Výběru soudců jsem se v rámci úvodníku (neboli Slova soudce) věnoval již dvakrát. Poprvé v únoru 2016, následně počátkem roku 2018. Ještě před třemi lety byla situace otevřená a nebylo příliš zřejmé, jakou cestou se bude tato pro fungování justice zásadní otázka ubírat. K realizaci zamýšlených novinek, majících vést ke zrušení justičních čekatelů a asistentů, specializaci justiční zkoušky či vzniku „všemocné komise“ pro výběr soudců, nakonec nedošlo.
Po dvou letech jistě pečivých příprav již bylo zřejmé, že tehdejší ministr spravedlnosti se hodlá vydat cestou instrukce, představující jak nový systém výběru soudců, tak i jejich přípravu. Svého vydání se po opakovaných odkladech instrukce skutečně dočkala. Její účinnost se ale nejprve odsunula, aby následně potichu přešla takříkajíc do ztracena.
Dospěli jsme tedy ve výběru soudců k nějakému skutečnému posunu nebo nadále jen přešlapujeme na místě? V současné době je jednou z často prezentovaných ambicí ministerstva jednotně upravit výběr soudců – déjá vu chtělo by se napsat. Naštěstí po fiasku v podobě ministerské instrukce již tentokrát zákonnou formou a za součinnosti a konzultací s širší právnickou veřejností.
Soudce je však (možná překvapivě) nutno jmenovat pokud možno pravidelně, bez ohledu na pokračující práce na vzniku nové právní úpravy. V rámci loňského memoranda předsedů krajských soudů s ministrem spravedlnosti bylo přistoupeno ke dvěma přijatelným variantám výběru osob, které budou nadále ke jmenování navrhovány. Na jedné straně dosud v rámci některých krajských soudů fungující výběr a příprava justičních čekatelů, na straně druhé otevřená výběrová řízení.
K prvému způsobu, opírajícímu se alespoň co do výběru justičních čekatelů a jejich přípravy o platnou právní úpravu, patrně netřeba blíže moc dodávat. Fungoval dříve a funguje i nadále.
Jak jsou ale na tom aktuálně právě výběrová řízení? Některé krajské soudy byly na tuto situaci připraveny lépe, jiné hůře. Což v důsledku vedlo v loňském roce k vrácení již podaných návrhů ministerstvem zpět krajskému soudu, odložení jmenovací etapy a pořádání vcelku narychlo vyhlášených výběrových řízení. Zásadním nedostatkem je bohužel i nadále absence jakékoliv právní úpravy, o kterou by se mohl postup v těchto výběrových řízeních opřít. Stále si tedy v podstatě berou za vzor  úpravu výběrového řízení čekatelského, se všemi jeho pozitivy a negativy. Zejména písemný test nově sestavovaný Justiční akademií, mající osvědčit schopnosti budoucích soudců pracovat a rozhodovat pod značným časovým talkem, vzbuzuje otázky, zda zrovna takto lze skutečně schopnosti budoucích soudců ověřit. Další problematickou věcí je často neurčitě (či až ex post) stanovená bodová hranice, které je třeba v daném výběrovém řízení po postup „do dalšího kola“ v podobě ústního pohovoru dosáhnout.
Otázka výběru se ale neomezuje jen na to jak vybírat ve smyslu samotného procesu a postupu. V tomto směru se vždy něco vymyslí. Mnohem složitější je stanovit, jaký by měl budoucí soudce být, co konkrétně by měl splňovat a jaké vlastnosti by jej měly charakterizovat. S takovým výběrem je totiž neoddělitelně spojena i předcházející příprava budoucích soudců.
Vznikající zákonná úprava by proto měla obsáhnout vše potřebné, aby konečně byl k dispozici jasný a transparentní postup nejen pro výběr soudců, ale i pro přípravu těch, kteří hodlají s touto profesí spojit svoji životní dráhu. Doufám, že už to tentokrát to vyjde. Ano, zase jsem jednou optimista. Tak snad za další tři roky nezjistím, že zase stojíme na stejné křižovatce…