O čem psát jiném v tomto jarním období než o máji, o lásce, o  Máchovi a  jeho  neslavnější básni Máj. V letošním roce je pro to ještě další mimořádný důvod. Rukopis Máje byl objeven během první světové války v Katusicích u Mladé Boleslavi v pozůstalosti obrozence Jana Nepomuka Krouského právě před 100 lety.

Práce pro různá výročí jsme si připravovali již v době maturitních písemek během středoškolských studií. Bývala obvyklými tématy různá výročí narození či úmrtí velikánů české i světové literatury nebo jinak významných osob. Měli jsme tehdy připravená dopředu různá slohová cvičení na očekávané téma a zpravidla jsme je mohli také použít. Buď tato  výročí nebo  volná slohová témata.   Dnes jsem v jiné situaci a dobrovolně jsem si  vybrala   téma výročí.
Tedy:

Máj je lyrickoepická skladba Karla Hynka Máchy vydaná roku 1836. Bývá považována za vrcholné dílo českého literárního romantismu. Mácha v této skladbě zcela vybočil z obrozeneckého programu 1. poloviny 19. století a pojal ji jako osobní zpověď rozervaného romantického člověka plného nejistot a otázek po smyslu života. Obávaný vůdce loupežníků Vilém zabil svého soka v lásce, aniž však věděl, že je to jeho vlastní otec, který ho v dětství vyhnal z domu. Vězeň Vilém v noci před popravou přemýšlí o svém osudu, loučí se se životem a vzpomíná na svou milou Jarmilu. Svou vinu odmítá, sám sebe vidí jako oběť sobeckého, nemilujícího otce. S Vilémem soucítí též žalářník, zdrcený tím, co mu o sobě Vilém vyprávěl. Po hodinách plných samomluv, kde vystupuje smrt jako definitivní konec života, je nešťastný otcovrah brzy ráno odveden na popraviště, doprovázen modlícím se davem. Uprostřed májové přírody se v slzách loučí s milovanou zemí. Tomuto příběhu předchází v 1. zpěvu scéna, v níž Jarmila marně čeká za májového večera na Viléma a dozvídá se o jeho osudu. V závěrečném zpěvu přichází na místo popravy poutník Hynek (představující samotného Máchu), kterého zasáhne, když uvidí kostlivce v kole a ztotožňuje se s Vilémem („…na tváři lehký smích, hluboký v srdci žall…'“)
.…………………………………………………………………………………………….
Tyto údaje byly zjištěny z volně dostupných informací na internetu

 
Byl pozdní večer – první máj.
Večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
Kde borový zaváněl háj.

Stěžejní verše, memorované již ve škole. Jaký je však odkaz pro dnešní dobu?
Stejně tak jako je květen symbolicky spojován s láskou s nekonečnými lidskými příběhy, je v české literatuře pojímán K. H. Mácha se svým stěžejním dílem – básní Máj. Autor zemřel mlád ve svých dvaceti šesti letech     a ve stejném roce, kdy vlastním nákladem Máj vydal. Od té doby uplynulo již více než 180 let a jeho báseň, tehdejší společností i generačními druhy zcela odmítnuta, se stala po určitém časovém odstupu základním kamenem české poezie, k níž se obracely všechny další čtenářské i tvůrčí generace až do doby současné. Svědčí o tom nejen velký počet vydání – Máj je nejčastěji vydávaným českým dílem –  ale i neuvěřitelný počet děl všech uměleckých oborů, která nalezla v Máchově Máji svou inspiraci.
Co může však znamenat pro právníky, včetně soudců?  Jaký   by byl  asi  osud romantického advokátního koncipienta, kdyby nebylo jeho předčasného úmrtí v roce 1836?  Mohl by se stát praktickým právníkem nebo by musel své názory a představy korigovat? Když se nad tím zamyslím, mám za to, že by musel spojit srdce s rozumem. Že by mu nezbylo, než začít nezbytně  a  realisticky se vzdálit se od své vnitřní rozervanosti. Byl by toho schopen a mohl by v této své profesi uspět?
  Většina z nás musí v průběhu své soudcovské kariéry, v platnou právní úpravou daném věkovém rozmezí od 30 do nejpozději 70 let, řešit tuto situaci, spojení svých citů a představ s rozumem.
V soudcovské profesi jsou úseky, kdy je tohoto citového spojení třeba více a kdy méně. Nejvíce citovou záležitostí jsou samozřejmě opatrovnická řízení. Převážně se jim věnují ženy, muže zpravidla příliš nezajímají.  Přitom Liga otců či jiní nespokojení otcové v soudních řízeních opakovaně volají po mužích v těchto řízeních. Znám bývalého krátce v justici působícího soudce, který velmi dlouhou dobu, řadu dlouhých měsíců, čekal, až bude konečně jmenován soudcem. Když se dočkal, bylo volné místo jen na opatrovnickém oddělení, s příslibem, že jakmile to bude možné, bude přidělen na oddělení civilní.  Po několika málo měsících tento soudce z justice odešel, než aby pracoval na opatrovnickém oddělení, to raději soudcem být nechtěl. Dnes je advokátem.
 
Je třeba opravdu vážit na miskách spravedlnosti, když jednáme o lidech a přitom jsme vázáni procesními předpisy včetně koncentrace  řízení. Je tomu tak zvláště při zjišťování skutkového stavu, ale samozřejmě i právního posouzení.
Spojení srdce s rozumem nebo spíše spojení rozumu s citem je dobré si v  tomto romantickém májovém čase připomenout a nestávat se pouze mechanickými aplikanty  judikátů.  Možná  může být v  tomto směru inspirací  připomenout si máchovsky laděný  1.máj.
K tomu pro reálnou praxi zejména soudců 1. stupně si dovolím připomenout článek, který mne oslovil v jednom loňském čísle časopisu Soudce týkající se soudcovského smíru. U nich můžeme účastníkům přispět, aby při řešení svých sporů, zejména osobního charakteru, dokázali spojit srdce s rozumem a pomohli jim k uzavření smíru. Dovolím si připomenout:
Z výše uvedeného nelze dovozovat, že soudce, který vede strany ke smíru  by mohl ignorovat to,  co zatím   zjistil o procesním stavu. K tomu samozřejmě musí přihlížet, stejně jako i ke stanoviskům stran a jejich vyhlídkám ve sporu. I ve smíru musí citlivě vyvažovat jejich zájmy. Když mu však strany samy takový smír předloží je na místě jej schválit, samozřejmě  není - li v rozporu s  právními předpisy. Není na místě za účelem dosažení co největší spravedlnosti, pokračovat v dokazování. Je odpovědností stran, jak své zájmy a vyhlídky zváží a jaký smír uzavřou.  Ony ponesou jeho důsledky. Smír může mít v právním životě jen tehdy onen význam, jaký si zaslouží a jaký mu zákonodárce také přikládá, jestliže byl stranami uzavřen opravdu dobrovolně a s ochotou.
Lze tedy uzavřít:
Spojení citu s rozumem si připomínáme v tomto májovém čase a výročí romantického Máchova Máje, abychom si společně připomněli, že můžeme  účastníky řízení dovést k řešení pro ně nejpříhodnějšímu, protože k němu dospěli sami  a  nepochybně moc důležité bude spíše jeho dobrovolné plnění. Tím se navíc uleví exekučnímu oddělení soudu.
Přeji nám všem, aby se nám v tomto čase májovém, ale i  v pomájovém dařilo.