JUDr. Lenka Engelová, členka Republikové rady SU ČR







Milé kolegyně, milí kolegové,
dlouho jsem přemýšlela o obsahu svého prvního příspěvku v tomto časopise. Téma nakonec přinesly prázdninové události. Nebudu psát o extrémních teplotách, hodinách strávených dovolenkáři v odletových halách letišť, ani o obětech našich zahraničních vojenských misí. Z nebývale pestrého dění letošního léta (a to není ještě u konce, článek dopisuji 10. srpna) mě k námětu tohoto článku přivedla kauza diplomových prací našich ministrů a události, které následovaly po vyhlášení rozsudku Nejvyššího soudu ve věci dovolání správce konkurzní podstaty úpadce H-SYSTEM a. s. Josefa Monsporta proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Svatopluk (pro zjednodušení dále jen „kauza H-SYSTEM“). V souvislosti se zmíněnými událostmi jsem se zamýšlela nad tím, jaká kritéria jsou skutečně akcentována při výběru na post ministra spravedlnosti. Jak chápe naše společnost, zejména představitelé moci výkonné a zákonodárné, pojem demokratický právní stát a základní principy jeho fungování? Co pro ně znamená dělba moci a v jejím kontextu nezávislost moci soudní? Jak pevná či naopak křehká je nezávislost justice v našem státě?
Začátkem léta představil předseda vlády nominanty na posty ministrů. Do čela resortu spravedlnosti byla navržena paní Taťána Malá. Když v lednu letošního roku v rozhovoru pro info.cz Taťána Malá nahlas přemítala o trestním stíhání Andreje Babiše, uvedla, cituji: „O vině a trestu rozhoduje soud. To rozhodně. Jen se ale pojďme bavit o tom, zda je opravdu nutné, aby ten soud rozhodoval teď. Co brání tomu, aby se řešení té kauzy posunulo o čtyři roky, nebo prostě do doby, než budou nové volby? Co se stane?“, upřímně mě ani nenapadlo, že by za několik měsíců mohla být ministryní spravedlnosti. Pravda, paní Malá byla ministryní pouhých 13 dní, špatná zpráva ale je, z jakých důvodů byla nucena rezignovat. Paní Malé podlomily kolena až nesrovnalosti s jejími diplomovými pracemi, a možná až u té druhé, o králících. Zdá se, že politická uskupení sestavující vládu nemusí disponovat dostatečným personálním zázemím a odborně vhodní kandidáti stojící mimo ně jsou ke vstupu do aktivní politiky zdrženliví, snad z obav z jepičího života jejich politické dráhy. Je ale za takové situace v zájmu naší společnosti (neboť činnost justice je především službou veřejnosti), aby i do budoucna byla vrcholná správa justice v rukou ministerstva, tj. orgánu moci výkonné? Neměla by být pro správu justice více akcentována odbornost, zkušenost, morální integrita a v neposlední řadě dlouhodobější vize její správy? Možná někteří namítnou, že záruky odbornosti a kontinuity by na ministerstvu měl zajistit i při výměně ministrů zákon o státní správě. Ale není to iluze? Návrh na změnu zákona zajišťující ministrovi širší možnosti personálních změn je přece na světě. Nadto každý ministr má právo uskutečnit i ideové změny týkající se jeho rezortu, neboť za něj nese politickou odpovědnost.
Pro tentokrát se zřejmě podařilo obtíže s hledáním vhodného kandidáta na post ministra spravedlnosti vyřešit. Do křesla ministra usedl kariérní úředník a odborník na ústavní právo Jan Kněžínek. Jeho dosavadní počínaní (zamýšlené zvýšení platů nesoudních zaměstnanců, příslib těsné komunikace se všemi právnickými profesemi, žádné personální čistky, úvahy o pozastavení účinnosti instrukce o výběru soudců) nasvědčuje tomu, že by snad mohlo jít o osobnost odborně zdatnou, se schopností rychlé orientace v problémech justice a uměním naslouchat. Personální problémy se však mohou v budoucnu opakovat a vést k oslabení stability užší justice a její nezávislosti. To je podle mého názoru jeden z argumentů pro vyčlenění správy justice z přímého vlivu moci výkonné. 
Okurkovou sezonu rozproudila i kauza H–SYSTEM. Nebudu se zde pouštět do hodnocení spravedlnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jednak neznám spis, jednak ctím rozhodnutí soudu jako nezávislé instituce a zákonem vymezený způsob jeho možného přezkoumání. Nad čím se však chci zamyslet, je legitimita veřejné diskuze představitelů exekutivy a moci zákonodárné nad rozhodnutím soudu, a to v situaci neukončeného soudního řízení v širším slova smyslu (avizovaná ústavní stížnost).
Po zveřejnění verdiktu soudu v kauze H-SYSTEM následovala doslova smršť reakcí našich politiků. Ti nejrychlejší „čtenáři novinových titulků“, se dál než k titulkům o kauze, soudě podle jejich neznalosti věci, nedostali. Přesto se stali experty na spravedlnost. Jako králíky z klobouku tahali jeden návrh řešení situace za druhým, včetně změn v justici. Divit se nestačili ani členové družstva Svatopluk. V rozhovoru pro časopis Týden reagovali takto: „Všímáme si toho a jen koukáme. Nevíme, jak moc je to dáno tím, že je před volbami, ale je to docela obrat. Ještě před deseti lety jsme nikoho nezajímali.“  Ano, blížící se volby a nové téma, které zastřelo kauzu diplomových prací, probudily v předsedovi vlády nadání pro mediaci a z mnohých dalších učinily přes noc odborníky na insolvenční právo.  Mezi všemi těmi politiky, co musejí pořád něco dělat (jak to komentoval poslanec Marek Benda v pořadu Interview ČT 24) naprosto dominoval poslanec Pavel Juříček.  Na jeho názory musela kriticky reagovat i Soudcovská unie.  
Pan poslanec v rozhovoru pro ČRo Radiožurnál dne 27.7.2018 uvedl: „Musí tady být nějaká pojistka, že někdo, pravděpodobně ministr spravedlnosti, do toho bude moci vstoupit, odebrat ten soudní proces nějakému soudci a přidělit ho někomu jinému.“ Osobně doufám, že zájem pana poslance o justici je přechodný a s letním horkem odezní.
Byli i jiní, kteří pak bez základních znalostí kauzy a zákona posoudili rozsudek jako nelidský, nespravedlivý, příslušného soudce za necitlivého (ač šlo o senátní rozhodnutí) s tím, že soudní systém naprosto selhal. Kdo však danou situaci nezvládl ideálně, byli spíše politici. Ti se neudrželi a jednali bez dostatečného citu k základním zásadám právního státu a mohli ve svých důsledcích narušit demokratický princip dělby moci. Počínání politiků, zejména schůzka předsedy vlády s účastníky sporu a schůzka prezidenta republiky s předsedou Ústavního a Nejvyššího soudu, také vyvolaly rozporuplné reakce. V médiích v této souvislosti rezonovalo téma rovnováhy mezi mocí výkonnou a soudní. Probírána byla otázka vhodnosti vstupu předsedy vlády do jakékoli živé kauzy a zda okolnosti provázející schůzku prezidenta republiky s představiteli justice mohly ohrozit vnímání justice jako nezávislé. Z úst některých odborníků renomovaných v oboru ústavního práva zazněly výhrady minimálně k dojmu, který jednání politiků zanechalo. Senátorka Eliška Wagnerova v pořadu Interview ČT 24 uvedla: „Myslím si, že to nebyl rozumný krok, když tam byli pozváni v době bezprostředně po vynesení rozsudku a navíc, když pan Ovčáček oznámil, že schůzka se bude týkat věci H-SYSTÉMU“.  K názor senátorky Wagnerové se ve stejném pořadu připojil poslanec Marek Benda. Bývalý ústavní soudce, advokát Stanislav Balík, v rozhovoru pro ČRo Radiožurnál ozvěny dne – publicistika 27.7. 2018 na otázku, jak hodnotí shora citované vyjádření Pavla Juříčka, uvedl: „Myslím, že je to typická ukázka nepochopení dělby moci. Je to v podstatě podobné u pana prezidenta a také z části u pana premiéra. Stojíme v situaci, kdy řízení není ještě definitivně uzavřeno. Na půdě České republiky je zde dána možnost, aby o této věci rozhodl Ústavní soud (…), za této situace činit nějaké závěry (…) je zcela nesystémové a proti teorii dělby moci. Je potřeba vyčkat, jak rozhodne Ústavní soud (…). Nemůžeme si říci, že by to měl samospasitelně zachránit jakýkoli politik a myslím si, že situace, že se do toho některý politik chce pustit dává zdání, že to ohrožuje nezávislost justice (…).“.
Vzbuzovat v právním státě dojem, že politici, včetně prezidenta republiky, mohou působit na soudní moc, je velmi nebezpečné. Vytváření situací, které byť i jen budí takové zdání, by mělo být razantně odmítnuto. Tím spíš je třeba se zmíněných situací vyvarovat v systému, kde je správa soudnictví v rukou moci výkonné.  V tomto ohledu není důležitý motiv jednání představitelů exekutivy, ani co se skutečně odehrálo, důležitý je dojem zanechaný ve veřejnosti. To je možná podceňováno. Jde o obdobnou situaci jako při posuzování podjatosti soudce, směrodatná pro závěr o oprávněnosti námitky podjatosti je existence objektivní okolnosti, která mohla objektivně v účastníku vyvolat dojem podjatosti soudce. Jistě můžeme namítat, že soudce musí být za všech okolností imunní vůči všem i politickým tlakům, ale zde nejde jen o nestranné rozhodnutí soudce, jde o účastníky, o jejich víru v to, že skutečně soud rozhodl nestranně a spravedlivě v mezích zákona. Jde o důvěru veřejnosti v systém, v to, že demokratické principy jsou uplatňovány v praxi bez výjimek a nezůstaly jen na papíře.
Kauza H-SYSTEM se po vynesení rozsudku NS stala jednou z řady událostí prověřujících ústavně právní fungování dělby moci v ČR.  Jak se již po několikáté se ukázalo, není v praxi soudní moc, zejména ze strany moci výkonné, považována za emancipovanou a rovnocennou složku státní moci a není k ní vždy přistupováno jako k rovnému partnerovi, fungujícímu samostatně vedle ostatních složek, bez nutnosti ho jakkoli korigovat mimo funkčně nutné mantinely. Důvodem takového přístupu, především ze strany představitelů moci výkonné, je letité zakonzervování systému, jež se zrodil na konci 19. století. Náš takzvaný exekutivní model správy soudnictví je téměř kopií rakouské úpravy, přijaté zákonem č. 217/1896 (zákon o soudní organisaci). 
Po celou více než stoletou existenci vykazuje exekutivní model správy soudnictví stále stejné nedostatky, které setrvale ohrožují nezávislost justice. Po pádu komunismu byly sice odstraněny nejkřiklavější socialistické deformace systému, ale dál jsme se ani po téměř třiceti letech nedostali. Dočteme-li se v příspěvku Z. Kühna nazvaném Historický a komparativní kontext domácí diskuse o postavení soudní moci. In: Hledání optimálního modelu správy soudnictví pro Českou republiku, toto: „Za první republiky se kritizovalo otevřené politické ovlivňování soudců spojené s pokusy o odvolávání předsedů soudů, stejně jako neutěšené finanční a materiální podmínky a ustavičné zasahování parlamentu a exekutivy do odměňování soudců“, je více než jasné, že exekutivní systém má svá imanentní omezení, která jej činí překážkou pro realizaci skutečné dělby moci. Ostatně je to důsledek teze Johna Locka, z níž exekutivní model vychází, sice že soudnictví je ve své podstatě součástí moci výkonné. Nemá tedy smysl pokoušet se o jakékoli jeho vylepšování např. cestou novelizace zákona o soudech a soudcích, jak o tom uvažoval ministr Pelikán. Domnívám se, že správná cesta je následovat evropský trend vytváření zvláštních orgánů, autonomních reprezentantů a správců moci soudní. Dnes je navíc určitá forma „samosprávy“ soudnictví na celostátní úrovni přítomna ve většině evropských zemí. Ve Francii funguje již od roku 1946, nemá ji pouze Rakousko, Finsko, Lotyšsko a celostátně Německo, několik spolkových zemí však ano. I v Německu, které je nám často dáváno za příklad příznivci exekutivního modelu, však probíhá diskuse o reformách správy justice směrem k ustavení celostátní samosprávy.
 
Skutečnost, že v některých zemích se soudní samosprávy potýkají s problémy (odpůrci nejvyšších soudních rad často poukazují na slovenskou zkušenost), není dostatečným důvodem pro jejich odmítnutí, vždyť exekutivní model provázejí problémy po celou dobu jeho existence. Kde se bere jistota, že by problémy na Slovensku nenastaly i při zachování exekutivního modelu? U žádného systému nebudeme mít přece nikdy stoprocentní záruku, že nebude zneužit. Je tedy třeba pro přípravu návrhu samosprávy justice využít poznatků ostatních států s fungující samosprávou a vytvořit model, který bude nejlépe vyhovovat našim podmínkám.
Troufám si tvrdit, že v teoretické rovině se většina odborné veřejnosti shodne, že princip dělby moci ve vztahu k moci soudní není v ČR realizován dostatečně. Ostatně opakovaně na to bylo upozorňováno při vstupu do Evropské unie v rámci přístupových jednání. V této souvislosti byly nevládní organizací EUMAP v roce 2001 a 2002 vypracovány zprávy popisující stav a správu justice v kandidátských zemích „Judicial Independence“ (2001) a „Judicial Capacity“ (2002). Obě zprávy kritizovaly exekutivní model správy soudnictví v ČR. Za problematické považovaly silné postavení ministerstva spravedlnosti, finanční i kariérní závislost soudů a jednotlivých soudců na ministerstvu, praxi stáží a pracovního zařazení soudců na ministerstvu a v neposlední řadě absenci jakékoliv soudcovské samosprávy na celostátní úrovni. 
Navzdory tomu, že Ústavní  soud opakovaně  ve  svých nálezech zdůraznil potřebu vytvoření orgánů, reprezentantů soudní moci (např. Pl. ÚS 18/06) a vícekrát zazněl apel ke změně stavu přímo z orgánů Evropské  unie, přestože  tu byly minimálně  dva poměrně podrobné návrhy na vznik Nejvyšší rady soudnictví z dílny ministerstva spravedlnosti (Motejlův, Pospíšilův) a dále návrh Soudcovské  unie, přestože samospráva soudnictví byla jedním z  bodů programového prohlášení i Sobotkovy vlády a její první ministryně spravedlnosti Helena Válková vznik Nejvyšší rady soudnictví podporovala,  přesto  přese všecko nedošlo  za celou dobu existence samostatné ČR k realizaci „samosprávy“ moci soudní. Naopak novelou zákona o soudech a soudcích provedenou z. č. 314/2008 Sb. bylo ještě více posíleno postavení exekutivy ve správě soudnictví. K poslednímu „odstavení“ tématu stačila výměna na postu ministra téže vlády, s týmž programovým prohlášením. Ministr Pelikán jednoduše Nejvyšší radu soudnictví nepovažoval za dobré řešení. Uvedené zároveň ilustruje, jaké programové diskontinuitě je vystavena justice v důsledku relativně krátkého období, v němž dochází k obměnám ve vedení ministerstva spravedlnosti.
Popsané události letních měsíců opět připomněly nedokonalost správy soudnictví realizované skrze moc výkonnou.  Nezávislost moci soudní je v takovém systému velmi křehká a zranitelná. Její osud je příliš odvislý od politické kultury, konkrétní osoby ministra, schopnosti představitelů moci výkonné, ale i zákonodárné, citlivě vnímat hranice mocí a sebeomezit tu vlastní tam, kde by se mohla dostala do prostoru, který jí již nenáleží. To vše je o to náročnější, že moc soudní téměř nemá nástroje, jimiž by na překračování hranic reagovala a své pozice uhájila. Již několikrát musel spory související s dělbou moci řešit Ústavní soud. Takto vyostřené hledání a bránění pozic jednotlivými mocemi však ve svém důsledku nevede ke vzájemným dobrým vztahům a spolupráci, ale de facto mezi nimi vytváří trvalé napětí. 
Neméně důležitá je pro dobré fungování justice a soudů i existence dlouhodobé koncepce jejího rozvoje a prostor pro její naplnění. Tomu však dosud mnohdy bránila relativně častá výměna na postu minstra spravedlnosti. Viditelné změny však nelze zrealizovat ani během celého jednoho volebního období. S kontinuitou reformních prací v dalším volebním období přitom nelze automaticky počítat, respektive dle historické zkušenosti ji lze rovnou vyloučit. Pro srovnání předseda okresního soudu, který řeší správu justice v nesrovnatelně menším měřítku, má na realizaci svých představ sedm let. Exekutivní model tedy jednoznačně selhává i v zajištění kontinuity vývoje správy soudnictví.
Evropskému trendu budování nezávislých správ soudnictví tedy prozatím Česká republika úspěšně odolává. Zřízení Nejvyšší rady soudnictví by však bylo, jak se ukazuje, pozitivním přínosem nejen pro samotnou justici a soudy, ale zejména pro veřejnost. Lepší fungování justice je především lepší službou veřejnosti. Exekutiva k těmto změnám pochopitelně bude přistupovat velmi obezřetně, neboť se jimi vzdává části svých pravomocí. V budoucnu proto bude především na nás soudcích a Soudcovské unii, naší stavovské organizaci, abychom mnohem důrazněji a sebevědoměji prosazovali ideu Nejvyšší rady soudnictví. 
David Kosař, odborník na otázky justice a její správy, v rozhovoru pro Českou pozici dne 21.6.2018 uvedl: „Česká justice funguje až neskutečně dobře na to, jak děravý a křehký systém je, a jak již léta postrádáme vizi, kam by se měl posouvat.“ Nepokoušejme tedy dále štěstí a snažme se konečně pohnout z místa realizací skutečné reformy správy justice, která bude respektovat moc soudní jako plně emancipovanou moc ve státě.

Hezký podzim přeje JUDr. Lenka Engelová