvod zbytečně dlouhý pro ty, kdo se orientují, vycházím z toho, že si článek bude číst i někdy jiný.
Je zajisté více důvodů, proč jsou vrchním soudům okresními a krajskými soudy, u nichž byla zahájena řízení, předkládány spisy k rozhodnutí v režimu § 104a o.s.ř. Někdy je to pochybnost soudce samého o tom, zda právě „jeho“ soud je tím příslušným, někdy různou motivací podpořená aktivita účastníků řízení, obvykle žalované strany. Vzhledem k tomu, že v posledních letech se na Vrchní soud v Praze takto obraceli kolegové cca stokrát do měsíce, nabízela se myšlenka, zda jednou z příčin takového množství není též absence ustálené rozhodovací praxe v situacích, kdy procesní předpisy věcnou příslušnost neřeší úplně jednoznačně. Lépe řečeno, absence povědomí o ustálené rozhodovací praxi. Při různých neformálních diskusích s kolegy soudci, ale i s právníky z mimojustičního prostředí, padaly dotazy, zda existuje vůbec nějaký systém typových rozhodnutí, v němž by bylo možno vyhledat, zda se již daná problematika řešila, s jakým výsledkem, a především proč. Občanský soudní řád totiž umožňuje vrchním soudům o věcné příslušnosti rozhodnout bez odůvodnění, což s sebou může nést i mnohé úvahy a spekulace. A tak i když už se advokát chystající podat žalobu, či soudce, jemuž pak připadla k vyřízení, shodou okolností dozvěděl o nějakém usnesení snad řešícím podobnou věc, nemohl si být nikdy ani jeden z nich jistý, zda jemu známá informace odráží ustálený názor sdílený oběma vrchními soudy, nebo jen ad hoc rozhodnutí,  s nímž obtížno polemizovat.
Vedeni představou, že zpřístupněním úvah vedoucích v tom kterém typovém případě k závěru o příslušnosti zásadně prvotní („okresní“), nebo zvláštní („krajské“), se procesní terén alespoň částečně projasní, začali jsme se zabývat tím, jak toho nejlépe a co nejrychleji dosáhnout. Nakonec jsme se ujednotili na tom, že krása spočívá v jednoduchosti a netřeba vymýšleti vymyšlené. Prostě stačí příslušné pilotní rozhodnutí zdůvodnit, zveřejnit a umožnit jeho následné vyhledání každým, kdo se po něm pídí, podle klíče, jenž by neměl být nijak složitým. Inspiraci tedy nalezli jsme u Nejvyššího soudu, který mnohá svá rozhodnutí zdůvodňuje již jen odkazem na argumentaci obsaženou v rozhodnutích starších, dohledatelných na webových stránkách nejvyšší civilní stolice. Drobný technický problém spočívající v tom, že (zjednodušeně řečeno) jen oba nejvyšší soudy jsou zcela správci svého internetu, zatímco pro ostatní články soudní soustavy je správcem ministerstvo spravedlnosti, se podařilo, byť malinko klopotně, vyřešit tím, že Vrchní soud v Praze svá usnesení o věcné příslušnosti publikuje v kategorii „Různé“, hnedle vedle „Kamerového systému“, leč jinudy nebylo možná, jak přibližně praví klasik. Zbývá doplnit, že ke zveřejnění zásadně dochází až poté, kdy jsou s výslednou podobou seznámeni olomoučtí kolegové, vždyť zájmem nás všech je shodná rozhodovací praxe, ať již vychází z pražské kotliny, nebo z úrodné Hané. Samozřejmostí jsou konzultace s kolegy – specialisty, např. z agendy insolvencí, veřejných rejstříků, korporátní, ochrany duševního vlastnictví atd.
Shrnuto, poté, kdy je v cause předložené k posouzení věcné příslušnosti (obvykle do jednoho měsíce, spíše ovšem rychleji) rozhodnuto a referující soudce dovodí její judikatorní potenciál, je rozhodnutí zasláno Vrchnímu soudu v Olomouci, a není-li vůči němu připomínek, v anonymizované podobě zveřejněno, přičemž ještě před jeho případným otevřením („rozkliknutím“) lze již z avíza zjistit, co se řešilo. Rozhodnutí by přitom měla být  dohledatelná především podle toho zákonného ustanovení, jež  bylo aplikováno, popř. toho ustanovení, jímž byla výhrada věcné příslušnosti zdůvodněna, byť se třeba Vrchní soud v Praze s touto argumentací neztotožnil.
No a to je vlastně asi tak všechno.
Tož nám držte palce, ať systém funguje, jak zamýšleno.