Slovo soudce
Pomalu se blíží dubnová konference Soudcovské unie k modelu správy soudnictví a v této souvislosti jsem nemohl přehlédnout, že se v časopisu objevila určitá polemika týkající se Nejvyšší rady soudnictví, a to z pera Mgr. Alexandra Krysla a JUDr. Ladislava Derky. Mgr. Vladimír Hromek se pak zamyslel nad částí tzv. bílé knihy justice nazvané „O soudcích“. Uvedená dvě témata přitom spolu úzce souvisí, neboť otázky, které kolem nich vznikají, mají společného jmenovatele, a to otázku existence funkčního modelu správy soudnictví.
Tak nad čím se zamyslet, aby výsledný produkt (rozumějte slohový výtvor) byl pro Vás, čtenáře, moudrý, zábavný, čtivý a neotřelý nebo alespoň něco z toho? Tápu, nevím, a tak ze zoufalství, namísto cílené a kvalitní literární tvorby, zbaběle prchám ke své každodenní pracovní a jiné činnosti. A pak si vzpomenu na jeden nejmenovaný, nedávno odvysílaný, televizní seriál z prostředí justice. Na ten, podle něhož by mohl národ usuzovat, že soudce projednává maximálně jeden případ týdně, rozsudky zásadně nepíše, v jednací síni mu z technických vymoženosti schází snad už jen perpetuum mobile a po vyčerpávajícím pracovním dni si odskočí buď na psychoterapii, anebo do kokpitu letadla.
Nejprve s dovolením malá odbočka k profesionálnímu sportu, konkrétně hokeji takzvaně za oceánem, jehož jsem velkým příznivcem. Zde si jednotlivé sportovní kluby vybírají pravidelně své budoucí naděje, dlouhodobě pečlivě sledované, v akci nazvané jednoduše „DRAFT“. Nejslabší kluby mají právo volit mezi prvními a samozřejmě doufají ve výběr nového Waynea Gretzkyho. Což se, pro příznivce hokeje zcela logicky, asi zatím nepovede. To vše s velkou parádou a za účasti médií.
V justiční realitě vypadá situace navenek nudněji, jak je u právníků asi zvykem, za což se předem omlouvám. Ale alespoň úvod nebude moc dlouhý. Podle článku 93 Ústavy a ustanovení § 63 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, jmenuje soudce do funkce prezident republiky. Ústavou a zákonem o soudech a soudcích stanovené předpoklady pro jmenování soudce si nejspíš vybaví každý z nás, není je nutno opakovat. Takže to by bylo. Kde takové osoby lidově řečeno vzít?
Milé kolegyně a kolegové,
dostalo se mi milé příležitosti Vás pozdravit v roce 2016. Nejsem věštec, neumím a nechci předpovídat, co nás čeká. Využiji této možnosti k vyslovení několika přání, která, jak dobře vím, nemohou na skutečnosti nic změnit.
Kdybych si chtěla vzít z roku 2015 pragmatické mediální poučení, jak napsat příspěvek, který nejvíc upoutá, vsadila bych na vyvolání strachu. To se ukázalo jako nejpůsobivější – ať už při vytváření veřejného obrazu migrační krize či suchého léta. Odolám tomu a vyslovím první přání do nového roku – abychom nepodléhali sdělením, která v nás mají cíleně vzbudit obavy a nejistotu a naklonit nás k jednoduchým a jednostranným řešením.
A tak se rok nachýlil a opět jsou tu Vánoce. Česká televize prostřednictvím svého ředitele slavnostně oznámila všem divákům název štědrovečerní pohádky. Letos to bude film Korunní princ. Bude vyprávět o princovi, který se nesmířil s tím, že trůn připadne bratrovi.
Jelikož jsem pravidelná čtenářka denního monitoringu, tak mám celý rok utkvělý pocit, že sleduji zcela jinou pohádku, bohužel nikoliv jenom v televizi. Mám na mysli tu od Hanse Christiana Andersena Císařovy nové šaty. Jenom já bych tu svoji nazvala Insolvenční mafie. Od dětství všichni dobře víme, že i když něco nevidíme, můžeme o tom, dlouze a barvitě hovořit. Císařovy šaty nikdo neviděl, přesto se dvořané předháněli v jejich chvále.
Přiznávám, že následující řádky nebyly snadné. Psát pro čtenáře, kteří vědí zpravidla více než autor, snad ani nemůže být jiné.
V uplynulém roce došlo k narovnání platové otázky, která však vzhledem k dalším dvěma ústavním stížnostem nemusí být definitivní a soudcovský stav bude muset přesvědčit veřejnost, že si nevybírá jen to, co se mu hodí a je jasné, že to bude běh na dlouhou trať. Je správné, že došlo i k narovnání platových poměrů soudců Ústavního soudu, nicméně zvoleným legislativním řešením tím byl současně nastolen stav, kdy na rozdíl od minulosti jejich případné rozhodnutí o platech obecných soudců ovlivní i jejich příjmové poměry a dříve uváděná osočení ohledně změn platů budou mít o argument navíc.
Spasí v současné době prosazovaná „Nejvyšší rada soudnictví“ justici? Myslím si, že nikoli.
Nedávno jsem se dočetl, že „nový model správy justice“ podporuje „plus minus 90 procent justice“.
Když onoho chladného pondělního rána kráčel neozbrojený muž na ranní modlitbu do chrámu Páně, zastoupil mu cestu jeho bratr, u kterého strávil včerejší den a noc. Jistě dobře naložen mu poděkoval za pohostinství, ale hostitel vytrhl meč z pochvy a udeřil jím svého staršího bratra do hlavy. Zranění nebylo velké, proto také mohl ten starší toho mladšího odzbrojit. Ačkoli ta doba byla zlá, nechtěl svého bratra zabít. Nechtěl následovat svou matku, která nechala zabít jeho milovanou babičku, když byl ještě tak mladý, že tomu nemohl zabránit. Nechtěl poskvrnit své ruce, které spíš než meč a štít, ač i s nimi uměl zacházet, raději držely Knihu knih. Jeho mladší bratr však zavolal na své čtyři věrné, a ti ho u zamčených vrat do kostela zabili, dnes bychom řekli „zvlášť surovým způsobem“. Zavraždili nejen jeho, zanedlouho stejný osud potkal i jeho družiníky, přátele a pomocníky, včetně jejich žen a dětí. V celé zemi. Tak se to totiž tenkrát dělalo. Opozici bylo nutno vyhubit. A kdo se chtěl podílet na nové moci, rád při tom pomohl.
Letos to je 1080 let po 28. září 935, kdy se ta vražda stala. Opozici dnes sice nevraždíme (maximálně mediálně), moc si zachováváme podstatně sofistikovanějšími metodami, ale v základu jde o totéž.
Je tomu 800 let, kdy byl v červnu roku 1215 na lužní louce u Runnymede poblíž Windsoru učiněn zásadní krok vedoucí v následných stoletích až ke vzniku ústav a mezinárodních paktů týkajících se lidských práv v podobě, jak je známe dnes. Tehdy se zde sešli významní šlechtici a též představitelé církve a přinutili anglického krále Jana připojit pečeť k listině následně označované jako Magna Carta Libertatum. Bylo to v době, kdy král vedl boje v Normandii, potřeboval peníze a za tím účelem zvyšoval daně, zabíral šlechtický majetek a občas též některého šlechtice uvěznil, aby pak mohl žádat výkupné za jeho propuštění. Charta měla ve své původní podobě 63 článků a je vskutku zajímavé, nač vše již tehdy její tvůrci mysleli.
Dohody podepsány, peníze vyplaceny, žaloby vzaty zpět. A to i proto, že jsme doufali ve zřízení nejvyššího samosprávného orgánu. Naše naděje se zakládala i na vědomí jisté autority, kterou nabyl před mocí výkonnou Dr. Baxa a prof. Šámal v průběhu jednání o platech. Platí tedy Chrisova poznámka: „Vždycky je třeba obětovat něco, co chceme, kvůli něčemu, co chceme více.“ Byli jsme, myslím, všichni přesvědčeni, že právě jednotný postup a jasný důkaz absence reprezentativního zastoupení přesvědčí moc zákonodárnou a výkonnou o tom, že zřízení samosprávného orgánu je logickým vývojem, který uspoří řadu starostí jak ministerstvu, tak i nám, a že konečně přinese koncepční rozvoj justice. Proč se tak nestalo? Protože i v této oblasti platí nesmlouvavé Murphyho zákony.