tak nám opět vymění ministra spravedlnosti. Od května 2019 se novou ministryní stane dr. Marie Benešová.
Věřím, že justice i tuto „pořadím nepočitatelnou“ změnu v osobě ministra spravedlnosti zvládne se ctí, odlehčeně řečeno bez ztráty květinky. Za poslední rok se jedná již o čtvrtou personální změnu, když po odchodu ministra Pelikána přišla krátká, nepříliš zábavná epizoda ministryně Malé a po ní nastoupil „legislativec“ dr. Kněžínek.  Ačkoliv bylo jeho funkční období krátké, v čele ministerstva rozhodně odvedl pozitivní výkon státní správy. Odpovídajícím způsobem spolupracoval při řešení problémů justice, „naslouchal“ jejím představitelům i naší unie, a to nejenom při přípravě nyní předkládaných novel zákonů obsahující potřebnou změnu kárného řízení a výběru soudců a také dle mého názoru, adekvátně reagoval při mediálních vystoupeních. Dá se říci, že obhajoval rozhodnutí soudů v politických souvislostech. Skutečně projevil pozitivní snahu o změnu situace v justici, rozhodně je tedy na místě říci „děkujeme za Vaše působení ve funkci ministra spravedlnosti“, (byť se ještě neuskutečnil rozhovor pro náš časopis).
Nastupující ministryní nemůžeme rozhodně dopředu hodnotit. Je však důležité připomínat, že osobnost ministra spravedlnosti, představitele výkonné moci státní správy justice, je velmi významná. Doufejme, že převáží její erudice, ba přímo životní moudrost před politickými tlaky, kterým bude nepochybně vystavena.
Již v minulých letech jsem se několikráte zamýšlela v rubrice „Slovo soudce“ nad nepříznivými jevy v justici, některé mohou být změněny již v nejbližší době po novelizaci zákona o soudech a soudcích. Věřím, že bude situace pro soudce pozitivnější, vytvoří se jasná pravidla pro výběr soudců, soudních funkcionářů, „znovelizuje se“ kárné řízení.
V souvislosti s kárnými řízeními jen doplňuji, že se v nich řeší nejenom postihovaná pochybení, špatná práce soudců, ale také se v nich zviditelňuje gradující přetíženost jednotlivých soudců a tím se dostávám k původnímu tématu svého článku: „Přetíženost soudce a projevy syndromu vyhoření“. Ten se vyskytoval již v minulosti, ale řešen byl spíše „pod pokličkou“.
Práce soudce je náročná. Soudce je dlouhodobě zatěžován velkým množstvím soudních spisů, které musí řešit. Je pod tlakem obsahové náročnosti jednotlivých kauz, pracuje s vědomím tzv. přiměřené lhůty k vyřízení věci. Je pod tlakem státní správy justice na efektivnost své práce, zvyšují se nároky na jeho znalost právních norem, neustále se vrství informace týkající se nových právních předpisů, procesních i hmotně právních, další a další judikatury, obměňují se a vylepšují se počítačové technologie, které soudce používá. Nesmíme při tom ani zapomínat, že zpracovává lidské konflikty, řeší emočně náročné spory, v nichž se projevují negativní až tragické osudy. Někteří účastníci svými výpady hraničícími s útoky zkresleně personifikují v osobě soudce viníky svých problémů a činí je odpovědnými za své problémy.
Je pravda, že soudci různých stupňů soudní soustavy se s účastníky soudního řízení setkávají s různou intenzitou. Soudci na prvním stupni, tedy převážně u okresních soudů, jsou ve velmi častém kontaktu s účastníky, advokáty, s lidmi, kteří jsou společensky, zdravotně hendikepováni.
Samozřejmě jsme na řešení konfliktních situací školeni v rámci celoživotního vzdělávání, justiční akademie připravila několik seminářů o této problematice. Můžeme vzájemně konzultovat tyto situace. Avšak někdy toto vše nestačí…
Je potřeba pojmenovat, že naše náročné povolání vyžaduje nezbytnost prevence syndromu vyhoření. Je především úkolem každého z nás, jakým způsobem duševně relaxuje a třeba i vyhledá psychoterapeuta, psychologa, apod., anebo se naučí techniky, kterými sám dokáže řešit mentální a emoční náročnost své práce. Je zde však prostor např. i pro justiční akademii či ministerstvo spravedlnosti. Např. možnost vytvoření časového prostoru pro jednotlivé soudce pro obnovu psychických sil, stejně jako mají tyto podmínky policisté nebo příslušníci vězeňské služby, tzv. rehabilitační volno, popř. vytvoření podmínek pro pomoc soudců pro profesionální terapeuty. Je zde i určitý potenciál v rámci diskutovaného projektu „emeritního soudce“.
Také unie se nad touto problematikou zamýšlí, v rámci různých diskuzních fór se způsob prevence syndromu vyhoření soudce a zachování jeho psychického pracovního potencionálu pojmenovává. Rozhodně si v tomto článku nečiním ambice vyřešit tento problém, spíše na tento problém poukázat. Opět se zde může projevit významně aktivita unie.
Přála bych si, aby nebylo toto téma „syndromu vyhoření soudců“ zlehčováno, aby bylo vnímáno jako problém, který v justici můžeme řešit, aby byly vytvořeny podmínky pro každého ze soudců, který chce svou negativní situaci řešit. Aby mohl za státní správou vytvořených vyhovujících podmínek být soudcem lidským, moudrým, korektním
a přiměřeně výkonným.
Na závěr, s ohledem měsíc, ve kterém vychází tento článek, se s Vámi loučím přáním „Mějte se májově“.
 
V Litoměřicích dne 24. dubna 2019