Tři pilíře
JUDr. Silvie Slaná, členka Republikové rady SU ČR
Každá židle potřebuje nejméně tři nohy k tomu, aby mohla bezpečně stát. Podle psychologů i náš spokojený osobní život stojí na třech pilířích. Patří mezi ně rodina (vztahy), hobby a zaměstnání. Když se rovnováha mezi nimi poruší, dopadne to jako se židlí, která má jednu nohu kratší nebo má jen dvě nohy. Je vratká, kymácí se a dříve nebo později se zbortí. Proto bychom každému z pilířů života měli přikládat stejnou důležitost, žádný z nich bychom neměli upřednostňovat ani opomíjet.
Pro většinu z nás stojí na prvním místě rodina. Je to místo, kde nás mají rádi, tým lidí, které kromě příbuzenského pouta spojuje láska, vzájemná pomoc, podpora a solidarita.
Druhý z pilířů naší spokojenosti je tvořen koníčky, zájmy a dalšími volnočasovými aktivitami. Jsou kořením života, zažíváme při nich radost, odreagování, zábavu i relax. Fungují jako ventil, když se to uvnitř těla vaří jak v Papinově hrnci. Nezáleží na tom, jestli rádi cestujeme, hrajeme golf, běháme nebo lepíme modely letadel. Podstatné je, že nás to baví a naplňuje.
Poslední neméně důležitý pilíř naší spokojenosti představuje práce. Je podmínkou fungování obou předchozích, zdrojem příjmů potřebných k tomu, abychom uživili sebe a svoji rodinu a ve volném čase se mohli věnovat koníčkům. Bez ní to prostě nejde, pokud zrovna nepatříme mezi šťastné výherce v loterii.
Jsme soudci, mnozí po celý profesní život. Většina z nás nepoznala žádné jiné zaměstnání, z justice se příliš neutíká. Moje generace nastupovala k soudu už ve 24 letech a dá-li Bůh či ministr, můžeme soudit až do sedmdesáti let. To je úctyhodný kus života.
Kdyby kdokoli zvenčí ohrožoval naši rodinu nebo nás chtěl omezovat v našich zálibách, nenechali bychom si to líbit. A jak je to s třetím pilířem, hájíme ho stejně jako o oba předchozí? Nebo si odpracujeme svých osm hodit a víc nás nezajímá, protože to není naše starost. Osobní snaha jednotlivce mnoho nezmůže, naše možnosti jsou omezené. S výjimkou barvy koberce ve své kanceláři sami nedokážeme příliš věcí ovlivnit. Máme možnost na všechno rezignovat a stát se poslušnými úředníky, kteří budou dělat jen to, co se od nich žádá, nebo můžeme přestat jen „dělat práci“ a začít aktivně ovlivňovat naši profesní současnost i budoucnost. Nikomu přece na tom nezáleží tolik, jako nám.
Proto by nám nemělo být lhostejné, v jakých podmínkách a atmosféře pracujeme, jakého ocenění za práci se nám dostává, jak jsme zajištěni pro případ nemoci či stáří. Neměli bychom nečinně přihlížet tomu, jak se postupně kolem nás stahuje kazajka různých restrikcí, omezení a nařízení. Mělo by nám záležet na tom, jak je naše profese vnímána a hodnocena laickou i odbornou veřejností.
V zaměstnání trávíme přes dva tisíce hodin ročně. Práce podstatně působí na naši dlouhodobou životní pohodu. Možnost ovlivnit i tuto oblast života a nenechat to jen na těch druhých, mě před 22 lety motivovala ke vstupu do Soudcovské unie. Pochopila jsem, že jedině aktivním přístupem a společně prosazovanými myšlenkami se můžeme zasadit o to, aby i náš třetí pilíř osobní spokojenosti pevně stál, aby i v budoucnu být soudcem představovalo úctyhodné, vážené a nezávislé povolání.
Nechci se usadit na židli, která stojí jen na dvou nohách. A co Vy?