Jak vůbec začít Slovo soudce, když mám navázat na úvahy svých kolegů, kteří je publikovali přede mnou. Odborných pojednání každý čteme dost a dost, a já nemám takový talent, abych si nalila skleničku, podívala se z okna a vyšla ze mne úvaha o stavu české justice, potažmo o celé společnosti. Rozhodla jsem se tedy popsat příhodu, které se mi stala o jednom podzimním víkendu při plánované túře Šumavou. Takovou túru bych doporučovala všem, kteří si chtějí vyčistit hlavu.
A tak po náročném týdnu, kdy jsem slyšela jednu jobovu zprávu za druhou, přišlo rozhodnutí, že si vyčistíme hlavu nějakou náročnější pěší túrou. V tisku proběhla zpráva, že začaly růst houby (moje dušička zaplesala), a tak bylo rozhodnuto. Naplánovali jsme pěší túru na Smrčinu, a pokud by se zhoršilo počasí, měli jsme se jít projít k Plešnému jezeru. Dle předpovědi počasí mělo být oblačno, občas vykouknout sluníčko. Pouze okolo desáté hodiny mělo slabě sprchnout. Do batohu jsem vpašovala papírové pytlíky na houby a vyjeli jsme. Pršet začalo již po cestě autem tam a naše cílová destinace přes déšť nebyla vidět. Podívali jsme se na sebe a doufali, že se to roztrhá. Dorazili jsme na parkoviště do Lázu a mraky se neroztrhaly, ale přestalo alespoň pršet. Hurá! Obuli jsme tedy pohorky, vzali hole a vyrazili směr rozcestník.
Již přibližně po 200 metrech jsem skočila do prvního příkopu a vynořila se s krásným kozákem. Moje polovička obrátila oči v sloup a pronesla něco v tom duchu, že takhle moc daleko nedojdeme, ale již jsem byla v lese. Z dálky jsem slyšela, že počká na kopci, že si dá cigaretu. Moc dobře věděl, že když mě teď nechá, tak se potom možná pohneme trochu z místa. Naplnila jsem zpola pytlík hříbečky a řekla si, že bych se měla asi vydat do kopce.
Nebe vypadalo, že se umoudřilo a já měla již alespoň z části splněno (měla jsem své hříbečky v batůžku). Kromě pár cyklistů, plačících dětí a nešťastných rodičů jsme nepotkali nikoho a užívali si přírodu. Listí hrálo všemi barvami, krásně voněl les a my šlapali podél plavebního kanálu. Jen tak jsem zabrousila pohledem na stranu a tam jeden vedle druhého, čekajíc zajisté na mě, vyhřadovaní kozáci. Již za opětovného mírného deště jsem je ukládala a na batoh natahovala pláštěnku. Vzhledem k tomu, že déšť začal zesilovat, zcela v rozporu s předpovědí počasí (jak by se dalo očekávat) jsme se otočili a túru odpískali, s tím, že se vrátíme na parkoviště z jiné strany. Déšť ještě více zesílil, my vpluli do lesa a doufali ve změnu počasí.
Houby zjevně rostly, a než déšť ustal, měli jsme plné batohy. Rozhodli jsme se vrátit zpět podél kanálu, s tím, že Smrčina zůstane nezdolána. Já jsem byla z množství hub na vrcholu blaha a už plánovala, co všechno z nich udělám. Zastavili jsme, že sundáme pláštěnky z batohů a tu jsem pohlédla přes kanál a protočili se mi panenky. V tu chvíli tam stál ON. Nejkrásnější pravák, kterého jsem kdy viděla. V tu chvíli, jak každý houbař pochopí, jsem vše směřovala k tomu jak se k houbě dostat. V kanálu bylo asi tak 40 čísel vody a přebrodit se tedy k němu nešlo. V tu chvíli jsem začala přemýšlet, jak se k houbě dostat a začala jsem tedy hledat můstek. Můstek v dohlednu nebyl a já již začala zvažovat, že zuji pohorky a přelezu tam po spadlém kmeni stromu s myšlenkou, co všechno dokáže člověk (potažmo natěšený houbař) udělat pro své vysněné. Štěstí mi však přálo a po delším úseku jsem našla můstek, kterým jsem se dostala na druhou stranu kanálu. V tu chvíli se mně zatmělo před očima a já zcela bez rozmyslu se vydala tou nejkratší cestou ke své houbě. To, že by tam mohla vést nějaká cesta, mě ani ve snu nenapadlo. Po pěti krocích jsem přelezla dva spadlé kmeny a nakročila vstříc své houbě. V tu chvíli jsem zapadla po kolena do bažiny a cítila, jak do mých pohorek teče bahno. V euforii a celá podrápaná jsem se ke své houbě probojovala. Vůbec mě v tu chvíli ani nenapadlo, že bych se otočila a vrátila se zpět bez NĚHO. Tam na mě čekal.  S posvátnou úctou jsem ho vyndala ze země a mlha kolem mého mozku se rozplynula.
Konečně jsem si všimla, jak vypadám, a začala jsem přemýšlet, jak se dostat zpátky na druhou stranu, jinak než přes bažinu. Rozhodla jsem se zkusit cestu do kopce, že tam je přeci louka a tam to půjde lépe. Krve by se ve mně nedořezal, když jsem zjistila, že jsem se ke své houbě mohla dostat čistá a suchou botou.
A tak na závěr příběhu tak vlastně chybí pouze nějaké to poučení, které by si člověk měl odnést. Vzhledem k tomu, že si tento článek přečte vícero lidí (a hlavně budu pod ním podepsána), vynechám své oblíbené (a drobet jadrné poučení, kterým se řídím po celý svůj život) a použiji to, co mi moje drahá matka vtlouká od malička do hlavy a který se vlastně hodí na celou dnešní společnost: „Nejdříve přemýšlej a pak jednej.“
A tak, když jsem si sundávala, speciálními čistícími ubrousky na palubní desku auta, nánosy bahna z nohou a rukou, a dožadovala se dezinfekce na škrábance a oděrky, bylo mi řečeno, že to bahno je čistá špína (vždyť jsme přeci na Šumavě) a že ty ubrousky to vydezinfikují také. Šťastná jak blecha z nálezu luxusního hříbka, v mdlobách z pohledu na své zablácené pohorky, jsem si pořád opakovala: To mám z toho, že dřív jednám, než přemýšlím.“