Slova soudců (a nejenom jich), aneb vzpomínání na laskavého pana Miloše
JUDr. František Kučera, viceprezident SU ČR
V srpnu, pětadvacátého, by se dožil úctyhodného věku dvaadevadesáti let JUDr. Miloš Tomsa, CSc. Excelentní právník, noblesní a laskavý člověk, milý kolega a pro mnohé i dobrý kamarád (snad se do té privilegované skupiny mohu též počítat).
Jenomže, nestalo se tak. Jakoby si v průběhu července budoucí oslavenec vše rozmyslel a tak nějak, po anglicku, se trvale vzdálil. A někteří z nás postupně začali zjišťovat, jak moc chybí. Za sebe jsem si to přiznal hned v úterý čtyřiadvacátého července, byli jsme totiž domluveni, že ve čtyři odpoledne zajdeme, ještě s kolegou Jiřím, jak Miloš říkal, „na pívo“. Měl jsem tyto dýchánky rád a teď je s tím konec. I s mým předsevzetím, že budu spíše jen naslouchat, když hovoří starší.
A když jsme tak v ono úterý bez Miloše vzpomínali na Miloše (a na jeho počest pili jen malá píva), došlo nám, že v srdcích a myslích sice trvalá vzpomínka nejspíše zůstane, leč po důstojném připomenutí takové osobnosti ani vidu, ani slechu. Tož se proto, tak nějak spontánně, domluvilo pár z těch, kteří k němu měli blízko, že svěří papíru, co slina na jazyk přinese, když jim v mysli vytane jméno Miloš Tomsa. A jakkoli bych raději psal o něčem jiném, využil jsem toho, že na mne tentokráte vyšla milá povinnost přispět do rubriky „Slovo soudce“ a rozhodl se být koordinátorem (trochu smutného) sborníku – vzpomínek na prima pána, který vám teď předkládám:
Za Milošem Tomsou
Nedlouho po té, kdy jsem se stal arbitrem na tehdejší Krajské státní arbitráži v Praze, mne potkalo to štěstí, že jsem se mohl, třebaže jsem tam tehdy ještě nepůsobil, zúčastňovat koordinačních porad Státní arbitráže ČSR. Přezkumná agenda vypadala ve vztahu k rozhodnutím krajských státních arbitráží tak, že referent, jemuž byla věc přidělena, zpracoval návrh rozhodnutí anebo jiného postupu. Tyto návrhy pak byly projednávány právě na zmíněné koordinační poradě, které se však neřeklo jinak než český chural. Na poradě se rozhodlo o dalším postupu. Jednalo se o neobyčejně kvalitní diskuzní fórum. Vedle státních arbitrů Státní arbitráže ČSR byli jejími členy i další jmenované osoby, také z oblasti právní vědy. Jednání českého churalu se účastnil za tehdejší Ústav hospodářského práva právě Miloš Tomsa, tam jsem se s ním od roku 1974 setkával. Co mne velmi rychle fascinovalo, bylo, že Miloš, třebaže mu tehdy nebylo ani padesát let, zaujímal v diskuzích zcela rovnocenné postavení s mnohem zkušenějšími a velmi kvalitními odborníky jakými byl Dr. Karel Čapek, který se porad účastnil za Ústav státu a práva, anebo zástupce federální arbitráže, Dr. Kobliha. U nich jsem vzhledem k jejich věku kvalitu předpokládal samozřejmě, ale mnohem mladší Miloš jako jejich plnohodnotný partner, bylo pro mne tehdy něco překvapivého. Pro mne z toho předně vyplývalo, že není nutné mít zbytečný respekt před odbornými autoritami a že s nimi lze, při vší uctivosti, polemizovat, jsem-li přesvědčen o své pravdě. Právě koordinační porady mne naučily pravidlům odborné diskuze a staly se pro mne vrcholem celého týdne, doslova jsem se na ně těšil. V tom mi byl Miloš velkým vzorem. Také již tehdy se zrodilo odhodlání udělat všechno, abych se Milošovi a jeho odborně úrovni co nejvíce přiblížil. Zda se mi to podařilo nevím. Jsem však velmi rád, že u příležitosti 80. narozenin Miloše Tomsy jsem mu mohl říci, jakým byl pro mne vždy příkladem. Na stejné vlně jsme byli s Milošem i v přesvědčení, že nelze odmítnout odbornou pomoc a ochota zevrubně probírat i cizí odborné problémy. To platí stejně i pro ochotu podělit se svými znalostmi a zkušenostmi s jinými v rámci justice, na vysokých školách i při jiných příležitostech. Po čase, kdy jsem již na Státní arbitráži ČSR působil, setkávali jsme se s Milošem i mimo pracovní sféru, když Ústav hospodářského práva sídlil ve stejné budově na Francouzské ulici; nyní tam sídlí Obvodní soud pro Prahu 2. Tady se uplatnily naše společné zájmy o klasickou hudbu, Miloš byl dlouholetým abonentem České filharmonie, o výtvarné umění a také o chalupaření. Stalo se, že naší i jeho chalupu vykradli stejní pachatelé, i když mezi námi leželo 100 km, a ocitli jsme se tak na jednom seznamu poškozených. Vždy byla na Milošovi obdivuhodná jeho vitalita, která také k obrovskému prospěchu nás všech mu umožnila být plnohodnotně aktivní do obdivuhodně vysokého věku. Neplatí to jen pro oblast soudnictví, ale víme, jaký měl významný podíl i na rekodifikaci občanského práva. Pro mne to znamenalo ten přínos, že stále zde byl někdo starší než já. To se bohužel nenávratně změnilo. Zdeněk Kovařík
Lidská paměť někdy vyvádí zvláštní kousky, zejména když jsou zážitky spojeny i s prvky emocionálními. Miloš Tomsa pro mne bude vždy spojen s dobou, která je dnes již historií, jež se (snad) vyučuje ve školách. Přestože dobře znám i jeho pozdější osudy, od oněch prvních vzpomínek jej nedokážu oddělit.
Tedy - v době, kdy jsem byla bezpartijní interní aspirantkou na právnické fakultě (tím má být řečeno – určitě ne privilegovanou), přicházela jsem poměrně často do budovy tehdejší hospodářské arbitráže na Francouzské ulici. Tato budova měla nad posledním poschodím nástavbu, v níž sídlil tehdejší Ústav hospodářského práva. Přístavba měla nízké stropy a přístup do ní po příkrém schodišti připomínal žebřík na půdu. Toto výzkumné pracoviště, o jehož existenci moc lidí nevědělo, se stalo útočištěm právníků vyškrtnutých ze strany, tedy těch, co neztratili zcela zaměstnání v rámci normalizace sedmdesátých let, ale byli trpěni na okraji profesní společnosti. Dovolovalo se jim pracovat ale za mnoha omezujících podmínek. Jejich umístění v nástavbě budovy arbitráže je snad možno chápat i symbolicky – koneckonců si zachovali tvář v oné těžké době a z toho důvodu měli „navrch“ nad těmi, kdo tvář ztratili. A právě tady v oněch nástavbových malých kancelářích, jinak však vcelku světlých a příjemných, seděl i dr. M. Tomsa. Když jsem přicházívala do budovy arbitráže, vždy jsem šplhala do této nástavby a navštěvovala s mimořádným potěšením právě M. Tomsu, který mi nikdy neopomenul připravit pravou kancelářskou kávu. Seděli jsme, povídali. V té době jsme neměli příliš naspěch. Stojaté vody totality nás moc nehonily. Pak jsem navštívila další trpěné, zejména Jiřího Trávníčka a Jindřišku Munkovou. J. Munková ovšem seděla poblíž knihovny, protože pro své těžké hříchy byla pouhou dokumentátorkou. Její útočiště tak bylo ještě o něco skromnější. Mnohá poučení z oněch krásných setkání pobravši, jsem odcházela. Poslední návštěvu v onom nástavbovém poklidu jsem vykonala asi týden před začátkem událostí listopadu 1989. Ve víru událostí zanikl Ústav hospodářského práva a zanikla i hospodářská arbitráž, ale pracovníci ústavu konečně mohli konat práci odpovídající jejich odborné i lidské úrovni. Také Miloš Tomsa opustil tiché dumání nad výzkumnými pracemi ústavu a vstoupil do plného profesního života. Já v něm však budu vždy vidět toho skromného člověka v prosté kanceláři až docela nahoře v oné budově, s nímž byl tak příjemný rozhovor, přestože jsme se po roce 1989 setkávali asi ještě častěji v souvislosti s přípravou nové legislativy. Irena Pelikánová
Když jsem nastoupila po několika málo letech praxe podnikového právníka a resortního legislativce jako začínající výzkumný pracovník do Ústavu hospodářského práva, měla jsem to štěstí, že jsem krátce nato byla usazena do společné kanceláře s doktorem Tomsou – nejen velice erudovaným právníkem, ale také neskutečně laskavým člověkem. Člověkem, který si nenechával své právnické znalosti a zkušenosti pro sebe, ale byl ochoten se o ně kdykoli podělit se svými kolegy. A nadto byl jeho přítelem docent Plíva, který Miloška v kanceláři často navštěvoval a vedl s ním učené debaty, původně ještě o hospodářském, ale později již o obchodním právu. Velmi mnohé z toho, co o právu vím, jsem se naučila od těchto moudrých pánů, kteří na mne – přesto, že jsem byla vlastně téměř právnickým začátečníkem – nepohlíželi se shovívavým nadhledem, ale lákali mne, abych se do jejich debat zapojovala, a pokud se mi něco zrovna moc nepovedlo, povzbuzovali mne, ať se tím nenechám odradit. Milošek mne ale nevzdělával jen v oblasti práva – nikdy nezapomenu, jak trpělivě a laskavě opravoval mé chybné přechodníky a jiné jazykové přehmaty, takže dnes už by mne ani ve snu nenapadlo, abych namísto ženského tvaru přechodníku použila mužský nebo abych – nedejbože – namísto „bychom“ řekla „bysme“. A nebyla jsem jediná, Milošek v průběhu svého života laskavě mentoroval celou řadu mladých právníků, ať již na nejrůznějších seminářích nebo v pracovním styku a obdivuhodné bylo i to, že si tuto schopnost, stejně jako právní erudici podržel až do vysokého věku. Bohužel, žádný další právnický elév již z jeho bohaté životní zkušenosti a znalostí čerpat nebude.
Ráda bych ti, Milošku, alespoň touto cestou řekla, že jsem za to, co jsi pro mne udělal, velice vděčná a přátelství, které se mezi námi časem vyvinulo, jsem si vždy velice vážila. Ivana Štenglová
Přítele, kolegu a svého moudrého učitele v oboru obchodního práva Miloše Tomsu jsem blíže poznal na počátku let devadesátých, v době, kdy jsme spolu v senátě se dobírali pokud možno spravedlivých, zákonu odpovídajících rozhodnutí. Byl to právě moudrý kolega Miloš, který naši pozornost ve sporech z nekalé soutěže, jež se zcela nově objevily, obrátil k prvorepublikovým rozhodnutím – a tak jsme spolu hodiny vysedávali nad „Vážným“, fotili si krásná a nádherným jazykem psaná rozhodnutí pro naše rozhodování a diskutovali nad jejich aplikací. Vždy stačil ještě k tomu v debatě přidat své zkušenosti z podnikové praxe a „drobných pár připomínek“ (samozřejmě zcela zásádních), jež nás od možných slepých cest a fantazií odvrátily. Aniž jsme to pozorovali, Miloš nám v těchto debatách a při připomínkování (drobounkým písmem, leč hustě psaným) konceptů našich rozhodnutí předal tolik znalostí a zkušeností, že z nichž můžeme dosud stále čerpat. Vždy zde byla přitom při našem rozhodování v senátě „krabička poslední záchrany“ v podobě „Musíme to probrat s Milošem, co si o tom myslí“, případně odkázání váhajícího kolegy na ověření správnosti názoru u Miloše, a tak tomu bylo až do posledních chvil, kdy jsme ještě v červnu u piva s Milošem debatovali i odborně. Moc nám tohle schází, ta poslední instance správných a moudrých úvah (ale také posezení u malé sklenky portského)! Miloši, děkujeme za všechny ty chvíle s Tebou, tu Tobě vlastní moudrost, skromnost a pokoru, jež jsme za více jak 25 let spolupráce s Tebou mohli poznat. Jiří Macek
„Je to zajímavé..., mám k tomu jen několik připomínek...“, to byla Milošova obvyklá a velmi laskavá slova, jimiž předznamenával do jisté míry svou kritickou, ale vždy hlubokou úvahu, nad nějakým právním problémem, se kterým jsem se na něho zrovna obracel. Činil jsem tak často a rád, protože jsem věděl, že mě nikdy nevyžene, a že mě postrčí správným směrem. Vzpomínám si, jak na celodenní konferenci a oslavě Milošových devadesátých narozenin, která se konala na Právnické fakultě v Praze, kdosi řekl, že se sejdeme na příští kulaté oslavě Milošových narozenin na stejném místě znovu za 10 let a myslím, že nás bylo dost, kteří jsme tomu věřili – vždyť Miloš byl „nesmrtelný“! I ve svých devadesáti byl duševně mladší a čilejší, než řada z nás.
Nechť mi několik (málo) koryfejů práva promine, ale Miloš Tomsa byl pro mne jediný „génius práva“, který nikdy necítil potřebu dávat ostatním kolem sebe najevo, že on „ví“ a ti ostatní ne (byť tato situace byla víc než častá). I v tomto směru je pan doktor Tomsa, určitě nejen pro mne, nenahraditelný. Miloši, odešel jsi mlád a příliš brzy. Ladislav Derka
Miloše Tomsu jsem poznala jako moudrého člověka, ochotného naslouchat názorům a diskutovat o otázkách jak procesního, tak hmotného práva, a to i v tak specializovaném oboru, jako je korporátní právo. Oceňovala jsem jeho rozhled a schopnost širšího posouzení všech souvislostí a provázanosti právních předpisů. Měla jsem jej za velkého optimistu, přes jeho zdravotní potíže dobře naladěného a milého kolegu. Svého věku dosáhl v pro mne neuvěřitelné psychické kondici, kterou mu mnozí z nás mohli jen závidět. Olga Římalová
JUDr. Miloš Tomsa
Dle mne jeden z největších znalců práva v oblasti obchodně právních závazků do mého vědomí vstoupil prvně prostřednictvím šedých Komentářů k obchodnímu zákoníku vydávaných nakladatelstvím C.H. Beck. JUDr. Miloš Tomsa obvykle komentoval téměř celou třetinu všech paragrafů Obchodního zákoníku a to způsobem, o který se při hledání řešení šlo vždy se značnou mírou jistoty opřít. Spolu s doc. Dr. Stanislavem Plívou a JUDr. Jindřiškou Munkovou byl jedním ze čtyř hlavních členů skvostného autorského kolektivu vedeného Doc. Dr. Ivanou Štenglovou, s nimiž všemi jsem měl to potěšení a čest se blíže poznat a tedy i vidět jejich profesně i lidsky přátelské vztahy mezi nimi navzájem.
JUDr. Miloše Tomsu pojilo opravdové a dlouholeté přátelství zvláště s JUDr. Jindřiškou Munkovou, s mojí partnerkou v advokátní kanceláři a blízkou spolupracovnicí v Karlovarských právnických dnech. Takto jsem byl i začleněn do jejich přátelského vztahu. Naopak jsme pak společně dr. Miloše Tomsu přizvali, aby se svojí neochvějnou mravní i odbornou autoritou předsedal Autorské porotě Karlovarských právnických dnů. Dle možnosti se tak i občas zúčastnil jejích konferencí a zejména nechyběl v rámci jejího Programového grémia u tvorby programu konference na příští rok.
Občas jsem se i osmělil a požádal Dr. Miloše Tomsu o konzultaci k některé právní otázce. Sledoval jsem jeho brilantní, avšak neukvapený myšlenkový postup, vnímal jeho pokoru před právem a oceňoval jeho respekt k názorům ostatních. Byl mi sympatický způsob jeho jemného vyjádření, pokud „tak úplně“ nebyl stejného stanoviska.
Navenek JUDr. Miloš Tomsa působil spíše nenápadně a své názory pouze sdělil či naznačil, nikdy je vehementně neprosazoval. I tak svým dílem a i soudcovskou činností zanechal význačnou stopu v právním myšlení a vědomí několika právnických generací, určitě minimálně po dobu posledních třiceti let, když do hlubší minulosti nedohlédnu.
Myslím, že kdo jej znal, tak pociťuje, že jeho odchodem postrádá něco nenápadného, avšak pevného a jistého v mozaice svých vztahů a ve svém vědomí.
Zachovejme si jej s úctou v paměti. Vladimír Zoufalý
Slovo závěrem – omlouvám se těm, kteří nebyli osloveni (popř. urgováni), a nedostali tak příležitost tímto způsobem zavzpomínat. Trochu jsme v časové tísni improvizovali. Ani já vlastně, jak si teď uvědomuji, žádnou konkrétní vzpomínku spojenou s Milošem neuvádím. Zato se v mnohém shodnu s výše uvedenými autory stran charakterových i odborných vlastností oslavovaného. Nechci již ale přespříliš dále chvalořečit, on to Miloš moc nemusel (jen přiměřeně). Snad nebude vadit, vypomohu-li si na závěr, byť asi poněkud nepřesným, citátem. Tomáš Halík ve svém díle „Vzdáleným nablízku“ formuluje myšlenku, že již mnohokráte mohli jsme se přesvědčit o tom, jak Pán Bůh miluje paradoxy. Asi na tom něco bude, vždyť jak jinak si vysvětlit, že mi byl Miloš několik let asistentem.
František Kučera