Mgr. Karel Šemík, člen Kolegia SU ČR pro sociální záležitosti, soudce Okresního soudu 
   v Ústí nad Labem   



    Stále více se v poslední době ve společnosti diskutují etické aspekty výkonu funkce soudce. Do jisté míry je tato diskuze vyvolávána i doporučeními zahraničních organizací. Snaha upravit problematiku etického chování soudce je v zásadě legitimní. Je však třeba vnímat, že soudce je vystavený nemalému společenskému tlaku na výkon své funkce, zatížen vysokou mírou odpovědnosti za svou rozhodovací činnost, přitom je ale stále lidskou bytostí a není tak ušetřen ani zvratů v osobním životě. Jednání soudce je do značné míry determinováno jeho fyzickým i psychickým rozpoložením. Řádné a etické chování soudce je více ohroženo v situaci, kdy je soudce vystaven psychickému či jinému tlaku. Jestliže tedy máme seriózní zájem na tom, aby soudci jednali eticky, a to ve všech oblastech jejich života, nestačí jen formulovat pravidla tohoto chování, ale je třeba také zajistit, aby soudci byli schopni dlouhodobě těmto vysokým osobnostním nárokům dostát. Tedy vytvořit nástroje, které jim pomohou udržet si i při vysoké náročnosti jejich profese nejen dostatečně vysokou odbornou úroveň, ale i psychickou odolnost, která je bezesporu pro kvalitní výkon profese stejně významná. Soudcovská unie vnímá souvislost etického chování soudce s jeho psychickou odolností. Právě ukončený sněm Soudcovské unie v Přerově se těmto dvěma zásadním otázkám v profesním životě soudce věnoval. Na sněmu totiž byla projednávána z tohoto pohledu stěžejní témata: etický kodex a nástroje umožňující soudci zdárně se vyrovnat s vysokou psychickou zátěží spojenou s výkonem jeho funkce.
        Pokud jde o problematiku etického chování, byla justiční veřejnost konfrontována se snahami o vypracování etického kodexu pro chování soudců, který měl být vytvořen za účasti Ministerstva spravedlnosti, tedy orgánem moci výkonné, na základě doporučení Protikorupční skupiny Rady Evropy GRECO (Group of States against Corruption). Proti takovým snahám se jak ze strany Soudcovské unie, tak ze strany dalších představitelů justice, zvedla vlna nesouhlasu.[1] V této souvislosti je nutné zmínit i to, že existují také další doporučení vyslovené skupinou GRECO, která však již takovou pozornost aktuálně nevyvolávají (např. doporučení na podrobnější úpravu kariérního postupu soudců dle bodu č. 34 an. Zprávy o plnění doporučení České republiky, Čtvrté hodnotící kolo[2]). Je zřejmé, že zákon může a měl by stanovit základní mantinely pro chování osob při výkonu veřejné funkce, včetně výkonu funkce soudcovské. Zákon sám však nemůže být v tomto směru kazuistický a zákonem nemůže být do podrobných detailů upravena hranice možného či vhodného chování soudců. Takové hranice má nastavovat zcela jiný systém, a to pravidla etická. Potřebnost takových pravidel si uvědomuje i Soudcovská unie, která již v roce 2005 schválila vlastní dokument nazvaný Etické zásady chování soudce, které vycházejí z návrhu kodexu chování soudců zpracovaného v roce 2001 v Bangalore[3]. Tento souhrn etických zásad, byť jde o relativně méně obsáhlý dokument, obecně shrnuje základní požadavky na etické chování soudců jako ústavních činitelů, resp. soudců jako osob pohybujících se ve společnosti. Jde o dokument, který je s ohledem na aktuální potřeby soudců doplňován Soudcovskou unií o doporučení, jak by měl soudce vystupovat ve specifických situacích. Lze zmínit například materiál nazvaný Etické meze působení soudce na sociálních sítích[4], vydaný Etickým soudem Soudcovské unie. Ten podrobně z etického hlediska rozebírá možné projevy soudců na internetu, včetně sociálních sítí apod. Některé hraniční případy se také řešily v kárné judikatuře, jako např. otázka mezí svobody projevu soudce ve věcech politických, resp. požadavku na zdrženlivost soudce při svých projevech.[5]
        Nemělo by být ponecháno na moci výkonné, aby sama (ani zprostředkovaně, skrze soudní funkcionáře jednotlivých soudů a jimi vydané pracovně-právní předpisy) stanovovala soudcům etické meze jejich chování. Takový způsob výkonu státní správy soudů není vhodný při respektování dělby moci mezi mocí výkonnou a mocí soudní. To platí tím spíše, že soudci jsou ústavní činitelé, na které se pouze přiměřeně použije ustanovení pracovněprávních předpisů (§ 84 odst. 4 zákona o soudech a soudcích), a to navíc ještě jen s přihlédnutím k povaze a významu funkce soudce a důstojnosti jeho postavení[6]. Je žádoucí, aby zájem o otázky etické vycházel především ze samotného soudcovského stavu a závěry mezinárodních organizací byly přebírány přiměřeně, v rozsahu odpovídajícímu poměrům a skutečným potřebám České republiky. Při neexistenci Nejvyšší rady soudnictví bylo dané téma uchopeno kromě Nejvyššího soudu ČR také Soudcovskou unií, která na svém sněmu konaném ve dnech 11. a 12. 10. 2019 v Přerově uložila Republikové radě, aby ve spolupráci s Etickým soudem dopracovala soubor etických dilemat soudce, jako pracovní pomůcku soudců. Je nesporné, že funkce soudce v sobě imanentně zahrnuje i celou řadu omezení, která na osobnost člověka kladou někdy skutečně náročné požadavky. Na vytváření podmínek, které by soudcům pomohly zvládnout tato omezení, se však často zapomíná, stejně tak jako na zavedení konkrétních nástrojů umožňujících vyrovnat se účinně s vysokými nároky kladenými na řádný výkon funkce soudce, včetně požadavku na udržení vysoké odbornosti, profesionality a morální integrity každého jednotlivého soudce, a to i po dlouhých letech výkonu funkce^[7]. Přitom soudci patří mezi profesní skupiny významně ohrožené syndromem vyhoření. Je tedy třeba zasazovat se o zakotvení legislativních nástrojů, které by vedly k posílení psychické a fyzické odolnosti soudců, jak zní také jeden ze schválených závěrů sněmu Soudcovské unie v Přerově. Zájmem státu by tak mělo být vytvoření mechanismů, které budou reagovat na uvedená specifika soudcovské profese, a pomohou zajistit co nejkvalitnější fungování soudnictví.
        V této souvislosti je však také potřeba klást si otázku, jaký vlastně má být soudce, jakou představu o požadavcích na osobnost soudce má stát či občané. V rámci rozhodovací pravomoci v jednotlivých případech, které soudy projednávají, samozřejmě soudci musí projevit své právní znalosti a názory na řešení dané konkrétní otázky. Odvaha a objektivita v rozhodovací činnosti tak soudcům má být vlastní, ovšem soudce nelze eliminovat pouze na stránku rozhodovací a její projevy. Soudce je komplexní osobnost (zóon polítikon), je oprávněn se projevovat i v mezilidských vztazích, tj. vztazích osobních, společenských a jiných, kde všude musí také zohledňovat všechny aspekty spojené se svým funkčním postavením a rozhodovací pravomocí. Na tuto část osobnosti soudce se někdy zapomíná, a to i při výběru soudců. Ani samotné doporučení vzešlé z psychologického vyšetření kandidátů na funkci soudce není v tomto ohledu dostačující. Soudce by měl být osobností nejen v jednací síni, jeho přirozené sebevědomí a způsob jeho projevů by měl vyzařovat nejenom skrze vlastní rozhodovací činnost, případně činnost akademickou či odbornou literární, ale ideálně skrze celou osobnost soudce, a to i mimo rozhodovací proces. Otázky souladu takového přirozeného sebevědomí a požadavků na hranice možného či vhodného chování jsou však nesprávně opomíjeny, případně jsou jen zčásti řešeny v kárné judikatuře v kolizních situacích, aniž bychom tím získali komplexní pohled na požadavky justice či veřejnosti v této oblasti. Bez etických doporučení se tak neobejdeme.
        Je potřeba se také více zabývat celkovým významem soudní moci a jejím postavení ve státě, jako systému i skupině jednotlivců, jejím dostatečným sebevědomím, jejím funkčním i materiálním zabezpečením a důstojností ve všech aspektech výkonu její činnosti, včetně projevů osobností soudců jak v oblasti rozhodovací, tak osobní. Ze závěrů sněmu Soudcovské unie v Přerově plyne, že Soudcovská unie si správně uvědomuje nutnost řešení určitých otázek, které se soudců přímo dotýkají, když se nevyhýbá tématu etického chování soudce, ohradila se proti návrhům na nepřiměřené zveřejňování informací o jednotlivých soudcích v podobě tzv. karty soudce, ale také připomněla, že i soudci jsou lidé, kterým v jejich náročné funkci může hrozit nebezpečí syndromu vyhoření, a je nutné otázku psychické a fyzické odolnosti soudců a psychologické prevence nejen diskutovat, ale skutečně řešit[8].
         Připravenost hájit svůj stav a projevovat vhodně své stavovské sebevědomí, zasazovat se o zájmy jednotlivých soudců, které jako své členy reprezentuje, je tak správným směřováním Soudcovské unie nastoleným do budoucna. Doufejme jen, že ze závěrů sněmu se podaří nemálo prosadit, a že v nastoleném kurzu budeme pokračovat, v zájmu justice, a tedy i v zájmu celé společnosti.

V  Ústí nad Labem dne 29. října 2019
 

---