Slovo soudce
Jak vůbec začít Slovo soudce, když mám navázat na úvahy svých kolegů, kteří je publikovali přede mnou. Odborných pojednání každý čteme dost a dost, a já nemám takový talent, abych si nalila skleničku, podívala se z okna a vyšla ze mne úvaha o stavu české justice, potažmo o celé společnosti. Rozhodla jsem se tedy popsat příhodu, které se mi stala o jednom podzimním víkendu při plánované túře Šumavou. Takovou túru bych doporučovala všem, kteří si chtějí vyčistit hlavu.
Milé kolegyně, milí kolegové,
dlouho jsem přemýšlela o obsahu svého příspěvku. Téma nakonec přinesly prázdninové události. Nebudu psát o extrémních teplotách, hodinách strávených dovolenkáři v odletových halách letišť, ani o obětech našich zahraničních vojenských misí. Z nebývale pestrého dění letošního léta (a to není ještě u konce, článek dopisuji 10. srpna) mě k námětu tohoto článku přivedla kauza diplomových prací našich ministrů a události, které následovaly po vyhlášení rozsudku Nejvyššího soudu ve věci dovolání správce konkurzní podstaty úpadce H-SYSTEM a. s. Josefa Monsporta proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Svatopluk (pro zjednodušení dále jen „kauza H-SYSTEM“). V souvislosti se zmíněnými událostmi jsem se zamýšlela nad tím, jaká kritéria jsou skutečně akcentována při výběru na post ministra spravedlnosti. Jak chápe naše společnost, zejména představitelé moci výkonné a zákonodárné, pojem demokratický právní stát a základní principy jeho fungování? Co pro ně znamená dělba moci a v jejím kontextu nezávislost moci soudní? Jak pevná či naopak křehká je nezávislost justice v našem státě?
Právě jsem usedl na svoji oblíbenou letní terasu, abych si užil poledního slunce, dobře poobědval a napsal slovo soudce. Od okolních stolů ke mně doléhají přátelské nebo lehce pracovní hovory hostů, žádná pře na dohled, ideální čas odlehčit pracovní části své duše.
Jednoho zimního večera jsem vedl zajímavý hovor s počítačovými experty na téma možností elektronické analýzy rozhodovací činnosti soudů. Na všechny mé sebezapeklitější otázky, z mého pohledu až ze sci-fi světa, bylo jednoduše odpovězeno: „Ano, to bychom zvládli udělat, systém by to bez větších problémů dokázal.” Když jsme se s prohlubující se nocí dostali k možnostem realizace prodiskutovaného, dozvěděl jsem se, že realizace něčeho podobného byla před nějakým časem zavržena. Samozřejmě jsem se zeptal proč a dostalo se mi zajímavé odpovědi: „Protože si chceme zachovat možnost obalamutit soudce třeba iracionálními argumenty, abychom namísto 10 let dostali 7.” Na otázku, zda uvažovali o tom, že by mohla nastat i opačná situace, tedy že by i přes racionální argumenty dostali namísto 10 let 13, odpověděli: „Ne.”
Nu a teď k tomu, o čem chci napsat nejvíce.
Přikoupila jsem si malý pozemek. Nic moc, jen 29 m2. A tak mi nastala povinnost přiznat se k dani z nabytí nemovité věci. Stáhla jsem si formulář a začala vyplňovat. Formulář na první pohled vypadá jasný a zřejmý. Pokud vyplníš kolonku 29 záporně, přejdi rovnou na kolonku 42. Číst návod je zbytečné. Text je tam v podstatě stejný. Musím si vybrat ze dvou příloh. Jsem právník a volím správnou přílohu. Postupuji postupně kolonku po kolonce. Úplně vidím, jak tvůrce formuláře byl šťastný z toho, jak to dobře vymyslel. Určitě mu to připadá logické. Vše je srozumitelné dokud nedojdu ke kolonce směrná hodnota. Mám dvě možnosti. Buď zaujmout profesionální hrdost a nastudovat zákon nebo s prosíkem vyrazit na finanční úřad. Vyřešit to musím.
Proč o tom píšu?
„Nikdo pro justici nic nedělá“, tak tento povzdech jsem zaslechla nedávno od jedné kolegyně.
Myslím si však, že její pocit není pravdivý. Zapomínáme totiž na každodenní aktivity Soudcovské unie. Jsem její dlouholetou členkou. Vnímám, jak se výrazně stupňuje její vliv na změny v justici. Stále více členů unie prezentuje své názory v médiích. Prezidentka, viceprezidenti, čestní prezidenti i další naši kolegové se vyjadřují k aktuálním problémům v soudnictví a ke změnám právního řádu. Stanoviska unie vyžadují i ministerstva a zákonodárci.
Unie vytvořila několik interních odborných kolegií.
O čem psát jiném v tomto jarním období než o máji, o lásce, o Máchovi a jeho neslavnější básni Máj. V letošním roce je pro to ještě další mimořádný důvod. Rukopis Máje byl objeven během první světové války v Katusicích u Mladé Boleslavi v pozůstalosti obrozence Jana Nepomuka Krouského právě před 100 lety.
V týdnu před Velikonocemi mě kancelář Soudcovské unie oslovila s tím, zda bych napsala v krátké lhůtě dubnové „Slovo soudce“ za nemocnou členku Republikové rady a mně prolétlo v prvním okamžiku hlavou, co všechno ještě do Velikonoc musím stihnout.
Ne, nebude to „Slovo soudce“, které by připomínalo, že v březnu konečně končí kalendářní zima, je půlkulaté výročí smrti tyrana i jeho učedníka, 7. uplyne 168 let od narození TGM, následuje Mezinárodní den žen a 28. je Mezinárodní den učitelů. Že i seznam významných dnů připadajících na březen je vyjádřením toho, co svět posledních více než 100 let trápí, ale též naplňuje nadějí do budoucna.
Nebudu psát ani o Československé republice a jejím letošním výročí, protože by toho bylo mnoho a vesměs by to nebylo hezké čtení. Vybavím si totiž vždycky obraz českého stíhače působícího za II. světové války v RAF, jehož se jakýsi novinář při oslavách 50. výročí vylodění spojenců v Normandii ptal, jestli by do své anabáze s útěkem z okupovaného Československa a boji v Bitvě o Británii šel znovu. Důstojný starý pán v britské letecké uniformě řekl: „ Za vlast ano, ale za národ už ne.“
Tehdy jsem se jeho slovům divil. Vždyť jsme prokázali, že nejsme až tak špatní, když jsme byli schopni svrhnout totalitu bez jediného výstřelu. Liberální demokracie, právní stát, náprava starých křivd, skutečná ochrana přírody, právo každého svobodně se brát o své štěstí… To jsem myslel, že je teď už navěky. Byl jsem si jist, že si je nenechá tento národ vzít. Iluzi, že liberální demokracie je to nejlepší, co lidské bytosti ve správě věcí veřejných vymysleli a bude to už jen zvelebováno, jsem však nepodlehl jen já, tehdejší student právnické fakulty. Stejnou iluzi sdílel i Francis Fukuyama, když psal Konec historie. Teď už ale vím, že onen statečný letec měl před čtvrt stoletím pravdu.
Každá židle potřebuje nejméně tři nohy k tomu, aby mohla bezpečně stát. Podle psychologů i náš spokojený osobní život stojí na třech pilířích. Patří mezi ně rodina (vztahy), hobby a zaměstnání. Když se rovnováha mezi nimi poruší, dopadne to jako se židlí, která má jednu nohu kratší nebo má jen dvě nohy. Je vratká, kymácí se a dříve nebo později se zbortí. Proto bychom každému z pilířů života měli přikládat stejnou důležitost, žádný z nich bychom neměli upřednostňovat ani opomíjet.
Slovo soudce, které čtete v lednu 2018 (nepřeskočíte-li raději hned na další stranu) píši v čase předvánočním. V době trochu hektické, v důsledku někdy až marných snah dokončit co možná nejvíce úkolů a restů z končícího roku, ale i v době občasných úvah o roce přicházejícím. Soudcovská unie má za sebou rok volební, do dalších tří let vstupuje se stejnou prezidentkou, avšak novými viceprezidenty, členy výboru i podstatně obměněnou radou.
Na úvahy o minulosti zřejmě nebude již příliš času ani prostoru, neboť prakticky ihned přicházejí nové problémy, otázky a výzvy, na které bude třeba v rámci justice reagovat. V tomto příspěvku, slibuji, že tentokrát nepříliš dlouhém, bych chtěl poukázat na některé z nich.
Aktuálně přináší rozpory v prvé řadě ministerská instrukce o přípravné službě a výběru soudců, zavádějící značné změny do praxe fungující u jednotlivých krajských soudů, ale i v celé justici, po řadu let. Na nutnost sjednocení pravidel pro výběr soudců upozorňuje Soudcovská unie dlouhodobě. Dovolím si ponechat stranou úvahy o způsobu, který byl pro tak zásadní otázku, jakou je výběr soudců a jejich odborná příprava, zvolen. Předpokládám totiž, že bude i nadále předmětem řady diskuzí. Pravidla a postupy instrukcí zavedené vzbuzují prozatím řadu emocí, kontroverzí a kritiky. Rozbor jednotlivých problematických částí zmíněné instrukce zcela přesahuje rozsah tohoto mého příspěvku a budeme se jimi jako unie zabývat patrně opakovaně a dlouhodobě.