Soudit nebo psát?
Mgr. Alexandr Krysl, člen Republikové rady SU ČR
Stále mě překvapuje, kolik času je možné zahodit neustálým vymýšlením nových a nových procesních a hmotněprávních úprav. Jak se jedni soudci dokáží s druhými přít o to, jak má vypadat dokonalý občanský soudní či trestní řád, a kdo má ty nejlepší nápady. A přitom je to všechno úplně jedno. Pominu-li tedy nutkání hádajících se donekonečna přednášet a publikovat své dokonalé pravdy. Či nám při výkladu vlastní eventuálně prosazené právní úpravy vykládat, že slovem “ano” mysleli “ne”.
V případě procesních předpisů jde přitom pouze o formu. Jádro “řádného procesu” je výsledkem aplikace jen několika málo jednoduchých a logických zásad. Forma obsah stěží ovlivní. Myslím, že ani v případě, kdy bychom byli donuceni soudit třeba ve stoji hlavou dolů. To zatím nemusíme, tak proč tedy naříkat.
V případě obsahu je nezbytné nalézt spravedlivé řešení sporu. A k tomu možná postačí jen jedno hmotněprávní pravidlo: „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“. Nechť si soudce láme hlavu nad tím, zda jím nabízené řešení je či není v souladu s tímto základním pravidlem. Soudit při vědomí tohoto pravidla nemusí být úplně lehké, ale právě v tom tkví podstata práce soudce.
A teď zpět k tématu.
Mám za to, že nejsem jediný, koho napadla otázka, proč vlastně psát rozsudky. Nestačilo by pouze písemné potvrzení obsahující označení soudu a účastníků řízení, výrok rozsudku a datum jeho vynesení?
Pokud někdo odpoví, že nestačilo, byť si pro tento závěr najde jakýkoli důvod, nemá vůbec pravdu. Ostatně žádné ústavní či základní lidské právo na písemné vyhotovení rozsudku neexistuje.
K čemu vlastně slouží psaný text? Odpověď: „K zaznamenání mluveného nebo myšleného sdělení“. V případě rozsudku, který je vynášen ústně, stává se i myšlené sdělení sdělením mluveným.
Existuje dnes i jiný hospodárnější prostředek na zaznamenání mluveného sdělení? Ano: „Záznam zvuku“.
Poskytuje-li stát účastníkům řízení možnost převzít zvukový záznam celého jednání včetně vyhlášení rozsudku, který odráží 100% z toho, co se v jednací síni dělo, je zcela nesmyslné, aby jim současně poskytoval službu doslovného nebo zkráceného přepisu zvukového záznamu, resp. i odůvodnění rozsudku. Nechť si účastník řízení dělá při jednání poznámky, či bude-li následně cítit tu potřebu, nic mu nebrání v tom, aby si nechal elektronicky nebo ručně zvukový záznam nebo jeho část na své náklady přepsat. To samé platí pro eventuální evidenci a analýzu judikatury.
A co vyšší soudy, které rozhodují bez jednání?
Zůstane jim čtení a psaní. Budou-li ale cítit potřebu si cokoli z jednání nebo vyhlášení rozsudku poslechnout, přehrají si zvukový záznam nebo jeho část, a zjistí, že život není jen o psaní.