Slovo soudce
Na začátku prosince skončil V. ročník Pražského právnického podzimu. Velmi si vážím akcí v rámci něj pořádaných. Jsou vysoce profesionálně organizované a témata jsou nejen zajímavá, ale vždy i velmi aktuální. Vlastně podezřívám jejich duchovního otce JUDr. Karla Havlíčka ze smlouvy s ďáblem, neboť témata určuje minimálně s několika měsíčním předstihem, přesto se však vždy naprosto přesně trefí do zcela aktuálního dění.
Vrátím-li se k tomu, v čem vidím pro sebe přínos těchto akcí, pak je to možnost zamyslet se nad věcmi v širších souvislostech, řešit právní i filozofické otázky, které jsou zcela vzdáleny mým každodenním pracovním povinnostem a podívat se na věci z odlišných úhlů pohledu. Nejde zde jen o rozdílné vnímání určitého tématu jednotlivcem, ale i o odlišný přístup k určité problematice napříč jednotlivými profesemi. Jedná se o pracovní i společenská setkání. Po hlavní části tak vždy následuje volná diskuze, při které můžete zjistit, co kterou profesi zrovna „pálí“, jak a proč nad určitými věcmi přemýšlí, můžete vysvětlit svůj postoj. Poskytuje mi to širší rozhled a do určité míry i nadhled, někdy mě to vede k přehodnocení svých postojů či postupů nebo naopak v utvrzení, že dané téma vnímám správně.
Dostalo se mi velké cti, že mohu napsat první „Slovo soudce“ v nové éře časopisu stavovské organizace českých soudců, který se nadechuje do svého XIX. ročníku v kolébce nakladatelství právnické literatury Wolters Kluwer. Upřímně řečeno, byla to do jisté míry odvaha Republikové rady, že tuto úlohu svěřila právě mé osobě, protože stěží mohla očekávat, že by těchto několik slov bylo v mém podání prostou zdravicí u příležitosti začínajícího se roku, odkazem na obligátní předsevzetí týkající se různých neřestí a omisivního počínání v našich životech.
Opět je tu advent, pro někoho období zklidnění, rozjímání, tajemného i radostného očekávání, pro většinu z nás čas zvýšeného úsilí při shánění dárků a přípravách na Vánoce. I když toto období prožíváme každý po svém, přesto neočekávám, že by v předvánoční atmosféře měl někdo čas a náladu zabývat se pracovními problémy, vyjadřovat se k x-té novele o.s.ř. či jiného zákona, k otázkám soudcovské samosprávy nebo jinému odbornému tématu. Na konci roku jsme obvykle unaveni, přehlceni starostmi a povinnostmi. Snažíme se přeladit na sváteční notu, na chvíli vydechnout z obvyklého zápřahu. Proto můj příspěvek nebude odborný, nebudou v něm žádné právní úvahy, paragrafy ani historky z jednací síně. Bude o jednom neobvyklém setkání.
Vážení unionisté,
různých témat politicko soudních je určitě mnoho, ale zrovna mě žádné zásadní nenapadá. Proto vám raději poradím, čím vyplnit dlouhé večery dušičkové, svatomartinské a pak už pomalu předvánoční. Vypněte televizi, nalijte veltlínské červené rané a otevřete knihu, třeba z prostředí justičního (abychom se úplně nevymkli z tematických mezí Soudce).
Otázka jak z psychologického testu pro justiční čekatele, že? Ne, že by mě někdy napadlo přemýšlet, jakou barvu má justice, ale když jsem si přečetla, že architekt Dominique Perrault postavil budovy pro překladatele v areálu Soudního dvora Evropské unie v Lucemburku zlaté, protože právě takovou barvu podle něj justice má, hodně mě to zaujalo. Zejména proto, že zlatá by mě v souvislosti s justicí nikdy nenapadla. Po malém kvízu mezi kolegy jsem zjistila, že nejsem sama – zlatá nenapadla nikoho a všichni ji zároveň vyloučili. Jakou barvu má ale česká justice?
Velice si vážím možnosti promluvit tímto způsobem ke všem kolegům a čtenářům našich webových stránek a také profesního časopisu. Původně jsem měl v úmyslu vážněji se zamyslet nad navrhovanou změnou soudní soustavy, ale po rozhovoru s několika kolegy jsem zjistil, že i oni mají tento úmysl. Navíc se zdá, že toto téma začíná být zcela nezajímavé, neboť minimálně v posledních 3 měsících jsem nikde nezaznamenal jakýkoli nový postřeh k této tématice. Může se zdát, že všechno bylo již řečeno, přesto si neodpustím jako soudce okresního soudu s 30-ti letou praxí a v současné době i předseda okresního soudu lehce ironickou poznámku k navrhovanému zrušení okresních soudů.
V České republice je přibližně 3.300 soudců, z toho asi jedna třetina jsou členy Soudcovské unie České republiky. S kolegy jsme se shodli na tom, že vzhledem k tomu, že členství soudců v Soudcovské unii ČR není pro soudce povinné a je dobrovolné, jde vlastně o zázrak, že máme tolik členů. Nicméně při jednáních s jednotlivými politickými reprezentacemi nám bylo a je stále zdůrazňováno, že Soudcovská unie ČR nezastupuje zdaleka všechny soudce, což samozřejmě mělo a má vliv na postavení Soudcovské unie ČR jako v současnosti jediného reprezentanta zájmů soudců při řešení životně důležitých problémů soudců. Je tedy zřejmé, že pro Soudcovskou unii ČR je nezbytné, aby v ní bylo organizováno co nejvíce soudců, které by při těchto jednáních zastupovala a mohla tak efektivněji pracovat. Jenže jak tohoto stavu dosáhnout?
Rád bych dnes pojednal o platnosti přísloví, která se dotýkají justičního prostředí. Přísloví jako taková zobecňují zákonitosti lidského žití a jsou tedy aplikovatelná nejen v běžném životě, ale i při správě a výkonu spravedlnosti.
Základním příslovím každého advokáta a účastníka by mělo být následující: U soudu a v kartách člověk nikdy neví. Toto přísloví míří nejen na skutečnost, že sjednocování soudní judikatury je dosud v rané fázi vývoje, ale i na to, že pravda je relativní pojem a každý z účastníků má tu svoji.
Stalo se již před mnoha lety tradicí, že měsíc co měsíc přispívají dobrovolně určení členové Republikové rady Soudcovské unie ČR do našeho časopisu pravidelným „slovem soudce“. A jen o něco málo kratším zvykem je, že květnové číslo, které se k Vám ovšem dostává v měsíci červnu, je obsazeno mým příspěvkem, popularizujícím naše golfové klání. Nejinak je tomu tedy i letos, kdy po skromných začátcích na hřišti Čertovo Břemeno proběhl letos již osmý ročník turnaje golfu holdující soudcovské veřejnosti, nazývaný kdysi poněkud krkolomně O pohár prezidenta Soudcovské unie ČR, poslední dobou však prezentovaný již jen a pouze marketingově údernějším názvem Justice Open. Pro letošní ročník byla v užším výběru dvě hřiště, severomoravská Ostravice a západočeské Mariánské Lázně, letos již 111 let dlící na zdejší golfové mapě. Hlasováním lstivých pragocentristů byly nakonec zvoleny právě Mariánské Lázně a po vyjednání konečného termínu už nic nebránilo tomu, aby se začali sjíždět hráči.
Nedávno jsem sledovala životopisný film o francouzském spisovateli Honoré de Balzacovi. Hrál jej Gérard Depardieu. Život obyčejného člověka je v podstatě v každém století stejný. De Balzac měl stálé finanční problémy, měl dluhy a exekutor byl u něj častým nevítaným hostem, jenž se v podstatě v klidu a důstojně pohyboval po bytě spisovatele a prováděl exekuční soupis. Povinní to sledovali s odevzdaným klidem a pouze spisovatelova matka vyčítala synovi jeho další bankrot. Ten se jen smál těma svýma kouzelnýma očičkama, tak jak to dokáže jen Depardieu. Když už spisovatel přišel o nábytek a obrazy, tak si je na stěnu prostě nakreslil. I po návštěvě exekutora žil svůj život stejně jako předtím a v hledání svého životního štěstí se nijak neomezoval. Přesto se de Balzac svému exekutorovi pomstil, udělal z něj jednu z postav ve svém románu. Kupodivu byl na to exekutor pyšný a přinesl spisovateli knihu k podpisu.
Měli bychom se u pana de Balzaca inspirovat? Ovšem každý nemůže o svém exekutorovi napsat světový román.