Slovo soudce
Přečtení úvodníků mých kolegů z předcházejících vydání časopisu Soudce v letošním roce, mě přivedlo na myšlenku zaměřit svůj článek na téma „syndromu vyhoření“. Nedávno jsem na internetu četla zajímavý článek s názvem: „Roční volno učitelů má zabránit vyhoření, na tvůrčí pauzu však chybí lidi“.
Co je vlastně syndrom vyhoření? Jak jsem si našla na chytrých stránkách pana „Googela“, jde o ztrátu profesionálního zájmu, ztrátu nadšení. Syndrom vyhoření se vždy projevuje vyčerpáním, opotřebením, celkovou únavou, přičemž se projevuje v následujících fázích.
Stále mě překvapuje, kolik času je možné zahodit neustálým vymýšlením nových a nových procesních a hmotněprávních úprav. Jak se jedni soudci dokáží s druhými přít o to, jak má vypadat dokonalý občanský soudní či trestní řád, a kdo má ty nejlepší nápady. A přitom je to všechno úplně jedno. Pominu-li tedy nutkání hádajících se donekonečna přednášet a publikovat své dokonalé pravdy. Či nám při výkladu vlastní eventuálně prosazené právní úpravy vykládat, že slovem “ano” mysleli “ne”.
V případě procesních předpisů jde přitom pouze o formu. Jádro “řádného procesu” je výsledkem aplikace jen několika málo jednoduchých a logických zásad. Forma obsah stěží ovlivní. Myslím, že ani v případě, kdy bychom byli donuceni soudit třeba ve stoji hlavou dolů. To zatím nemusíme, tak proč tedy naříkat.
Byl jsem vyzván jedním inteligentním člověkem, abych mu vysvětlil, jak je možné, že výsledkem spravedlivého procesu v jeho případě není spravedlivý výsledek.
Zpočátku se mi zdálo jednoduché na to odpovědět, ale pak mi došlo, že to není tak prosté.
Listina základních práv a svobod, Evropská úmluva o lidských právech a další mezinárodní dokumenty, zásady přirozeného práva, obsahují základní právo každého domáhat se svého individuálního práva u nezávislého a nestranného soudu, jakož i to, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Obvykle se tomuto základnímu právu říká „právo na spravedlivý proces“, což zní vznešeně, ale přesnější překlad původního anglického „due process“ je méně vznešeně znějící „řádný proces“.
Žádná ústava ani deklarace lidských práv nezaručuje spravedlivý výsledek, ale otevírá každému právo, aby se v řádném procesu spravedlivého výsledku domáhal. Důvod, proč tomu tak je, je dvojí. Jednak platí, že při žádném lidském konání nelze zaručit výsledek, každá lidská činnost je ztížena určitou chybovostí. Pravidla pro lidské chování ale určit lze. Za druhé je smutnou pravdou, že „spravedlivý výsledek“ je obtížné definovat, zatímco řádný proces lze popsat velmi zevrubně.
Martina se v minulém příspěvku rozloučila s ministrem Kněžínkem a já se pokusím na její příspěvek volně navázat. Není žádnou novinkou, že se „nám tady rozmohl takový nešvar“, velice často se nám mění ministři. Příčinami se na tomto místě zabývat nehodlám a ostatně ani sám nevím, která osoba byla, je či bude nejvhodnější pro vedení ministerstva spravedlnosti. Problém je spíše v tom, že se často právě v důsledku těchto změn nedaří některé důležité systémové věci „dotáhnout“ do konce. Mezi ně náleží i připravované novely zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, a zákona č. 7/2002 Sb., o řízeních ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů. Je otázkou, zda nová paní ministryně bude na těchto návrzích novel trvat a v jakém znění. Ostatně sama paní ministryně ve svém rozhovoru pro Právo ze dne 4. 5. 2019, uvedla ve vztahu k případným novelám zákona o soudech a soudcích a zákonu o státním zastupitelství, že se jedná o „takového strejčka do budoucnosti“. Přiznám se, že toto prohlášení ve mně vzbudilo (velmi) mírný optimismus, neboť v případě všech uvedených novel zákonů se jedná o mimořádně významné předpisy, u nichž by přílišný spěch rozhodně nebyl namístě a mohl by naopak napáchat více škody než užitku.
Vážené kolegyně, vážení kolegové,
tak nám opět vymění ministra spravedlnosti. Od května 2019 se novou ministryní stane dr. Marie Benešová.
Věřím, že justice i tuto „pořadím nepočitatelnou“ změnu v osobě ministra spravedlnosti zvládne se ctí, odlehčeně řečeno bez ztráty květinky. Za poslední rok se jedná již o čtvrtou personální změnu, když po odchodu ministra Pelikána přišla krátká, nepříliš zábavná epizoda ministryně Malé a po ní nastoupil „legislativec“ dr. Kněžínek. Ačkoliv bylo jeho funkční období krátké, v čele ministerstva rozhodně odvedl pozitivní výkon státní správy. Odpovídajícím způsobem spolupracoval při řešení problémů justice, „naslouchal“ jejím představitelům i naší unie, a to nejenom při přípravě nyní předkládaných novel zákonů obsahující potřebnou změnu kárného řízení a výběru soudců a také dle mého názoru, adekvátně reagoval při mediálních vystoupeních. Dá se říci, že obhajoval rozhodnutí soudů v politických souvislostech. Skutečně projevil pozitivní snahu o změnu situace v justici, rozhodně je tedy na místě říci „děkujeme za Vaše působení ve funkci ministra spravedlnosti“, (byť se ještě neuskutečnil rozhovor pro náš časopis).
Vážené kolegyně, vážení kolegové, po delší době se mi dostalo cti moci se projevit v rubrice Slovo soudce. Jak možná víte, členové Republikové rady Soudcovské unie se v průběhu roku střídají v příspěvcích do této rubriky; o tom, kdo bude obdařen pro daný měsíc ctihodným úkolem oslovit kolegy Slovem soudce, rozhoduje sama Republiková rada. Po pravdě, mezi členy rady o tuto čestnou povinnost úplně rvačka není, kdo má v každodenní přehršli těch méně ctihodných úkolů brát čas ještě na ideje, ale když už to na člověka vyjde (i když třeba zrovna na radě chybí), je třeba příležitost chytit za pačesy a nějakou tu ideu laskavým čtenářkám a čtenářům zkusit zpřístupnit.
Výběru soudců jsem se v rámci úvodníku (neboli Slova soudce) věnoval již dvakrát. Poprvé v únoru 2016, následně počátkem roku 2018. Ještě před třemi lety byla situace otevřená a nebylo příliš zřejmé, jakou cestou se bude tato pro fungování justice zásadní otázka ubírat. K realizaci zamýšlených novinek, majících vést ke zrušení justičních čekatelů a asistentů, specializaci justiční zkoušky či vzniku „všemocné komise“ pro výběr soudců, nakonec nedošlo.
Pěkně se nám to rozjíždí. Před dvěma lety jsme se začali chovat podle pravidel nového civilního kodexu. Získali jsme právní osobnost, jako fyzické osoby jsme se stali člověkem, bylo nám uzákoněno přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí své rodiny a stavba se stala součástí pozemku. Musíme být více ostražití při ochraně svého majetku, protože nedej Bože, aby někdo „nabyl“ náš majetek za úplatu v dobré víře od osoby, které svědčilo oprávnění jen proto, že to odpovídalo zapsanému stavu ve veřejném seznamu.
Když se za ním dne 20. ledna 1942 zavřela brána koncentračního tábora, byl velmi studený den. Kdyby měl teploměr, zjistil by, že je – 18°C. To však bylo häftlingovi č. 14653 celkem jedno. Ještě když večer usínal, nevěděl, že jeho 794. noc od zatčení na koleji na Letné bude v táboře ta poslední, a teď se těšil, že své brzké narozeniny stráví se svými nejbližšími. Možná si vzpomněl na 18. leden 1940, kdy celý tábor, asi 10 000 vězňů, stál při sčítání v třicetistupňovém mrazu v pozoru na apelplatzu, dokud se nenašel pološílený starý vězeň, kterému se jen nechtělo do zimy. Když byl po několika nekonečných hodinách objeven ve sklepě na brambory, všichni si mysleli, že už budou moci jít alespoň do nevytápěných baráků. Nemohli. Během toho dne a následující noci zemřelo 1 500 vězňů, spousta přeživších měla omrzliny, mnohé postihl zápal plic. I häftlinga č. 14653. Možná se ještě ohlédl a při pohledu na nápis o práci a svobodě si řekl, že o tom, co prožil, nikdy nebude mluvit. Možná si to řekl jindy, ale v každém případě to dodržel. Neřekl nic manželce, dětem, ani mně. I když jsem ho o to prosil…
V srpnu, pětadvacátého, by se dožil úctyhodného věku dvaadevadesáti let JUDr. Miloš Tomsa, CSc. Excelentní právník, noblesní a laskavý člověk, milý kolega a pro mnohé i dobrý kamarád (snad se do té privilegované skupiny mohu též počítat).
Jenomže, nestalo se tak. Jakoby si v průběhu července budoucí oslavenec vše rozmyslel a tak nějak, po anglicku, se trvale vzdálil. A někteří z nás postupně začali zjišťovat, jak moc chybí. Za sebe jsem si to přiznal hned v úterý čtyřiadvacátého července, byli jsme totiž domluveni, že ve čtyři odpoledne zajdeme, ještě s kolegou Jiřím, jak Miloš říkal, „na pívo“. Měl jsem tyto dýchánky rád a teď je s tím konec. I s mým předsevzetím, že budu spíše jen naslouchat, když hovoří starší.