Mgr. Petr Černý, viceprezident SU ČR



Když Dr. Philip Zimbardo v roce 1971 zadával inzerát do místních novin, že hledá mladé muže pro psychologický experiment a sliboval 15 dolarů za den, netušil, že začíná jeden z nejkontroverznějších experimentů psychologie. Snažil se zjistit, jak na chování jedince působí vystavení do určité sociální role. Přihlásilo se mu 74 mužů, z nichž vybral 24 ze střední třídy, které na základě psychologického zkoumání vyhodnotil jako emočně a mentálně nejstabilnější. Rozdělil je na 12 dozorců a 12 vězňů a umístil do věrné napodobeniny vězení vybudované ve sklepě tamní univerzity. Sám sebe nominoval do role ředitele věznice. Dozorci byli vybaveni uniformami, obušky a zrcadlovými brýlemi pro zamezení očního kontaktu, ale bylo zakázáno používat fyzické tresty. Vězni měli levné haleny, nesměli mít spodní prádlo, kolem kotníků měli tenký řetěz, který jim připomínal jejich roli, mohli se hlásit pouze pod přiděleným číslem. Umístění do věznice předcházela stejná procedura jako u běžných zločinců. Byli zatčeni, byla jim přečtena jejich práva, byli prohledáni, vyfotografováni, byly jim odebrány otisky prstů. Následně byli odhmyzeni a odvezeni do vězení. Vše skutečnými policisty. Stanfordský vězeňský experiment vstoupil do rozhodující fáze.

Experiment měl trvat dva týdny, ale už druhý den zorganizovali vězni vzpouru proti nelidským podmínkám, kterou dozorci (za pomoci hasicích přístrojů) potlačili. Vězni začali být dozorci velice rychle šikanováni. Byli nuceni k extrémnímu cvičení, museli spát v chladu na holé zemi, záchody čistili holýma rukama, byli svlékáni a sexuálně ponižováni. Dva vězni museli být dokonce vyřazeni z pokusu, protože vykazovali extrémní úroveň stresu. Jejich náhradníci pak byli instruováni, aby zahájili hladovku proti podmínkám ve vězení. Ostatní vězni je ale nepodpořili. Naopak je vnímali jako ty, kteří jen dělají problémy. Když bylo vězňům řečeno, že jejich kolega bude puštěn ze samovazby, pokud se ostatní vzdají svého prostěradla, souhlasil s tím jen jeden z nich. Třetina dozorců pak velmi záhy vykazovala extrémní projevy sadismu. A Dr. Zimbardo sám byl atmosférou tak pohlcen, že proti krutostem dozorců nijak nezasáhl. Ve výsledku ale zjistil, že jedinec může snadno odhodit některé své osobní charakteristiky, pokud je postaven do určité role, zde role autority. Sociální a ideologické faktory pak spoluurčují, zda se jedinec bude chovat ve shodě s přidělenou rolí a jejími atributy, nikoli podle vlastní úvahy nebo vnitřního přesvědčení a sdílených hodnot.

Výsledky tohoto experimentu, jak si jej vykládám já, potvrzují a vysvětlují mnohé z historie i současnosti. Ukazují, že snad v každém člověku je někde uvnitř dána dispozice ubližovat druhému. A to nejen u psychopatických osobností, nýbrž i u tzv. normálních lidí, pokud jsou postaveni do role, v níž požívají autority jim dané někým, kdo je přesahuje, je vyšší, mocnější.

Pyramida potřeb popsaná ve čtyřicátých letech minulého století A. H. Maslowem, americkým psychologem, začíná na nejnižší úrovni dané základními fyziologickými potřebami. Vyšší úrovní je potřeba bezpečí a jistoty (zdraví, příjem, zaměstnání). Následují sociální a emoční potřeby sounáležitosti a lásky, touha být milován a někam patřit. Ve čtvrté vrstvě je to potřeba úcty a sociálního uznání a na vrcholu pyramidy pak potřeba seberealizace, oblast duchovních potřeb a tvůrčí činnosti, pocit životního naplnění. V zásadě platí, že vyšší potřeby předpokládají splnění potřeb základnějších, což však neplatí u potřeby nejvyšší, jejíhož uspokojení chce jedinec mnohdy dosáhnout i na úkor potřeb nižších. Ne všichni však k vrcholu pyramidy dospějí, protože jim mnohdy stačí „klídek a pohoda“ základních vrstev a o nějaké duchovní sebenaplnění neusilují (nebo jej shledávají právě v tom klidu a pohodě). Potíž zjevně nastává v okamžiku, kdy k uspokojení jednotlivých potřeb jedinec použije problematické metody.

Ke Stanfordskému vězeňskému experimentu a Maslowově pyramidě potřeb dodávám, že je zřejmé, jak lze v zájmu uspokojování svých potřeb velice snadno sklouznout ke zneužívání moci těmi, kteří nějakou mocí disponují a musí ji uplatnit vůči druhým. Skoro v každém je ve čtvrtém patře pyramidy zakódovaná potřeba být v něčem výjimečný, aby se dočkal úcty a uznání. Když už neumím plivat na osmičku jako Rudolf Hrušínský v kultovním filmu Knoflíkáři, hledám tuto výjimečnost alespoň v příslušnosti k nějaké skupině osob. Velmi snadno jsem ochoten a schopen moc zneužít, nabudu-li přesvědčení, že právě já mám to právo a dokonce povinnost danou mým původem, vyznáním, barvou pleti, funkcí, kterou vykonávám nebo tím, kdo mi moc dal. Přitom však nemám pocit, že bych moc zneužíval.

Již v roce 1887 řekl britský politik Lord John Acton, že: „Moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně.“ I my musíme být velice obezřetní a s mocí, kterou nám společnost dává, musíme velmi opatrně nakládat. Bohužel můžeme i v našich řadách tu a tam potkat kolegy a kolegyně, kteří opojení ze své moci podlehli či podléhají. Jejich působení může být sice korigováno v rámci rozhodování o opravných prostředcích, ale škody, které páchají na pověsti justice, jsou v myslích účastníků nenapravitelné. Přitom všichni tito kolegové, stejně jako ti Zimbardovi dozorci, prošli psychologickým testováním a byli shledáni pro funkci vhodnými…

Evropský den obětí zločinu připadá na 22. únor. Je to tedy i den obětí zločinů spáchaných soudci. Vzpomenu-li na dva jasné symboly justiční zvůle v osobách Dr. Milady Horákové a gen. Heliodora Píky, zamýšlím se současně nad povahou těch soudců a prokurátorů, kteří věděli, že se na těchto nesmírně statečných a obdivuhodných lidech dopouštějí justiční vraždy. A přemýšlím, co je k tomu vedlo. Zda byli sami o sobě tak zvrácení, že s tím, co dělají, neměli problém (na což bych si vsadil u Karla Vaše a Josefa Urválka), nebo zda svou roli sehrála tehdejší atmosféra, přidělená role, slíbené prebendy či naopak vydírání ze strany oné rudé chobotnice, svírající od 25. února 1948 naši zem? Možná všechno dohromady. Možná scházela jedna osoba, která by zvůli zabránila jako tehdy ve Stanfordu čerstvá absolventka univerzity Christine Maslachová. Pátý den večer do vězení poprvé přišla, viděla, jak jsou vězni převáděni po chodbě s papírovými pytlíky přes hlavu, a donutila svého budoucího manžela Dr. Zimbarda, aby experiment ukončil. Byla přitom jediná, ačkoli mu přihlíželo padesát pozorovatelů…

Vyplývá mi z toho, že jsme ve své naprosté, pro mě až šokující většině nejen schopni ponižovat druhé, nýbrž i přihlížet ponižování páchaného druhými. Možná těm bez disociální poruchy osobnosti kdesi vzadu v hlavě probleskne, jestli se nechovají špatně, ale když nejsou zastaveni, rádi si své počínání odůvodní a omluví a jen málokdo toto volání svědomí uposlechne. Soudci však mají povinnost podle svého svědomí postupovat. Dosud k tomu máme vytvořeny podmínky. Dosud se nemusíme obávat šikany a ponižování, výhrůžek a vydírání. Dosud nemusíme vyměňovat potřebu životního naplnění za potřebu bezpečí a sociálního uznání, vše může jít ruku v ruce. Ale je to samozřejmé? V zemi, kde spolupráce se známým vrahem majícím nějakou moc odůvodňuje kariérní ambice? V zemi, kde relativizace dříve neoddiskutovatelných předpokladů k výkonu veřejných funkcí boří staré dobré zásady obyčejné slušnosti? V zemi, kde se opět rozmáhá vtíravý pocit jakéhosi nedefinovaného nebezpečí, co by se stalo, kdyby někdo někde něco slyšel?
 
Jedno vím jistě. Nesmíme dopustit, aby zase nějaký gen. Helidor Píka v cele smrti psal svému synovi:

„Před strašně a hrůzně tragickými okamžiky stojím klidný, vyrovnán, s čistým svědomím a vědomím, že – přes mnohé chyby – jsem své povinnosti plnil co nejsvědomitěji, a co nejpoctivěji. Jsem přesvědčen, že nejde o justiční omyl, vždyť je to tak průhledné – že jde o politickou vraždu … Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivosti … studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost, pravda – snad jen dočasně – a šíří se nenávist, mstivost, zmizel smysl pro snášenlivost, pro svobodu myšlení a projevu. … Je mi líto, že strach ovládl většinu lidí a že se neodvažují říci pravdu nebo aspoň neříci vyloženou lež buď z donucení, nebo konjunkturalismu. Kam zmizela poctivost a odvaha? … Je to soumrak národního svědomí, nebo už temno svobody a lidských práv? Ne, nemohu uvěřit, neboť génius národa je věčný, přetrvá i bouři a nedá zahynouti …“.¹⁾